Prosinec 2013

29.12.2013 aneb 50 příchutí psaní

31. prosince 2013 v 9:20 | Andee Waiss |  Diary
Ahojky,
tak koukám, že jsem si vás už docela rozmazlila... nebo vy mě... to se vážně nedočkám rekordního zájmu dokud si ho neodkoupím další částí svého příběhu? Tomu říkám spinkutí :-D
Ano, už jen to, že o tomhle dokážu přemýšlet a to dokonce i bez hysterie je pozoruhodné. Už třetí noc nepíšu za Melanii Sharon jen proto, že po sobě čtu a opravuju první díl, a to dokonce i v posteli, protože se mi podařilo skamarádit flashku s tabletem. Výhoda je, že u toho nepotřebuju cigarety, ale to bych si vynahradila při nervování ze zveřejňování. A Mel ti taky chybí, dokud mám v hlavě její povahu, příběh, myšlení... Tomu říkám dilema!
Číst tu svou vymyšleninu z teoretického pohledu čtenáře je nepřirozené, tížící zodpovědností... radši vás nebudu zatěžovat dalšími způsoby vyjádření, jsem si jistá, že v mé schopnosti tvoření patetických metafor máte dostatečnou důvěru, abyste se jimi nemusely prokousávat :-D
A takhle je to i u příběhu. Jen za tuhle noc jsem promazala přibližně dvě stránky od bezpředmětností. Nejvíc nenávidím psát rozhovory - respektive je zveřejňovat. Bez nich by mi to přišlo jako ostatní mé články, ale povídá si úplně každý, takže o tom musí vědět víc než o individuálních myšlenkových pochodech. A jak jsem tak všechno četla, přišlo mi to neskutečně šroubované a umělé, psychologicky nepodložené povahou hovořícího nebo naopak bezpředmětné - nenávidím totiž tlachání. Jednak tlachat zaboha neumím, což je asi i důvodem, proč mám problém navazovat kontakty, ale hlavně mě to nudí. Já už i na ty zatracený seriály, dokonce i na lidi v obchoďáku zírám z pohledu spisovatelky a děsím se, jaké blbosti můžou řešit. Většinu jejich problémů bych se styděla někomu předávat, tak jak je možný, že i pitomá Ordinace nebo Ulice mají takovou oblíbenost? Schválně se někdy zamyslete nad věcmi, co řeší - kde kdo zapomněl klíče dokáží omílat klidně i pět minut! Nevím, jestli mě to naučil úderný děj fantasy knih, v němž samým dějem na plky není čas nebo mámino heslo minimalismu, kdy nic kromě nezbytností nemá smysl, ale dialog prostě v každém případě má mít účel. A pokud nemá... Andee maže nebo se vzteká a děsí.
Další dilema, které před sebou mám spočívá v samotném zveřejňování. Založila jsem si totiž další blog, na který jsem se chtěla od nového roku přestěhovat, jak už je tak nový rok i novým začátkem. Protože vzpomeňte si, tady jsem začínala coby dietářka a celé články mlela jen o pocitech z jídla a váhy, zatímco mé nejnovější blogové kámošky to už nejspíš ani neví, protože znají jen Andee spisovatelku. Vlastně tu, myslím, kromě Zoey nemám nikoho, s kým bych začínala. Díky, kočko :-* Tohle je nicméně blog "perfect" dietářky, jíž už nejspíš ani být neumím, takže mi přijde trochu nepatřičné sem cpát život své fiktivní slečny Waissové, pro vás známé zatím jen jako Andy. Je tedy možné, že bych měla spisovatelský a dietářský blog, ale moc té myšlence nevěřím. Jeden z nich, pravděpodobně tenhle, nehledě na minulost, která mě k němu váže, bych zanedbávala, protože jezení už prostě neřeším. Nebo, a to by pro mě bylo horší, byste jeden z nich zanedbávaly vy. Nemohla bych vám to mít za zlé a už vůbec ne během školy, kdy jste rády, že se sem vůbec dostanete, ale mrzelo by mě to, protože obojí jsem určitým způsobem já. Pokud se tedy postěhuju, nedivte se, ale možná to krachne na mém nenáviděném boji s grafickou úpravou :-D
A nejtíživější problém ve psaní ale nepřináší rozhovory, nýbrž speciální kategorie děje, která bohužel nezbytná a nesmazatelná je a to jsou jistá ožehavá témata. Už z ukázky, již jsem sem dala vám muselo dojít, že něco podobného někdy nastane. A to nemluvím jen o takovýhle situacích... Uvědomte si, že Andee je slušně vychovaná nezkažená dívka, která pouze oplývá představivostí, ovšem cítí se všelijak už jen když ji sepisuje, natož o ní mluvit nebo ji zveřejňovat. A ačkoli nejsem nevkusná a do detailů nezacházím, takže ani jediný odstín, natož všech 50, prostě je to na osobu, která se bojí zveřejňovat cokoli moc silný kafe.
Dost už s tím ale...
Když jsme u toho kafe, dneska jsem málem neodolala tričku z Terranovy hlásajícímu pro mě typické sdělení "NEED COFFEE NOW!". Možná se pro něj ještě vrátím...
Abych ale vysvětlila - ačkoli se vám může zdát, že nedělám nic jiného, než píšu a píšu, Andee dnes byla celičký den venku. Přijela totiž z Ruska T. a víceméně mě svým telefonátem probudila z krásného spánku talentovaných - pardon, ponocujících. Sotva jsem se stihla trochu najíst a hned jsem za ní mazala - přece jen se vidíme směšně málo, zatímco své romány znám nazpaměť.
Nebudu to moc protahovat, ale konečně jsem sehnala nějaké hadříky. Terranova nezklamala, taky jsem se k ní upínala coby k poslední záchraně od přílišného množství financí (:-D) a když slibovala slevy, skutečně tam byly a nedošlo k pouhému zvýšení původní ceny.
A světe div se, já byla úspěšná a nastal ten osudový den, zapisující se do dějin tohoto blogu coby den, kdy Andee konečně sehnala svou vysněnou kostkovanou košili!! K ní navíc úžasný krémový svetřík se zlatými obtisky rtů. Tentýž motiv mám i na loňském tričku z Reservedu - prostě úchylka. Vaše věčně nespokojená slečna blogerka se tedy aspoň v tomto směru konečně prohlašuje šťastnou ;-)


Dokonalé plány nedokonalé populace

31. prosince 2013 v 9:19 | Andee Waiss |  Thinking about & Challenges
Naštěstí jsme se již dočkali té úlevné situace, kdy jsou všechny ty nervy se svátky klidu, pohody a lásky za námi, takže nám nezbývá nic jiného než nacpaní kapříkem, salátem, cukrovím a chlebíčky a bohatší o nějakou tu nezbytnost pozvolna vstupovat do neodvratitelné fáze rekapitulace uběhlého roku. "Páni, to to uteklo" bude leckdy nejmírnější poznatek na tohle téma. Opravdu závidím lidem, kteří se při ohlédnutí za uplynulým rokem a jeho vítězstvími a prohrami dokáží udržet v dobré náladě. Hlavně pak ale těm, kteří to tak nemají kvůli nesoudnosti nýbrž díky sebelásce a nejlépe i reálné úspěšnosti. Pak jsme tu ale my nešťastníci s přehnanými nároky na sebe i svět, frustrovaní rovněž obojím... a tak vznikla novoroční předsevzetí.
Vlastně je to logické. Kdyby v sobě nemělo lidstvo zdravý pohon zdokonalovat se, stále bychom lovili mamuty a spali v jeskyních, pokud to přeženu. A přiznejme si to, jsou v životě jisté milníky, od nichž se dá odrazit snadněji. Přece jen lépe zní, říct si "začnu od nového roku" než "teď je čtvrtek, proč jen tak najednou nepřeházet veškerý svůj život". A pak je tu samozřejmě to známé "od zítřka", "od pondělka", "od nového měsíce"... a sami víme, jak nejčastěji dopadá.
Novoroční předsevzetí je ale takový fenomén, svou rozsáhlostí specifická kategorie. Přece jen do nového roku vstupujeme svým způsobem s čistým štítem, jako ta první stránka nového kalendáře. Ano, nejčastěji do něj vstupujeme s nepříjemnou bolestí hlavy, ale jaké si to uděláme, takové to máme. A o tom všechna ta předsevzetí jsou. Takže žádné "jak na nový rok, tak po celý rok", jak se omlouváme, když se nám nezdaří splnit bolestí podbarvené předsevzetí známé jako "už nikdy nebudu chlastat!!".
Není to ale jen střízlivost, o níž v našich závazcích padá řeč. Vlastně to je většinou hotový soubor lidských ctností a artiklů dokonalosti, protože neznám nikoho, kdo by si přál být tlustý, chudý, ošklivý, líný, nepřátelský a nespokojený. Proč ale pořád ještě není lidstvo bezchybné?
Myslím, že byste na to přišli i beze mě. Prostě je toho příliš. Zaúkolujeme se, naložíme na svá záda příliš břemen a pravidel a závazků až jsme pod nimi sehnutí jako pohádkoví dědečkové a babičky a nakonec padáme tváří přímo do bahna neúspěchu a zklamání, po čemž už nemá smysl se znova zvedat, protože nám na zádech leží moc velká tíha, pod níž se noříme níž a níž... a čekáme, až nás nějaké zázračné datum vyzvedne na andělských křídlech na povrch. Ach ano, miluju metafory.
Jde to tedy zvládnout, nebo jsou všechna předsevzetí rovnou ztracená?
Je obecně známou pravdou, že okamžitá změna není možná. Problém je už ve způsobu, jímž své úkoly formulujeme. Je to moc obecné, což v nás vyvolává pocit, že se to musí stát okamžitě a stejně snadno a bezproblémově jako to zní. Rok ale není jen leden, je to dvanáct měsíců. Takže místo předsevzetí například "přestanu kouřit" k úspěšnosti aspiruje spíš "každé dva týdny vykouřím o cigaretu méně". Alternativu pro svůj případ si dosaďte sami.
Netvrdím ale, že klíčem k úspěchu je pouhá změna formulace. Často si přejeme něco, co si vlastně ani nepřejeme, nýbrž myslíme, že to od nás očekává okolí. Jak ale vytrvat v něčem, o čem nejsme přesvědčení? Možná by tedy neškodilo, když už budeme ten rok rekapitulovat se tomu trochu pověnovat, když už to byla taková doba a kromě seznamu si vypsat i důvody, proč to vlastně chceme. Občas zjistíme, že ani nevíme. Pokud ale víme, trochu se zamyslet. Proč a jak moc toho potřebuju dosáhnout? Jaké postupy k tomu použiju? Co se v mém životě změní, až (ne jestli!) uspěju? Co budu muset obětovat a co tím naopak získám? Jak se odměním za pokroky? Jak budu postupovat v případě selhání?
Organizace je totiž super věc.
A já vám přeju, a to nejen do nového roku, abyste byli přesně takoví, jak si přejete a abyste to zároveň zůstali být vy, protože takové vás zbožňuju,
Vaše Andee :-*


27.12.2013 aneb myšlenky odvážlivkyně

31. prosince 2013 v 9:19 | Andee Waiss |  Diary
"Představ si, tak jsem jim to konečně zveřejnila..."
"Já vím, četla jsem to."
"Jak to?!"
"Zlato, máš to na internetu, takže je to konečně přístupné i pro tvou vlastní matku..."
"A?"
"Tohle má být to, co tu celý noci datluješ do klávesnice?"
Nejisté přikývnutí.
"Větší pitomost jsem nečetla."
A pak jsem se probudila.
Ne, tohle není žádné pokračování včerejší zkoušky odvahy, jíž svůj minulý článek nazývám. Tohle je skutečnost. Tedy sen, ale těsně po probuzení jsem si byla naprosto jistá, že se to stalo (takže pokud v komentářích objevím lítost kvůli příšerné matce, je mi jasný, jak pozorně mě čtete :-P). Nikdy jsem žádný sen neměla takhle živý. Pamatuju si ho do nejmenšího detailu včetně barvy trička, které měla máma na sobě (bílé). Popírá to, jakože ona by to přiznala, být to doopravdy, už jen proto, že by ji můj styl psaní taky zajímal. Na tohle ale ještě nemám, ačkoli jsem dneska překonala neskutečný blok. V mámině psaní, stejně jako většině mých oblíbených autorek mám totiž svůj poloveřejný (teď už úplně veřejný) vzor. Nejradši bych sem něco z její tvorby dala, ale zrovna nadšená z toho není. Taky fantasy, ačkoli trochu pohádkové - konkrétně prolínání pohádky s realitou. Takže chápejte, že je trochu rozdíl ukázat to lidem, které neznám a jí, i kdybych v ní neměla inspiraci. Jo, zní to jako klasické rozhovorové klišé ("V kom čerpáte svou inspiraci?" "Inspiruje mě má maminka, již obdivuju, za to, jak mě vychovala k lásce ke knihám." - bohužel je to stoprocentní pravda :-D)

Pochopitelně jsem jako první po probuzení mazala na blog. Ne, nebuďte znechuceny mou marnivostí. Ruce se mi klepaly ještě víc než u písemky ze psaní všema deseti, jakože ani tam to není fráze, ale doslova a do písmene (do klávesy :-D) nezadržitelný třes. Vážně jsem toužila si zakouřit, dokud se nedostaví to nezbytné a ukolébávající otupění, po němž přestanu slyšet vlastní srdce v hlavě. V noci po zveřejnění jsem neodolala, takže pokud se přece jen stanu závislačkou, máte mě na svědomí :-P Co ale bylo dobré byl žaludek, který se naprosto bouřil a svíral nejen při představě jídla - že bych přece jen zveřejňovala všech osm dílů, nebo tedy aspoň ten první než se ze mě stane ta hubená osmačtyřiceti kilová nána, jíž jsem bývala ještě před létem (a jíž se tak jako tak hodlám stát)?? :-D
Závislost je totiž svině. Dostavuje se nebezpečně snadno... ale k tomu se dostanu.
Nechci se tu chlubit, jak jsem dobrá a nadšená, že tu mám... moment, jdu to spočítat... rekordních třiadvacet komentářů a nejvyšší návštěvnost historie mého blogu. Ještě teď večer, kdy už mě to přestává děsit to považuji za podlé spiknutí a útok na mou skromnost :-D Ale když už to tu píšu, a přece jen se tím v podstatě chlubím, ano, mám radost a hlavně vám moc děkuju. Myslím, že během dneška jsem se svým zablokovaným podvědomím udělala maratonský běh - a pak, že přece jen nesportuju :-D
Nejdřív jsem byla totálně zděšená a toužila po schopnosti telepatie, přesvědčená, že mě chválíte jenom proto, že jsem to já, coby odměnu za odvahu, protože se to očekává, protože se vám to nechce číst (ačkoli obdivuju každého, kdo to s tou litánií nezvdal už při pohledu jak je to dlouhý - to byla taková zkouška prozměnu pro vás :-D), protože mě nechcete urazit, protože jste to dostatečně nepochopily (ano, uvědomuju si, že vytržené z kontextu to musí být pro někoho, kdo to nezná nazpaměť trochu zmatečné) a tak dál. Přečetla jsem to po sobě snad padesátkrát až mi to začalo lézt na nervy a mohla bych vám to odrecitovat pozpátku a pořád hledala, v čem to může být nejasné, nelogické... ani nevím, co jsem po vás vlastně očekávala, ale přesvědčení, že jsem dobrá to nebylo. Na to své postavy moc miluju, abych toužila po hodnocení. Proto jsem to koneckonců nikomu neukazovala dodnes.
Když už reakcí začalo být tolik, že téměř nešlo hovořit o spiknutí nebo výsměchu, třes pomalu přecházel a začalo být fajn. Vzpomněla jsem si, jak jsem toužila být coby malá holka celebritou a uvědomila si, že bych nemohla, když nesnesu ani takovýhle zájem a hledám v něm věci, které v něm (předpokládám) nejsou. Bylo to nové a pro mé hluboko skryté sebejisté já opojné. Chvílemi jsem až chápala, proč jsou máma i babička na literárních serverech (mám to v rodině, no) a svoje myšlenky cpou světu. Tím jsem do té doby opovrhovala pro povrchnost a neopravdovou lásku k psaní samotnému. Prodávání nápadu a potažmo i duše pro pocit spokojenosti. Prostě šíleně špatná věc.
Slyšíte v tom ty aspekty závislosti?
Myslím, že tahle je nejméně nebezpečná. Ambicióznost, kterou vyvolává každá touha po úspěchu je koneckonců sama o sobě přičítána mezi dobré vlastnosti... ale musí mít hnusný absťák. A mě stačí nepsat dva dny abych měla depku. Myslím, že do tohohle bych neměla padat se svou povahou. Stejně mi přijde nefér sklízet pochvaly za něco, s čím jsem se narodila :-D


Tenhle článek asi bude jen o tomhle. Dnes se koneckonců nic jiného nedělo, kromě toho, že jsem zjistila, že v obchoďácích jsou drahé hnusné věci a přepisovala (za úplatu) máminu povídku - ona si je totiž narozdíl ode mně nejdřív píše do sešitu.
Pokud se mě tedy na cokoli ohledně psaní, knížek a dalších samozřejmostí chcete zeptat, namyšleně vám uděluji povolení ;-D
Nevím, jestli zvládnu říct nějak moc o ději tohohle, s přibývajícími díly je to ještě zmatenější, že bych to nechápala snad ani já coby pisatelka, natož vy, čímž vás ovšem nepodceňuju :-D
Oficiálně tu tedy doplním všechny nejasnosti, které se objevily v komentářích, ačkoli jsem na ně reagovala i individuálně (páni, to zní jak z televizních zpráv :-D).
* Tak zaprvé: Ano, tohle je to, co píšu, konkrétně ukázka z prvního dílu. Není to první kapitola ale namátkou zvolená část kapitoly přibližně... no, její číslo nevím, protože jsem je nenazývala čísly nýbrž přídavnými jmény charakterizujícími děj, ale bylo to skoro na konci :-)
* Jak dlouho jsem to psala... předpokládám, že tahle otázka souvisela s přesvědčením, že se jedná o samostatný nápad a ne součást osmidílového elaborátu. Vážně si totiž nepamatuju, jak dlouho mi trvala zrovna tahle kapitola, psaná asi před dvěma lety, ale text o takovéhle délce obvykle napíšu během jedné noci. Jedné z tisíce... ať žije Šeherezáda, její fantazie je (taky) pozoruhodná :-)
* Jen pro zajímavost, mé hlavní hrdince tehdy bylo týden před sedmnáctinami, pokud to napadlo ještě někoho dalšího kromě Adele :-) Teď je jí čtyřiadvacet (teď míněno na konci 8. dílu, takže v mém pokračování za její dceru logicky ještě víc).
* Když už jsem u té dcery, hádejte, s kým asi ji bude mít... ano, všechny mé postavy logicky musí prodělat osobnostní posun, takže byste se vážně divily, zatímco podle ukázky byste se divily spíš Andy. Už během dne jsem přemýšlela o další ukázce, v níž bych jméno mého milovaného kreténa trochu očistila - moc příšernějších chvil nemá, nebojte ;-) Jak říkám, ve své hlavní hrdince mám kus sebe - sem jsem demonstrovala svou lásku k debilům :-D
* Když už jsme u těch vztahů, tam byly nejasnosti logické. Občas jsem až žasla, jak to může být vysvětlitelné pro lidi, kteří to neznají a pochopitelně jsem si to přičítala za chybu. Myslím ale, že když řeknu, že Vanessa (snoubenka Dana) je Patrikova (v té době Andy ex) sestra, bude tím aspoň něco jasnější. Zbytek, myslím, by měl jít pochopit.
* Poslední, co vám říct chci a ani se mě na to nikdo neptal: ne, nic nadpřirozeného jste nepřehlédly, respektive v průběhu celé knihy jsou náznaky (které v ukázce ani nebyly), které přehlíží i hlavní hrdinka a onen fantasy děj začíná až druhým dílem :-)
*A absolutně poslední - pravopisné chyby, resp. hovorové zaměňování "sem" za "jsem" a další tvary tohoto v chatu nebyly mojí chybou, nýbrž mých hrdinek - kohopak to napadlo??
With love, Andee Waiss
(because of name from my story ;-) )