1x03

12. ledna 2014 v 7:37 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky,

to žasnete, jak jsem aktivní, že?? A to jsem vám to sem chtěla dát už večer, rozkoukala na Primě Stmívání a usnula u něj - takže ano, touhle dobou výjimečně nejdu spát, nýbrž jsem již vzhůru ;-)
Tuhle kapitolu miluju. Taky jsem ji zkracovala, ale víc to nešlo. Ale nebojte, většina budou rozhovory ;-)

Pro připomenutí minulá kapitola zde




Někdo by měl vymyslet lék na naivitu. A to urychleně. Nebo mě rovnou strčit do svěrací kazajky a vyexpedovat na výlet na psychiatrii. Patrně je se mnou něco v nepořádku. Takže asi spíš tu druhou variantu. I ta by byla koneckonců lepší než ta pitomá střední škola a přesun z tohohle zapadákova by zajistila také. Přesun… panebože, vždyť mě za tři dny vystrčí odsud a navíc na internát! Už jen ten pojem mi připomíná dětský domov. Ústav pro opuštěné děti.
Ale zpět k těm Bohnicím. Právě jsem přišla na další důvod, proč je moje přesunutí do léčebny tak nezbytné. Mě se nechce odsud! Tedy, ne že bych si tohle místo zamilovala… A jsme u problému jedna. Tohle místo totiž není tím důvodem, proč mě tak štve odjezd. Jestli nemám moc reálnou šanci ho potkat, když jsme tu ustavičně, jak velká bude, když tu budu trávit jen víkendy?! Logicky ještě menší.
Přemýšlím tedy, kde by se na něj dalo narazit. Pokud je nějaká šanci, že by mu moje jméno z hlavy nevyprchalo spolu s navyšující se hladinou alkoholu v krvi, musím se s ním potkat co nejdřív a připomenout se. Pochopitelně že první, co mě napadlo, bylo jít si kecnout na kašnu. Nenápadné jak bordel na Sahaře. Takhle tedy ne.

"Cože? Na dýzu?! Ona tu nějaká je?" divila se Míša, automatická součást každého mého plánu.
"Určitě jo, nebo kousek odsud. Polez, předvedeme nový hadříky, pobavíme se, napijeme, zatancujeme… Bude to fajn," ujišťovala jsem víc sebe než ji, protože jsem měla přibližnou představu o úspěšnosti akce. Doufala jsem jen, že pak nebudu zklamaná. Nebo aspoň ne hodně.
"Děvče, ty se mi snad zdáš. Seš ty ta samá osoba, co měla ještě předevčírem depku jak stodola?" smála se, a já měla jasno, že mám vyhráno.
"A nejsi ráda?!" divila jsem se.
"Spíš by mě zajímalo, co za tím stojí," ujistí mě pobaveně. "Ačkoli, možná ani nemusí." Stejně jako já na ni, i ona se na mě dovedla naladit a pak jí bylo všechno jasné.
To jsem vážně tolik průhledná?

Protože navzdory chvástání, jak půjde všechno bez problémů, netuším, kde to je, jsem ráda, že jsem nám dala časovou rezervu. Nakonec dorazíme ve čtvrt na deset a jsme rády. Vypadá to tu dost drsně, až bych se nejradši rovnou otočila a šla domů, abych si o tom obdivovaném světě diskoték nekazila iluze, ale Míša je prostě Míša a ta necouvá. Takže jsem rázem vevnitř, aniž bych mrkla, překvapená snadností toho podvodu. Když se rozhlédnu, uklidní mě zjištění, že nejsme jediné, které nevypadají na osmnáct, ačkoli moje černé šatičky na jeden rukáv s nahými zády nějaký ten pátek přidávají. Natolik riskovat, abych si koupila nějaký ďábelský prášek, které podezřelé individuum hned u vchodu nabízí nicméně nehodlám. Mojí hlavní touhou je nevypadat, jako že jsem tu poprvé, což je bohužel pravda. Mojí podstatnou touhou je nebýt tu zbytečně. A nezlobila bych se ani, kdybych si občas zatancovala. To snad není tak nereálné.
Navzdory té hlavní touze se neubráním neprohlédnout si to tady. Mámino strašení, v němž diskotéku přirovnávala k doupěti neřestí, bylo absolutně vedle, vyloženě opilých a zfetovaných jsem si nevšimla a rvaček a sexu na veřejnosti už vůbec ne. Abych ale nevypadala blbě, objednám si vaječný likér, který mám z alkoholu nejradši. Míša kamsi zmizela, zjistím naštvaně, patrně křepčí na parketu, hledané objekty se zde nenachází… a tak si objednám další likér.
Dlouho u baru sama nejsem, hned záhy se ke mně připojí nějaký kluci a z mé osamělosti vyvodí nepatřičné závěry a hodně se diví, když po dvou dalších likérech na jejich účet prozíravě mizím tancovat s první osobou opačného pohlaví, která pro mě přijde. Moc se nebavím, ale díky své taneční minulosti už si jen tak nesednu. Exhibicionistka, no.

Asi po půlhodině moje nadšení zmizí spolu s posledními jiskřičkami naděje. Dám si tu práci najít Míšu. Naše hvězda je opět v centru všeho dění, ačkoli to tentokrát není ona, kdo se tu řeší. O diskotékách si asi budu muset poopravit názor. Ačkoli to asi nebude pravidlem, s těmi rvačkami měla máma pravdu. Z Míšina ochotného a trochu vystrašeného vyprávění se dozvím, že se dnes konal nějaký fotbalový zápas a rvoucí se strany jsou zástupci vítězů a poražených a ačkoli na ní vidím, že ji situace zajímá, zvítězí v ní nakonec pud sebezáchovy a souhlasí s tím, že zmizíme. Koneckonců, s tím odchodem nebudeme jediné. Nebude trvat dlouho a pořadatelé to tu rozpustí a rváče i přihlížející kibice vyženou na ulici.

Přestože jsme odešly relativně mezi prvními, tomu masakru jsme se nevyhnuly. Rval se už každý s každým, a to i lidi, u kterých jsme si byla jistá, že nepatří ani k jednomu mančaftu. Povznesená morálka mladého a opilého davu zanechala svou stopu. Řevu bylo jak v pavilonu opic a bezpečno snad ještě méně než u nás v lese za barákem. Vzpomněla jsem si na ten křik. Bylo by tu ideální místo pro nerušený únos, mezi všemi těmi rvoucími se skupinkami a ječícími děvčaty by se jedna odtáhnutá oběť snadno ztratila. Ach ty tvé morbidní úvahy…
Ovšem tentokrát byly docela na místě. Hlavně když máte za kamarádku zvědavou krásku a sama jste také polonahá. Takže kde jsem se vzala, tu jsem se vzala, rázem jsem byla proti své vůli jednou z pozorujících potencionálních obětí.
"Michalo, ty blbko, jdeme odsud!" musím ječet a přesto mě neslyší. Nebo slyšet nechce, ačkoli si dám tu práci abych jí doslovně tutéž větu zopakovala ještě několikrát. Tuším nějaký průšvih. To si vážně libuje v adrenalinu, nebo touží po smrti? To k její optimistické povaze nesedí. Spíš jí ze samého štěstí hráblo. Kéž by nás dali aspoň na psychiatrii na stejný pokoj. Je podobně švihlá jako já. Když se to tak vezme, tohle je vlastně moje vina. Tedy ne ta rvačka, ale to, že jsme tady. Proto bych měla být ta rozumnější a odtáhnout ji třeba násilím, dřív než to udělá někdo jiný.
Jako bych to zakřikla.
Samozřejmě že ječím. Ale bylo by to co platné? Bylo to co platné té dívce v lese? Budu další? Že se tak hloupě ptám. Ovšem přestat nemůžu. Ječím, zmítám sebou, kopu, a zase ječím. Přes vlastní jekot neslyším slova, které ke mně pronáší. Jako by na nich záleželo. Co mi může chtít jiného, než abych sklapla pusu a nechala se tiše zabít. Teprve když ho potřetí praštím svou černou ocvočkovanou kabelkou, kterou je div, že jsem ještě neztratila, nebo že mi ji nevzal, zastaví se. Jsme uprostřed pole a já si až teď uvědomím, že ty pitomé klasy mě škrábou po nahých nohách. To mám z toho. Vzít si džíny, nejen že bych si nezhyzdila nohy, ale ještě by tolik nehrozilo to, co se stalo teď.
Tím, že zastavil, jsem pochopila svou šanci a pokusila se použít bojové triky odkoukané z televize a odposlouchané z přednášek s policajty. Pochopitelně jsem šikovnost sama, takže jediné, co se mi podařilo bylo v nějakém složitém chvatu zakopnout o jeho nohy a spadnout do toho škrábajícího obilí. A jeho strhnout s sebou. Ovšem jemu aspoň nehrozilo vyražení dechu, protože spadl na mě. Zákon schválnosti pracuje neomylně. Než jsem začala znovu vřískat, prohlédla jsem si jeho tvář. Pokud tohle přežiju, musím vědět, koho mám policii popsat.
Mojí první reakcí byl šok. Měla jsem co dělat, abych se nerozeřvala znovu, ovšem tentokrát už ne strachy.
Druhou reakcí bylo poznání. Musela být setsakramentská náhoda, že ten únosce je zrovna kluk z kašny. Copak tohle nebylo to, kvůli čemu jsem sem šla, ačkoli to samozřejmě mělo probíhat úplně jinak, rozhodně konvenčněji, něco jako "Ahoj Andy, nešla by sis se mnou zatancovat?" Opět sem se před ním předvedla jako naprostý debil. Pokud nemelu nesmysly, nedemonstruji svoji nešikovnost nebo nepadám do vody, musím vřískat jak debil. Ovšem kdo mohl čekat takovýhle zvrat?! Komu se kdy stalo, aby jakýmsi zázrakem hned dvakrát po sobě vyvázl reálnému nebezpečí…?
Další reakcí byl vztek. Co jsem tomu debilovi udělala, že mě musel tolik děsit?! Neumí snad mluvit? To mě nechal takovou dobu se bát a nic neřekl? Pak si ale uvědomím, že on něco říkal. Vztek mě ale nepřejde. Už jenom proto, že ho ani nenapadlo, přestat se na mě válet, a ještě to vypadá, že se mu to snad líbí! Pravda, i mě se to svým způsobem líbí, ale ani to ho neomlouvá.
I on mě pozoruje a když si všimne, že se nadechuji, abych něco řekla, ačkoli mi ještě ani není samotné jasné co, okamžitě mi v tom zabrání. Ono se těžko mluví s něčími rty na svých, že. Než stihnu jakkoli zareagovat, zas mám ústa volná. A pak už neřeknu vůbec nic. Sama bych nevěřila, jak mě jedna vteřina dokáže rozhodit. No, možná dvě. Ale i tak. Kdybych už neležela, patrně bych sebou sekla. Reakce jak z laciné harlekýnky. Výboj elektřiny a naprosté ochromení. Ovšem při představě této situace v harlekýnce se usměju.
"Líbilo?" pochopí Patrik trochu jinak, než jak to bylo míněno, totiž jako reakci na jeho jednání a já se chtě-nechtě nad tou otázkou musím zamyslet. Tedy, moc přemýšlet o ní nemusím, odpověď by byla víc než jasná, pokud bych ji řekla, což mě ani nenapadne. Spíš si ten fakt musím připustit.
"Namyšlenej frajere," ušklíbnu se a snažím se, aby to vypadalo co nejvíc pohrdavě. Vypadá to, že to jako urážku nebere.
"No jo, každej jsme ňákej, co naděláš," pousměje se sarkasticky a ten poloúsměv ve mně vyvolá další závratě. Proboha! Vrať se do reality, romantičko! "Navíc, že se vůbec ptám." Namyšlenost z něj naprosto sálala.
Zvednu oči v sloup. "Mohl by ses laskavě zvednout?!" zeptala jsem se, jako by mě to nejvíc otravovalo. Doopravdy mi to nevadilo tolik, jako jsem byla udivená tím neznámým myšlením v mé hlavě a doufala jsem, že když zase bude v bezpečné vzdálenosti, začnu myslet normálně.
"Sice jsem myslel, že by trénink do budoucna neškodil, ale že seš to ty…" udělí mi se sarkasmem milost a skutečně se neochotně zvedá. Trénink do budoucna, pf! Svoji budoucnost vidím rozhodně jinak. Jak se mi mohl líbit? Fyzicky, ovšem. Emocionálně až na omdlení. Ale duševně by mi naprosto neseděl. Z tohoto aspektu byla jeho přítomnost stejně lákavá, jako upsat duši ďáblu. Děkuji, nechci. Ještě že jsem si udělala jasno dřív, než jsem se stihla zamilovat. Z toho by mohly být pěkné potíže.
Uleví se mi, když se konečně můžu zhluboka nadechnout. "A mohl bys mi udělat ještě tu radost, abys mi vysvětlil, co dělám na tomhle pitomým místě daleko od civilizace jen v přítomnosti namyšleného perverzáka?" zaječela jsem. Tady jsem skutečně nemusela mít strach, že by mě někdo slyšel.
"Zachránil jsem tě. Měla bys mi být vděčná," odpoví pomalu s důrazem na každé slovo, jako by tím dávalo celému tvrzení ještě větší pravdu a hypnotizuje mě přitom pohledem.
"Ten vděk si dovedu představit. Navíc si nejsem jistá, jestli by ta varianta, od níž jsem byla zachráněna, nebyla lepší," ušklíbnu se. Myslí mi v tu chvíli projede strach o Míšu. Co se s ní stalo? Snad se vrátila domů.
"Zato já si tím jistý jsem," ujistí mě nesmlouvavě.
"Paráda," zamumlám bezbarvě. "Když už tu máme tak důvěrnou chvilku," ačkoli se neválel přímo na mě, pořád byl ještě v blízkosti větší než bylo nutné, "mohl bys mi ještě vysvětlit, kde se v tobě bere ten sadismus, se kterým jsi mě nechal si myslet, že během několika minut umřu?"
"A proč si seš tak jistá, že se to nestane? Jen proto, že jsi mě jednou viděla a naivně si myslíš, že mě znáš? " zeptá se výsměšně. "Kromě toho, kdybys nevřískala jak hysterka, slyšela bys, co jsem ti říkal."
"Nedovedu si představit nikoho, kdo by v takové situaci nevřískal," opáčím uraženě. "Kromě toho, pořád jsi mi nevysvětlil, proč jsi mě odtáhl zrovna do blbýho pole."
"Ale ano, vysvětlil," odporuje.
"Jasně, abys mě zachránil. Ale když to se mnou myslíš tak dobře, proč jsi mě nedoprovodil k metru? Jak se z týhle pustiny dostanu domů?" jsem zase naštvaná. V kabelce vyhrabu mobil abych zkontrolovala čas a jeho digitální hodnota mě ještě víc pobouří. "Jasně, půl jedný. Čím dál lepší, fakt." Za půl hodiny se tak sotva dostanu z těch lánů obilí, natož abych byla doma v posteli, jak jsem slíbila.
"Řekl bych, že stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. To je, co?"
"Tak proč tu pořád ještě dřepíme a hádáme se jak malý děcka? Za půl hodiny mám bejt doma," podivím se podrážděně. Příště už mě máma nikam nepustí, tím jsem si mohla být jistá.
"Já se nehádám, já se dobře bavím," opraví mě a skutečně vypadá, jako by to byla pravda. Uvolněný, trochu arogantní výraz, těžce nad věcí. Evidentně nikam nespěchá.
"Jsem si všimla. Mohli bysme konečně jít pryč?" naléhám otráveně, že se ho musím doprošovat. Nejsem si totiž jistá, jestli trefím odsud, a pakliže ano, jak se pak dostanu k potřebnému přemisťovadlu.
Ve vteřině vyskočí na nohy a trochu mě překvapí, když mi podá ruku, abych se zvedla. Takové gesto bych od něj nečekala. Jen co jsem na nohou, rychle ji zas pustím. Usměje se, tak nějak shovívavě, jako by si říkal, sice se tomu teď bráníš, ale stejně to dopadne po mém, ale nekomentuje to.
S tou cestou měl pravdu. Za chvíli jsme zase před diskotékou, tentokrát už vylidněnou. Trochu mě uklidní, že nikde nespatřím povalovat se Míšino mrtvé tělo, ovšem je mi jasné, že tohle není jediné nebezpečí, které jí mohlo hrozit. Třeba přeháním. Rvačka neznamená teroristický útok. Když zase začnu vnímat cestu, uvědomím si, že jdu jinudy. Snažím se přinutit paranoidní já, aby zmlklo se svými masochistickými verzemi a ujišťuji se, že on to tu zná určitě lépe, než já, aby si pamatoval nějakou kratší cestu než naše půlhodinové bloumání. Proto mě překvapí, když se ocitneme před krvavě rudým autem a ještě větším překvapením pro mě je, že tenhle asi dvacetiletý kluk je jeho vlastníkem. V autech se moc nevyznám, znám jenom základní značky a jednou bych nereálně chtěla Porsche, o které by se mi samozřejmě staral někdo cizí, protože o mechanice vím jen to, že je zbytečně složitá. Rozhodně nic pro mou nešikovnost.
Jako by se snažil napravit všechnu svoji nesnesitelnost. Suverénně mi otevře dveře k místu spolujezdce a než obejde auto, snažím se ze sebe oklepat všechno to obilí, které se mi zachytilo ve vlasech a na šatech, nerada bych mu s ním nadělala v čistém autě bordel, takže se posadíme zhruba ve stejnou dobu. Nakloní se ke mně a než stihnu v očekávání zareagovat - přesně tohle mi k němu pasovalo, pozvat si holku do auta a tam ji obtěžovat, ačkoli mi není jasné, proč mě na to cpal do svého auta, když pole nabízelo dostatečné soukromí - vyndá mi z vlasů zapomenutý exemplář. Perfekcionista, pomyslím si v duchu. Pak mi ho s provokativním úsměvem hodí do výstřihu. Nechám ho tam, ačkoli škrábe, nerada bych, aby se to nějak zvrtlo. Tedy spíš jsem to neměla v úmyslu. Jestli ráda nebo nerada je jedno. Významným pohledem na volant mu připomenu, že bych se ráda dostala domů a on mlčky nastartuje. Snad o tolik pozdě nepřijdu.
Před domem jsem za deset minut. Nezjišťuji, jak ví, kde bydlím. Patrně si to jen domyslel, když viděl, kudy včera odcházím. Jiná cesta dál nevede.
"Tak teda dík. Nemůžu říct, že by to nebylo… zajímavý," ujistím ho s rukou na dveřích.
"Nebojíš se tu?" vrtá mu hlavou evidentně něco jiného než mě a na společenské konvence si nehraje. Úspěšně svou otázkou zazdil přirozené rozloučení. Docela spěchám, přesto mi to tak nějak… nevadí.
"Ne málo," povzdychnu si. Jako bych nebyla ráda za každou chvíli, kdy tam nejsem. Nemít výčitky svědomí z nechtěně porušeného slibu, chtělo by se mi tam ještě míň.
"To se nedivím. Takže přece jenom spěcháš?" ujišťuje se a když přikývnu, rozhodně nevypadá potěšeně.
"Tak se teda měj?" víceméně se zeptá, jako by pořád ještě nebyl s rozloučením spokojený, ale zároveň si nebyl jistý, co všechno si může dovolit. Nedávalo mi to logiku. Přikývla jsem a doufala, že pochopí, že se to nevztahuje k tomu přání. Dovtípil se. Nahnul se ke mně a rozloučil se stejně rychlým spojením rtů, jako minule. Tak žalostně krátkým, že se nedalo pokládat ani za pusu, natož za polibek. Převzala jsem tedy iniciativu, popadla ho za tričko a přitáhla k sobě. Jako bych přesně tohle potřebovala. Jako bych přesně na tohle čekala. Nemohla jsem si ale pomoct. Prostě to nešlo. Ještě že jsem aspoň věděla, kdy přestat.
"Tak se teda měj," zopakovala jsem po něm s úsměvem. Ačkoli jsem se zdržela o dalších pět minut, stálo to zato. Ne, to není přesný. Bylo to úžasný.Teď jen neomdlít.
 


Komentáře

1 M. M. | Web | 12. ledna 2014 v 11:43 | Reagovat

Aaaa tohle pokračování je ještě lepší než minulá kašna :D
Chci další díl!!!
Bydlis v Praze? Teda že článku už jsem to pochopila ale minulý díl si mluvila o internatu a já se trošičku ztratila :D

2 Adele Adele | Web | 12. ledna 2014 v 11:43 | Reagovat

Áaaaaaah! Ja věděla,  že se dají dohromady!  :3 to je úplně dokonalý.  :) akorát doufám, že se Míša v pohodě dostala domů. Docela jsem se lekla, jestli Andy někdo neznásilní nebo tak, ale byl to ON! :) Těším se na další díl :)

3 M. M. | Web | 12. ledna 2014 v 11:48 | Reagovat

Hele jdeš od nádraží pořád dolů jen nevím jakým směrem od nádraží :D :D mega sekac se to jmenuje :D taková obrovská hala
Hele jako já za svůj život pila asi tak pětkrát :D a vydržím toho fakt hodně :D stou bad girl to chápu :D ale chtěla bych to někdy zažít ale zatím se mi nepostestilo

4 M. M. | Web | 12. ledna 2014 v 11:51 | Reagovat

Prosím už to nikdy nedělej!!!
(Já mám že svýho zápěstí fakt respekt,šilim už jenom když mě tak škrabne kočka :D nebo když mám chicu(osmak degu) na ruce a ty svoje zuby má u mého zápěstí jsem fakt straspitel na tohle :D :D)
A stim behanim to chápu včera jsem se vyhecovala asi po dvouch měsících a malém mi umřela hlava,nevzala jsem si čepici a myslela jsem že mi umřou dutiny fakt hrozný :D

5 M. M. | Web | 12. ledna 2014 v 11:55 | Reagovat

Aha já myslela že je to částečně založený na pravdě :D
Tak třeba už jsme se někdy v metru potkaly nebo tak :D

6 Andie Andie | E-mail | Web | 12. ledna 2014 v 11:56 | Reagovat

hezká kapitola :)

7 M. M. | Web | 12. ledna 2014 v 12:41 | Reagovat

:) Jo taky nadtím často přemýšlím :D Třeba právě v metru když vidím nějakou dívku podobnýho věku tak si řikám "co když si vede taky blog?co když dokonce čte můj blog nebo já její?" :D je to zvláštní a ještě zvláštnější mít kamarádku co si píše taky blog (S.-press-s.blog.cz),vědět že to co napíšeš si přečte človek co tě zná celej život,je pravda,že ale něco tam píšu vyloženě pro ni když se jsme se třeba dlouho neviděly chci se z toho vypsat,ale nikomu jinýmu než jí to nic neřekne(např.konec článku Málo času z 26.12) :D
V tom případě už ti nebudu ty zážitky zavidět,ale budu zavidět tvé dokonalé vytvořené bad girl :D

8 M. M. | Web | 12. ledna 2014 v 12:54 | Reagovat

Ona jediná můj blog čte,potom ještě dvě kamarádky ví,že mám blog,ale neznají ho :D
A k tomu článku je to taky její bejvalá (nejlepší??) kamarádka.Byly jsme tři a nakonec jsme ji každá opustily,ale myslím že to bylo nejlepší rozhodnutí v našem životě :D

9 Kubi Kubi | Web | 12. ledna 2014 v 20:07 | Reagovat

Becherovku jsem ještě neměla xD Jej... ty tak dobře píšeš:3 Už se těším na další část! xD A zajímalo by mě, co se stalo s Míšou, takže doufám, že bude brzy! xD

10 Kubi Kubi | Web | 12. ledna 2014 v 20:48 | Reagovat

No... já se to snažím brát aspoň trochu poctivě xD Nerada bych zklamala důvěru rodičů xD

11 Kubi Kubi | Web | 12. ledna 2014 v 20:52 | Reagovat

No... ale myslím, že kdyby se dozvěděli o tomhle víkendu, tak by zas tak nadšení nebyli xD

12 Andie Andie | Web | 12. ledna 2014 v 21:29 | Reagovat

to byla shoda náhod, další blog nemám :D
a jsem ráda, už tři díly, to budu mít zábavu na večer, hezky zalezu do postele s ntb a čajem a budu číst :D

13 Andie Andie | Web | 12. ledna 2014 v 21:45 | Reagovat

právěže ani první, vůbec teď nestíhám, a aspoň toho zhltnu víc najednou, nemám ráda, když musím dlouho na novou kapitolu :D a nemáš zač, dle tvého super stylu psaní a fantazie to bude určitě super! :) asi se do toho pustím zítra, už se fakt hrozně těším :D teď už musím jít spát, padají mi víčka, ani napsat článek už asi nezvládnu :D

14 Theresa Theresa | Web | 12. ledna 2014 v 22:37 | Reagovat

Krásně napsané :3 :)

15 Andie Andie | Web | 18. ledna 2014 v 18:02 | Reagovat

a přesně tohle je důvod, proč se bojím chodit na diskotéky :D
hrozně se mi líbí Andyno trošku "despotické" chování k Patrikovi :D ne že by si to za ten únos nezasloužil (a hrozně mě zajímá, proč jí tedy vlastně unesl, pokud to tedy nebylo jen proto, aby jí dostal z místa rvačky?) a doufám, že Míša došla v pohodě domů :)
a s Patrikem to zatím vypadá jako dokonalá filmová láska na první pohled, ale očekávám, že se to nějak pokazí :D

16 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 19:23 | Reagovat

Máš úžasný spisovatelský talent :) Někdy se v tom trošku ztrácím, když něco rozvádíš do detailů, ale fakt skvělý! Jsem moc ráda, že tenhle díl skončil tak jak skončil a těším se, až si přečtu další :)

17 s. s. | Web | 8. února 2014 v 14:21 | Reagovat

Dočtu článek, pročtu komentáře a co všechno se nedozvim? :D Nicméně, úplně libovej díl. Jedu dál :D A myslim, že budu komentovat snad každej :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama