1x02

10. ledna 2014 v 1:41 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky,
tak splňuju aspoň jeden slib. A tenhle už nějak moc... v klidu. To vypadá nadějně, tak mi to koukejte nezkazit, čímž ovšem nemyslím pochvaly, pokud by nebyly míněny vážně :-) Nevím, jestli to po vás vůbec můžu chtít, takže jen sdělím, že každé vyjádření k ději potěší ;-)
PS: kdo si na konci všimne té pasáže, která se promítla už i v realitě?? Tak schválně, jak pravidelně čtete mé deníčky xD

Pro připomenutí minulá kapitola zde.



Ležím v posteli. Proti své vůli se mi vybaví zase situace v lese. Dělám to tak sice každý večer, že si promítám všechno, co se během dne stane, ale tohle bych si zrovna připomínat nemusela. Bohužel v sobě mám až moc velkou empatii. Představa toho, co se tam všechno mohlo dít, mi sice nahání husí kůži, ale zbavit se jí nedokážu. Bolest, strach, zuřivost… zmařený život a naplněná potřeba… hladu; žízně? Přestaň číst fantasy, blbko. Nebo taky vražda. Krásná stopařka a úchylný řidič; svědek, který ví příliš mnoho… I horory bych si měla zakázat. Ale všechny ty horory se lépe sledují nebo čtou v bezpečí doma, než když je má člověk pár metrů od sebe. Jak daleko? Když se to stalo, pořádně jsem ani nevnímala odkud, prostě jenom jekot a pak nohy na ramena a byla jsem doma. Teď si ovšem uvědomuju, že to, podle hlasitosti toho zvuku, skutečně nemohlo být daleko. Ozvěna vyděšeného dívčího hlasu se mi rozječí v hlavě. Jako bych snad za její osud byla zodpovědná?! Mohla jsem jí snad nějak pomoct?! No nemohla. Přesto ten hlas ve mně vzbuzuje dojem, že jsem byla do toho lesa volaná z jiného důvodu, než jen pro uklidnění vlastní duše. Měla jsem něco udělat. Klid vlastní duše za cenu ztráty jiné?! Ale fuj! Nech toho, sakra!
Snažím se honem si hlavu naplnit něčím hezkým, vybavuji si všechny pěkné momenty a už si ty hloupé a nemístné výčitky do hlavy nepustím.
A za takhle pitomých úvah nakonec usnu.

Les. Přestože tuším, že spím, jsem si jistá, že je to tentýž les co odpoledne. Nebo nespím?! Autentičnost každého okamžiku moje přesvědčení postupně zrazuje. Jako by těch náhod nebylo málo, patrně sedím i na stejném místě. Všechno je úplně stejné. Jako bych to ale vnímala detailněji. Každým atomem těla. Jako bych viděla i dozadu. Duše nad sedícím tělem. Vidím úplně všechno a je to uchvacující i zneklidňující zároveň. Mohla bych sedět a nehybně to všechno vnímat celé hodiny, aniž bych něco postřehla. Oproštění od tělesné schránky a naprostá volnost. Pocity v tahu, jenom volnost. Osvobozující úleva. Připadám si spokojenější než jsem kdy měla šanci mít.
A najednou výkřik. Hlavou mi prolétne znechucená myšlenka, že pokaždé, když jsem spokojená, to musí něco pokazit. Utíkám. Absolutně bez smyslu, se stejným účinkem jako bych běhala na místě. Nebo nedělala vůbec nic a dál seděla. Jako by mě k sobě něco přitahovalo. Ne tělesně, snad jako by mě to k sobě poutalo nějakou vnitřní přitažlivostí a já místo abych toužila zmizet a vrátit se do bezpečí, se nemůžu dočkat příchodu. Zajímavé. Křik ustal a já si uvědomuju, že teď se přiblíží. Poběží za mnou a za chvíli z tohohle místa a z mé osoby zbyde jen ozvěna mého vřískotu a tělo bez života. Ani to však nedalo mým krokům ten správný směr. Jen jsem opatrně couvala. Jako kdybych pořád nevěřila tomu, co se stalo a co se stane. A pak přijde. Uvolním se. Jsem si jistá, že je to to, co mě tak přitahovalo, ale zároveň to nedává smysl. Nikde žádná zbraň. Co tu tedy dělá? Ačkoli nevypadá tak nějak klasicky normálně, pořád ho nelze přirovnat k mytické postavě lesního světa, takže zřejmě bude tímtéž, co já. Člověk. Co vlastně žije dle pohádek v lese… i ve snu (pokud tedy spím) se musím usmát při vybavení Sněhurčiných trpaslíků. S výškou dotyčný problém nemá. Vlastně vůbec s ničím. Ne, porovnávat ho s klasickými pohádkami by nešlo. A ty neklasické?!
Panebože, ty blbko Andy, ty tváří v tvář smrti přemítáš o pohádkových bytostech?! Teď bys přece měla zdrhat a ječet na celé kolo, a ne uhranutě civět na zdroj zkázy! Trochu si to u svého pudu sebezáchovy vyžehlím, když ještě trochu couvnu. A on se se samolibým a pobaveným úsměvem přiblíží.

Vmžiku jsem v sedu a ruce si držím přes pusu abych nezačala řvát. Aspoň takhle dodatečně. Jako bych snad ten sen brala jako součást skutečnosti a chtěla to teď napravit. Zatímco kontroluji zabarikádovanost svého pokoje, v duchu se uklidňuji. Logické vyústění situace. Komu se stává den co den, že je svědkem - byť jen z doslechu, leč doslova - vraždy?! To, ve spojitosti s tím hnusným lesem a všemi těmi depresemi nemohlo dát jiný výsledek než přesně takovýhle sen. Nedělá mi ani na vteřinu problém si na něj vzpomenout do posledního pocitu. Osvobození duše od těla určitě znamenalo konec depresí a nový začátek a ta druhá část byla způsobena strachem. A ta třetí čtením. Taky jsem ale blbka, číst si po dnešku před spaním horory! Uklidněná logikou toho vysvětlení po chvíli zase usnu.

Hned ráno tu knížku vyhodím oknem. Sice si pro ni hned dopoledne zase doběhnu, ale i tak mi to přinese osvobozující pocit.
Nakupování jako spousta dalších holek miluju. Ovšem s ručeným omezeným, takže jednou za dva měsíce vyrazím do krámu, utratím veškerou svou hotovost, úžasně si to užiju a zase na nějakou dobu nemůžu obchody ani vidět. Aspoň tedy do doby, kdy našetřím zase nějaké peníze.
Na dnešek jsem se nenechala zahanbit a vyfikla se, zmalovala a zdrhala za Míšou. Nemohla jsem si nevšimnout jejího spokojeného pohledu, když mě spatřila. Jako by ji něco potěšilo, ale nevěděla jsem, jestli fakt, že zase vypadá líp, nebo že jsem zase v pohodě. Snažila se to na sobě nedávat znát, ale já ji mám stejně přečtenou. Jako by to nevěděla…
Nakonec ale musíme utíkat, protože jsem jako tradičně přišla pozdě a autobusovou dopravu pořád ještě nemáme v moci ovlivňovat. Nalodíme se vteřinu před zavřením dveří a procpeme se k nejbližší tyči. Pochopitelně nepřipadá v úvahu najít někde místo k posazení, i kdybychom vypustily duši, měly jsme prostě přijít dřív, přičemž to, že kdybychom přišly dřív, neměly bychom teď pocit vypuštění duše je podružné. Prostě máme smůlu. Těch několik zastávek jsme tedy namáčknuté na zpoceném špinavém okně s reálnou šancí, že budeme za jízdy okradeny aniž bychom si něčeho vůbec všimly, zatímco stojíme na jedné noze a ještě ne té své.

Odpoledne jsme zabily naprosto dokonale. Vracely jsme se v osm, utahané jako koťata a chudé jak kostelní myš. Nahé nohy jsem měla omlácené o všechny ty igelitky, které jsem vláčela. Zvlášť ty boty na jehličkách nebyly při kontaktu s kůží nijak příjemné. Odtáhla jsem tedy pravou ruku dál od těla. Takových věcí jsme sehnaly! Já osobně bych tedy měla nakoupeno za dvě hodiny a do večera byla zas doma, ale Míša… s ní tak ještě někdy někam půjdu! Vlastně to byla i moje chyba. Měla jsem pořád pocit, že jí musím vynahradit ty měsíce, kdy jsem chodila jak tělo bez duše a plnila jí, co jsem jí na očích viděla. A že na její myšlenky jsem obzvlášť empatická! Kavárnička, svačinka, botičky, šatičky, náušničky, ještě sem, ještě támhle… a den v tahu. A už jich do konce prázdnin zbývá tak maličko! Ovšem naštvat se na ni opět nešlo. Ach jo.
Naštěstí to netrvalo dlouho a opět jsem měla před sebou tu pitomou kašnu. A není prázdná. Zas už jsem doma. A pořád ještě se mi to příčilo. Jo, to ještě bude trvat. Zaostřila jsem na sedící osoby. Pochopitelně, ušklíbla jsem se pohrdavě. I u nás - ačkoli je ten pojem dost abstraktní, protože u nás se dost často měnilo, ovšem i kdybych myslela tím u nás jakékoli z mých bývalých bydlišť - jsem se s tím setkávala. Velký frajeři, flaška v ruce a chytrý kecy. Vždycky jsem se jim vyhýbala obloukem. I teď jsem to měla v plánu. Na Míše jsem však viděla jiný postoj. Zaujatost. Sakra Andy, vykašli se na empatii, ona stejně dlouho nevydrží být naštvaná a hned si najde důvod pro své slaboduché štěstí, odtáhni ji odsud a hlavně šup do bezpečí! Zvlášť včerejší situace mě dostatečně poučila o nebezpečí riskování. Jen pár metrů mě dělilo od vraždy. Jen pár minut mě dělilo od smrti. A přesto jsem jak ta blbka šla vedle Míši.
Že ji přitahují nějací frajírci! Ale mě… taky. Musela jsem si je chtě-nechtě prohlédnout. Spoustu lidí jsem tu neznala, ovšem přesto mě překvapilo, že se v takovém zapadákově nachází nějaký kluci. Natož takový! Vůbec jsem se kamarádce nedivila. Divila jsem se především své reakci. Šla jsem ke klukům s naprostou samozřejmostí a s jakousi zaujatostí, jako bych je znala. Minimálně jednoho. A taky mi hned došlo, koho mi připomínal, ačkoli mu vzhledem podobný vůbec nebyl. Vzpomněla jsem si na svůj sen. Osoby jsem v něm nevnímala do takové míry jako pocity, ovšem když už jsem si takovou práci dala, vzpomněla jsem si. A rázem mi to došlo. Z platinového blonďáka ve snu i kluka s tmavohnědými vlasy na kašně sálalo jakési fluidum. Nic jiného doufejme společného neměli.
Samozřejmě si nás taky všimli. Nikdy tu nebyly zrovna davy, natož aby přehlídli v osm večer dvě holky v krátkých sukních. Jeden z nich zapískal na prsty. Silou vůle jsem se nutila neotočit, protože to by byla přesně ta reakce, kterou očekávali, navíc jestli byl ten sen zároveň i věštecký, nevěštil nic dobrého, ovšem ta husa po mém boku jako by si usmyslela dělat přesný opak všech mých rozhodnutí, takže jsem rázem stála kousek od nich a po Míšině nenápadném šťouchnutí na tváři vykouzlila úsměv. A nebo se mi možná jenom zdálo. Nejspíš bych se usmívala i tak. Jsem prostě blbá.
Odložila jsem tašky na zem a s úlevou se posadila na okraj kašny. Naťapala jsem dnes víc než dost, omlouvala jsem si svou blbost, potřebuju si na chvilku sednout a odpočinout.
"Co tak pozdě? To vás ještě neshání maminka?" šklebil se jeden a navzdory image a několika prázdným láhvím na zemi nebyli opilí, což mě trochu uklidnilo. Neubíralo jim to ovšem na namyšlenosti. Nebo informovanosti? Přece jen ještě nejsme ani středoškolačky. Ovšem jak by nás znali, když já měla pocit, že je vidím prvně?
Maminka mě skutečně sháněla. Odbyla jsem ji sdělením, že po tolika zkažených měsících si zasloužím nějaké povyražení a že přijdu v devět a zavěsila, než mi stihla za tu drzost vynadat a určit dobu příchodu sama.
"Věřím, že by byla méně naštvaná než ta vaše, kdyby vás viděla," oplatila jsem mu škleb a moje odpověď vyvolala záchvat smíchu. Honem jsem přemítala, kolik by jim tak mohlo být. Byli o několik let starší, to jednoznačně, snad něco kolem dvacítky, ale přesto by žádnou matku nepotěšilo mít za syna alkoholika.
"S tebou je prča, žabičko. Bůh ví, jestli má vůbec občanku a hraje si na mravokárce? Patriku, přihraj flašku, ať se má slečna proč zlobit," houkl na bruneta, jehož pohled tak magicky přitahoval. Nejradši bych se propadla do země, nebo aspoň do tý kašny.
"Proč zlobit? Můj průser to není, a jestli ani váš, tím líp. Jo, a občanku mám," snažím se napravit situaci a než se hnědovlasý kluk líně ohne pro láhev, podám mu ji sama. Aby viděl.
"Dík, žabičko. Chceš taky?" zazubí se mě. Evidentně jsem si u něj šplhla. Ne tak u Míši. Nepotřebuju ani empatii ani roky kamarádství, abych poznala, že je naštvaná. Dotáhla mě sem přes moji vůli a nakonec je to ona, kdo se nudí. Člověk se prostě nezavděčí.
"Fajn," přikývnu a není to jen pro efekt. Mé horší já opět zvítězilo. Ať žije nebezpečí. Sice se mi myslí promítne vzpomínka, jak blbě mi bylo po rozlučce se základkou, ale nic to nezmění. Jsou tací, a nechci jmenovat, kteří dopadli hůř. Dám si dva loky a vrátím to. Z toho mi přece blbě nebude.
Podá mi láhev červeného vína nejlevnějšího typu a druhou hodí Míše. Kámoška má postřeh, takže se ani neroztříská, jak by se zaručeně stalo v mém případě. Postupně si s každým přiťuknu na seznámení, jména kolem mě létají, ovšem můj zájem upoutá jen jedno. Patrik. Vida. Zapamatuji si však i ty ostatní.Alex. Roman. Dominik. Plus ten, co mi říkal žabička, Kryštof. A každý samozřejmě využije příležitosti k tomu, aby mě olíznul. Protože ani Míša nezůstane opomíjena, spokojenost vládne na všech stranách. Ovšem zase až na mě. Připadám si jako coura. Odložím láhev. Nejspíš mi bude blbě i tak, tak co to ještě zhoršovat. Kluky tím zrovna nepotěším. V návalu pohostinnosti mi ji cpou zpět, nejspíš mě skutečně považují za nějakou couru, co si koupí flaškou vína. A nepotěším je už vůbec, když v zápalu hraného boje její obsah vyliju do kašny.
"A sakra," syknu provinile. Vážně jsem se předvedla v tom nejlepším světle. Takhle se během několika minut znemožnit hned dvakrát se povede jenom mě.
"Kluci, neměli bysme vypadnout? Nerad bych, aby to vypadalo, že jsme tu ty holky podřízly, z toho by přece jen průser byl," opět významný pohled směrem k mé osobě. To jim nevadí, že jsem jim vylila pití?
"Tedy, vaše nápady bych chtěl mít. Koupat se v krvi mladých panen když s nimi jdou dělat i jiný věci…" ušklíbl se Patrik a opět sledoval moji reakci a bylo mi jasné, kam v myšlenkách míří. A očividně nejen on. Zvednu oči v sloup, přesto si nemůžu nevšimnout a vzápětí se i nesmát, když přimhouří oči a zálibně se usměje. A já myslela, že takovouhle představivostí trpím jediná. No, on asi netrpí, to je ten rozdíl.
Zatímco Alex reaguje na druhou část a prohlašuje, že s pannami takový věci stojí za houby, Dominik se otočí ke mně. "Proč my? Tys to vylila, ty se v tom vykoupeš," A než se naděju, letím do té ledové a určitě i špinavé vody. Všichni, včetně Míši z toho mají druhé Vánoce. Opravdu zářím. Nevnímám, že je voda studená a je mi fuk, že po tom nárazu budu mít na zadku modřinu, víc mě štvou šaty. Kromě toho, že jsou relativně nové a čisté, což po vylezení zaručeně nebudou, jsou i bílé, což je větší průšvih. Tedy nemyslím, že by to klukům vadilo, ale tím spíš.
"Když už tam jsi, vylov nějaký drobáky, co říkáš?" radí mi Dominik a já se jeho přání podřídím. Připadám si jako bezdomovec, když si kapsy obohatím mincemi v přibližné hodnotě padesáti korun, ale ujišťuji se, že je to jako odškodnění na bolest, šaty i trapas adekvátní a jen doufám, že se nesplní strašáci z pověstí a já nebudu mít smůlu.
V zájmu šatů se donutím vylézt co nejdřív, ačkoli bych se opět nejradši zahrabala. Kluky moje najednou kratší a přiléhavější a především průsvitné šatičky nijak nepohorší, naopak. Omluvně se podívám po Míše, jejíž vztek je víc než znatelný.
"No tak!" směju se rádoby pohoršeně, když na mě civí až moc dlouho a elastickou látku se snažím odtáhnout od těla. Marně. Sotva ji pustím, hned se přilepí k tělu a kluky tím ještě víc pobavím.
"No co? Kdo by se nepodíval? Řeknu ti, tvůj kladný vztah k vodě je požehnáním z nebes, žabičko," ujistí mě Kryštof a můj výraz rozhodně nevypadá přátelsky a potěšeně, ačkoli mi to do jisté míry lichotí.
"Perverzáci," ušklíbnu se a přemýšlím, jestli by bylo možné se převléct do něčeho z mých nových věcí. Ideálně do těch jehliček a pak jim pořádně šlápnout do úsměvu.
"Kdepak, my obdivujeme to abstraktní umělecké dílo co máš na obličeji," zašklebí se na mě Patrik a všechny pobaví moje reakce, v níž mi v panice vystřelí ruce k obličeji. Na Míše vidím, že mi to přeje. Naštěstí v ní ale převládne to spokojené a milé já a především status mojí nejlepší kamarádky a podá mi papírový kapesník, abych si šminky z obličeje setřela. Ačkoli jsem měla vztek, protože nenamalovaná vypadám ještě hůř než namalovaná, natož vedle ní, uznávala jsem, že je to pořád lepší, než mít na obličeji abstraktní umělecké dílo.
"No vidíš, jak ti to sluší. Vůbec ňáký šminky nepotřebuješ," pochválí mě a Alex se podivuje: "Stejně nechápu, proč se holky malujou. Teda proč i ty hezký," a mrkne na Míšu, která se spokojeně usměje. A to si myslí, že se umí namalovat přirozeně!
"No, my půjdem," obeznámí je Míša a nejspíš čeká, že jí bude nabídnut doprovod.
"Se mějte, dámy. Bylo to zajímavý," Ujistí nás a jejich reakce mě zklame, ačkoli jsem ji čekala. V jednom ale pravdu měli. Bylo to zajímavý. A ačkoli se mi to přiznává hodně těžko, musím poraženecky uznat, že to nejen že bylo zajímavý, ale i fajn. Poprvé jsem tu byla… spokojená.
Míša je patrně realističtější, protože zklamání z jejich reakce vůbec nepociťuje. Nebo v tom zase hledá to dobré. "Měla bys bejt ráda, že jsem tě tam dotáhla. Užila sis to, nebo ne?" poznamená trošku kousavě, a já to, navzdory tomu, jak to od ní zní nezvykle, chápu.
"Teda, ty žárlíš! Panebože…" rozesměju se. "Pokud sis nevšimla, to o těch hezkejch namalovanejch holkách myslel na tebe."
Na tohle už neodpoví. Nechce se hádat, znám ji. Stejně se divím, že moje drahá kamarádka nezářila. Naše drahé štěstíčko toho stihlo za svých šestnáct let života víc než dost a nejsou jí tajemstvím ani intimní zážitky. A to přitom s nikým nechodila. Jenom se loučila a loučila… loučení s devítkou se musí užít, omlouvala to. O tom, jak si užívala, když měla strach z případného těhotenství se radši ani zmiňovat nebudu. Prý si z toho nic nepamatovala a je ráda, že to má za sebou. Ale ačkoli dělá velkého machra, na mě si nepřišla. Je mi jasný, že teď lituje.
Tohle je jeden ze zážitků, v nichž ji i přes tříměsíční náskok (narodila jsem se v listopadu a stejně jako ona měla odklad) nedoženu. Ovšem zrovna tohle je jeden z mála, u kterého mi to nevadí. A bylo tomu tak i v dobách, kdy jsem bývala platonicky zamilovaná. Vždycky se někdo našel. I když to bylo třeba jen imponování, zaujetí, jako teď v případě toho hnědovlasého kluka z kašny, Patrika. Přinutila jsem se vyvolat představu, kterou měl pravděpodobně on, když mluvil o krvi mladých panen. Pobaveně jsem se usmívala a vydržela si ji promítat o chvilku déle než ty minulé. No budiž, jako představa by mě to až tolik nepohoršovalo. Ale bylo by naivní, myslet si byť jen, že ho ještě někdy potkám. A že jestli, že by si na mě pamatoval. A kdyby si na mě náhodou pamatoval, že by o mě… Dost! Jak jsi mladá, tak jsi blbá.
Spokojenost ze mě opadla, když jsem se vlekla tím šeredným sídlištěm. Byla už trochu tma a vypadalo to tu ještě opuštěněji a nebezpečněji než obvykle. A moje představy jsou dost nebezpečné na to, abych jim popustila uzdu a například za štěkotem psa od sousedů neviděla potencionální nebezpečí. Přesto domů pomalu utíkám a uleví se mi, až když jsem zamčená v pokoji. Jako by neexistovalo nebezpečí, které ani zamčené dveře nezastaví! Tím se ale ve vlastním zájmu moc nezabývám.
 


Komentáře

1 Andie Andie | Web | 10. ledna 2014 v 7:09 | Reagovat

achjoo, vždy je přidáš zrovna, když nestíhám, a nemůžu hned číst :D aspoň se mám na co těšit na odpoledne :)
a k té písničce, nojo, jsem lama, toto první album jsem stahovala po jedné písničce a tuhle jsem vynechala :D
a za radu se šaty děkuji, bohužel, s vlněním to mám jako ty - kulma, žehlička atp. na mě nefunguje, i když použijitunu laku a tužidla :/ ještě mi pomáhá taková má metoda - namotám si mokré vlasy na pastelky, ovážu gumičkou a cca po čtyřech hodinch rozpustím - ale je to nepohodlné a jsou to také takovéty menší vlnky :D
joo to já na císaře bohužel budu muset, ale prý je to pak snad ještě horší, než normální porod, ty bolesti po porodu .. a ta jizva .. :( já bych brala dvojčata dvě holčičky, jiná ne :D

2 Áňa T. Áňa T. | Web | 10. ledna 2014 v 14:53 | Reagovat

Hezký článek! :-)

3 Andy Andy | Web | 10. ledna 2014 v 15:46 | Reagovat

Páni, to je dlouhý :D Začátek super, jen to budu muset dočíst, až přijdu ze zumby. Ale fakt ti to psaní jde ;)

4 cincina cincina | Web | 10. ledna 2014 v 20:41 | Reagovat

No já vím. Ale prostě bojím se o lidi, kteří tohle dělají. To, že to uděláš, neznamená, že jsi hysterka. Je to prostě selhání... rozumím tomu až moc dobře:)

5 Kubi Kubi | Web | 11. ledna 2014 v 13:28 | Reagovat

A kolik měříš?:)To s tím vyhození z okna mě rozesmálo xDD Ta pasáž z reality... platonická láska? xD A ti kluci jsou paka, ale musela to být i sranda xD

6 Kubi Kubi | Web | 11. ledna 2014 v 14:26 | Reagovat

Taky nenávidím svou výšku! xD Tak to jsem nečetla:O Páni... tak to je fakt hustý.. normálně předpovídáš budoucnost! xD

7 wildbabe wildbabe | Web | 11. ledna 2014 v 15:44 | Reagovat

kdy bude další díl? :D.. nechceš z toho udělat knížku a poslat mi ji i s podpisem? :DD

8 Adele Adele | Web | 11. ledna 2014 v 16:09 | Reagovat

Že by nová láska na obzoru? :) jsem zvědavá,jak to s těma klukama bude pokračovat :3 ale vidím, že Andy nemá se seznamováním problémy. .. a ten jekot v lese...! -.- O5 super :)

9 Andie Andie | Web | 11. ledna 2014 v 17:38 | Reagovat

tag je fajn, půjčuj, zajímají mě tvé odpovědi :)
nakonec názor pošlu až zítra nebo v pondělí, vůbec nestíhám, byla jsem s tou nohou a budu muset ještě do nemocnice + tuna učení :X
jo přesně, spí se s tím blbě, takže já si to dělám jen třeba na plesy kdy jsem předtím přes den doma no :D
no, rodí se prý víc holčiček kvůli hormonům ve vodě, tak můžeme doufat, že budeme v té šťastnější části žen a narodí se nám .D

10 cincina cincina | Web | 11. ledna 2014 v 19:51 | Reagovat

Uznávám... možná, že mám problém:)

11 Kubi Kubi | Web | 11. ledna 2014 v 21:47 | Reagovat

Joo.. ta pizza je boží:3 xD

12 M. M. | Web | 12. ledna 2014 v 11:30 | Reagovat

Ta část s kasnou je super :D
Taky se snažím takovyhle lidí už jen z dálky vyhýbat a moc se mi to nedaří :D Hlavně je to takový že se asi až tak vyhýbat nechci :D láká mě dobrodružství teda ne když jsem sama :D :D ale asi žádný takovyhle zážitek s cizima klukama nemám :D pokud teda nepočítám něco z party :D (nemyslím něco co se stalo míše) ale například shazovani do sněhu,zvonění na cizí lidí,dobývání se do restaurace a tak :D

13 Andie Andie | Web | 18. ledna 2014 v 17:59 | Reagovat

až teď jsem si přečtla koment, ať komentuji každý zvlášť, a už jsem u čtyřky, ale nějak to zkusím :D
hrozně se mi líbila ta pasáž "snu", nádherně napsaná :)
jinak se v A. v několika bodech vidím, třeba v paranoie, ve vztahu k nakupování a Míša mi připomíná jednu mou kamarádku (která také musí být ve všem lepší, než já :D)
scéna s vínem mě pobavila, i když jsem se zpočátku bála, že vám (no, vám .. A. a Míše, ale teoreticky jsi to skoro ty, takže :D) ti kluci něco udělají :D a litovala jsem A. a jejich bílých šatů :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama