1x04

18. ledna 2014 v 11:24 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky,

tak mě tu máte s další částí. Odjíždět tedy nebudu, ale to není nic překvapivého, znám jak končí tyhle moje plány xD
Dnes to bude celkem krátké, tedy na mě. Však je to taky půlka kapitoly. Druhá bude pravděpodobně zítra, záleží na návštěvnosti. Není to, že bych se bála, vlastně mě to už neděsí vůbec a zapálit si tedy nepůjdu na nervy, ale ze zvyku, ale tohle bylo, i přes ty rozhovory, celkem dlouhý. Schválně si to kdyžtak zítra spojte a uvidíte, jak vypadají moje obvyklé kapitoly xD Je ovšem fakt, že v posledních asi třech knížkách měla jedna asi dvě A4, ale to je ještě dlouho.
K téhle nic psát nebudu, ale pochopitelně ji mám, jako všechny, taky ráda, jak jinak.

Pro připomenutí minulá kapitola zde.




Nakonec jsem se musela posadit na schody a chvíli jen tak sedět. Sedět, hlídat si pravidelné dýchání a především, ujasnit si to v hlavě. Té totiž panoval katastrofální chaos. Zmatek. Stejné tělo, stejná minulost, ale jiný mozek a jiná budoucnost. Neznala jsem tu osobu, sedící na schodech, ačkoli bych její odraz v zrcadle poznala. Jako by se moje roztříštilo na miliony kousíčků. Pořád jsem byla ta stejná holka v uválených černých šatech, to jediné mě uklidňovalo. Ovšem už jen ten fakt uválených šatů vypadal dost zajímavě. Doufejme, že si toho máma nevšimne. Jak jsem to mohla nebýt já, když všechno zůstalo stejné? Musela jsem být. Ale jednala jsem jako někdo úplně cizí. Ale jako by to pro mě bylo samozřejmé. Jako bych se s touhle novou podstatou narodila a celý život neznala nic jiného. Musela jsem se oklepat. Vždyť já se chovala jako děvka! No, to doslova ne, ale ještě aby. Navíc jsem byla spokojená. Opájela jsem se zcela neúmyslně tou vzpomínkou a zakazovala si na ní vidět něco špatného. Jak by taky ne, na ní nebylo vůbec nic špatného. Naprosto dokonalé. A v tom byl ten problém.
Neměla bych to tak vidět. Neměla bych vidět to, co jsem pokládala za pravdu. Neměla bych nezvládnout přemýšlet o ničem jiném. A pak mi to došlo. A já byla spokojená. Nezměnila jsem se. Jsem to pořád já. Jenom… zamilovaná.
Ne.
Ačkoli to bylo až nebezpečně logické, bránila jsem se tomu uvěřit. Kdo se zamiluje po ani ne hodině stráveného času s osobou, jejíž arogance dosahuje extrémních hodnot? Tohle muselo mít jiné řešení. Třeba šok. Ano, šok zněl krásně. Nebohá oběť protřelého frajera. I tohle mohla být příjemnější verze skutečnosti. Pokud bych si ovšem nepřipustila to hlavní. Ta osoba, která tak šikovně hrála Andy, tam v autě, se jako oběť nechovala. Představila jsem si, trochu nespokojeně, jak by to proběhlo, kdybych se ovládla a nenechala se zmítat přízemními touhami a nevyjela po něm. Skončilo by to celé tím vteřinovým polibkem a přáním dobré noci.
Ano.
Bylo složité a zároveň tak jednoduché si to připustit. Ovšem nic to nesmí změnit. Selhání způsobené elektrizující přitažlivostí a několika likéry. Nic se ale nemění. A i kdyby pro mě, rozhodně ne pro něj. Chceš se trápit? Nechceš. Takhle přesně by to dopadlo. Řešení? Vyhýbat se mu. Samozřejmě nezačnu lézt kanály, ale minimálně ho přestanu vyhledávat. A bude to víc než jednoduché, za pouhé dva dny jedu na intr a většinu týdne budu v bezpečí před sebou samou.
A najednou klid. Stačilo si to všechno uvědomit a srovnat a jako by se všechno v mé hlavě vrátilo na své místo. Opět jsem se poznávala. A s tímhle vědomím pak už bylo víc než jednoduché vyběhnout těch pár schodů a jít domů.

A doma šok. Mohly být tak dvě ráno, ale v našem bytě bylo rozsvíceno. Máma ještě nespala? Čekala na mě. Patrně aby mě seřvala. Nedivila jsem se jí. Musela mít o mě strach. Šla jsem do kuchyně. Zasloužím si to, tak ať mě seřve. Ať mi vyčte, jak jsem ji zklamala, ať se jí uleví od toho strachu.
O to víc mě ale překvapilo, že v kuchyni seděla Míša. Stála jsem tam, netuším jak dlouho, a bylo mi jasné, že jsem se musela tvářit jako osoba postižená Downovým syndromem. Jeden takový kluk s námi chodil do třídy na prvním stupni, tedy se mnou jen dva roky, než jsem se zase přestěhovala, ale i tak. Bylo mi tedy jasné, jak se takový člověk tváří. A takhle jsem se patrně tvářila já. Co tu Míša dělá? Zároveň se mi ale ulevilo. Míša je živá. Nikdo jí neublížil. Jenže proč je tady?!
Zdála se stejně překvapená, jako já. Tohle jsem nechápala už vůbec. Pokud nejsem úplně v transu, jsem tady u sebe doma. Klíče pasovaly do zámku, muselo to být tak. Tak proč se tváří, jako by moje přítomnost byla něčím nevysvětlitelným?
"Andy? Seš to ty?" Musela se praštit do hlavy. Tohle bude pravděpodobně otřes mozku. To by vysvětlovalo i to, proč tu seděla jako by tu byla doma ona a ne já. Kromě toho, jak se sem dostala? Oknem asi těžko. A dveře by jí někdo musel otevřít. Jak, ale, když tu máma není? A kde vlastně je? Tohle je prostě divný. Zase si připadám stejně jako na schodech. Jako bych byla někdo cizí, ovšem tentokrát naopak. Duši bych jakž takž poznala, tělo taky, ovšem okolí se muselo naprosto zbláznit.
"A kdo by to měl bejt?" podivila jsem se, zatímco ona trochu vystrašeně couvala. Jako bych byla duch. Nebo nějaká jiná příšera. Jedna mě napadla. Tu knížku budu muset prohodit oknem, jen co to dám všechno do pořádku.
"Takže jsi živá? Tak to je pak… příšerný!" Nejen že se praštila do hlavy, ale nejspíš ji tam praštím i já. Patrně se ze samého štěstí zbláznila. Nebo poté, co jednou zažila něco jiného. Co jí vadí, že jsem živá?! "Musíš mi všechno vysvětlit. A okamžitě. Třeba to ještě půjde napravit. Já jsem asi… provedla něco strašného."
"A co bych ti měla vysvětlovat?" pořád jsem nechápala, zatímco ona se posunula dál. Aspoň už věřila, že jsem to já a ve své známé podobě.
"Jak to, že nejsi mrtvá! Já to viděla na vlastní oči. Nějakej kluk tě odtáhnul pryč do pole, ty jsi strašně ječela a najednou tu stojíš jako by se nic nestalo, úplně živá a ještě nechápeš?!" vypočítala mi rozčíleně. A mě to došlo. Ale nedošlo mi, že celá katastrofa má mnohem větší rozsah.
Musela jsem se rozesmát. Hysterickým, afektovaným a úlevným smíchem. Ona myslí, že jsem mrtvá a já si zatím randím! "Tomu bys nevěřila," pravím s královskou vznešeností, jen co se dosměju. "Takže ti nic neřeknu." A znovu se směju. Pochopitelně v ní vzbudím zvědavost. Trochu vystrašenou, ale aspoň se jí to podobalo. Když jsem jí viděla, utrápenou, měla jsem pocit, jako bych tu holku neznala. Bez toho jejího úsměvu. Měla jsem radost, že do sebe všechno zas tak hezky zapadalo, že jsem jí to řekla. "Vážená Míšo, ačkoli tomu neuvěříš, zatímco ty jsi se o mě klepala, já randila. Teda ne doslova. Nic naplánovaného, samozřejmě. Prostě jsem ho hledala na dýze, a našla před ní. Odtáhl mě z tý rvačky, já samozřejmě vřískala jak blázen, myslela, že mě chce někdo unést, jako sis to myslela ty, tam jsme se slušně pohádali a pak mě odvezl domů a před barákem…" Bylo těžký se s tím svěřovat, když to není ani čtvrt hodiny, co jsem si to teprve uvědomila a připustila a asi půl od chvíle, co se to stalo. Proboha, třicet minut! Musela jsem to ale doříct, Míša si nejspíš představovala pořád ty pro ni neobvykle pesimistické verze a v jejích myšlenkách se promítala možnost, že mě zabil před barákem a ta, co tu stojí opřená o zeď nejsem já, ale nějaká moje neživá alternativa. "…a před barákem… jsem po něm vyjela. A líbali jsme se." Měla jsem oči přilepený na zemi a pravděpodobně jsem i zrudla. Musela jsem si uvědomit, že pro osobu, jíž to vykládám, by nebylo nic nového, ani kdybych jí sdělila, že jsme se spolu vyspali. To mi přece jen trochu pomohlo.
"Ty vole! Panebože! Kecáš. Určitě kecáš. To je… šílený. Úžasný. Příšerný," dočkala jsem se typické reakce na takovéhle sdělení. Byla úplně v šoku. Ještě víc než já. A evidentně mi pořád nevěřila.
"Tohle zase vysvětli ty mě," požadovala jsem.
"No jednoduše. Já tě viděla unést, tys řvala, prala se… no a já myslela, že tě zabije, logicky." Jako by si tím připomínám logického vysvětlení chtěla ospravedlnit jakýsi omyl, který se stal a který doufejme co nejdřív vysvětlí a napraví. "No tak jsem jela domů, ohlásila se mámě, aby se nepátralo i po mě," pokračovala, a já si všimla jednoho nepatrného písmenka. I po ní?! Takže po mě se už pátrá?! Nemohla bych se divit. Ale jak to? Zavolala policii? "A pak šla za váma. Pořád jsem doufala, že otevřeš ty, že jsem měla nějaký halucinace, nebo cokoli, byla zfetovaná, ani tomu bych se nedivila, ale tohle…" zavrtěla hlavou. "Otevřela tvoje máma. Řekla jsem jí to. Šla na policii a mě nechala zatím u vás, aby tu někdo byl, kdyby cokoli. Obě jsme pořád doufaly, že se vrátíš."
Pomalu ale jistě mi docházel rozsah té katastrofy.
Začala jsem hysterčit a panikařit. Lítala bezcílně po bytě a mumlala si cosi nesrozumitelného a bez smyslu. Pak mi došlo, co celou dobu hledám.
"Mami? Vrať se. Všechno je v pořádku," vypísknu do sluchátka telefonu hlasem ještě o něco vyšším než obvykle.
"Kde seš? Ty seš unesená? Miláčku, věř mi, všechno bude v pořádku, teď jsem na policii. Viděla jsi, kam tě vezl? Mohla bys aspoň říct, jak dlouho jste jeli? Holčičko, hlavně nezkoušej zdrhnout, znáš se v krizových situacích, buď v klidu a my za chvíli přijedeme. Říkal ti něco? Nebo tě… obtěžoval?" ptala se stejně rozčileně jako já.
"Mami! Jsem doma! Teda v tom zapadákově, kde bydlíme. Je tu se mnou Míša. Všechno ti vysvětlím. Zařiď to nějak s těma policajtama, prosím," požádám ji už klidněji.
"Vážně? Dej mi ji k telefonu." I ona už se uklidnila.
Míša se dostaví a převezme aparát. "Ano, jsem to já… Jo, je v pořádku… Jenom se někde zdržela… Byl to omyl… Teda jo, byla unesená, ale nikdo jí neublížil, byl to nějakej, no, kamarád," při tom slově na mě mrkla, trochu nadřazeně, že mě má v hrsti, ale bylo mi jasný, že toho nehodlá zneužít, "jenom jí odvlekl pryč, byla tam nějaká rvačka a pak ji přivezl domů…" Opět významný pohled. "Asi před dvaceti minutama… fajn, nashle." A pak se otočila ke mně: "Ty máš teda zatracený štěstí, že nejsem sketa." A hrdě se otočila
"Díky!" zaječela jsem za ní a odešla do koupelny.
 


Komentáře

1 Kubi Kubi | Web | 18. ledna 2014 v 12:49 | Reagovat

Páni, těším se na další část!:) Ona si hned myslela, že ji zabili, jo? xD To by mě možná ani nenapadlo, i když nevím xD

2 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 17:59 | Reagovat

Tak jako u tohodle dílu jsem se fakt zasmála :D Prej: tak jsem logicky myslela, že tě zabil. :DD To bylo vážně super :-D Zatím snad nejlepší :3 ale ten minulý se mi taky moc líbil. A myslím, že se mu stejně nevyhne (už z té ukázkové kapitoly na minulém blogu :D)

Jo a tak jsem se teda odhodlala a zveřejnila jsem ultra krátké úvodní kapitolky. Jelikož už mám kapitol třicet, říkala jsem si, že bych mohla to zveřejňování zkusit :-) Ale jsem z toho trochu v depce, protože čím víc si to čtu, tím mi to připadá horší -_-

3 M. M. | Web | 18. ledna 2014 v 18:13 | Reagovat

Je to čím dál tím lepší :D
Těším se na další díl :) Kolik má jeden díl tak kapitol?

4 Andie Andie | Web | 18. ledna 2014 v 18:24 | Reagovat

Míša je asi dobrý plašan, ale na jednu stranu se jí nedivím :D
a divím se, že mamka byla po telefonu tak v klidu, čekala jsem nějaký hysterický radostný výstup :D
a těším se na zítra na další! ne, že ho nepřidáš :D

5 M. M. | Web | 18. ledna 2014 v 19:35 | Reagovat

Já většinou chodím každý den na blog.čtu nové články,ale většinou jsem na mobilu a pospíchám do školy,takže moc nestíhám komentovat.Navíc mi přijde,že když já přidám článek tak dokud já někomu neokomentuju nový článek tak on mě taky ne.A už mě to přestává bavit :D Nemluvím jen o tobě,jen chápu,že tě to taky štve :)
Tak třeba to obě děláme stejně,že to čteme a nekomentujeme a potom nás to obě štve :D

6 M. M. | Web | 18. ledna 2014 v 20:13 | Reagovat

Od tedka se budu snažit komentovat každý článek :)

7 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 23:13 | Reagovat

Uf, jsem ráda, že tvoje reakce nebyla zklamávající "Adele, teda, čekala jsem od tebe víc" :D, takže se mi výrazně ulevilo. Na začátku jsem psala ty kapitolky opravdu krátké, stránka, jeden a půl stránky jedenáctkou, ale teď napíšu stránek šest a někdy mi zase stačí ta jedna, jak kdy. Tady to je opravdu na začátku hodně o prolínajícím se ději, je to takové na upoutání a člověk to potřebuje na pochopení děje následujícího. Kniha je vlastně z pohledu dvou žen a kapitoly se střídají - prozradím, že z pohledu matky Susan a dcery Kath, stejně jsem to už na blog psala - a tenhle způsob psaní mě strašně zaujal. :) Té minulosti tam ještě bude docela dost, dokud se to plynule nepřehoupne v současnost.

Já když píšu, tak píšu vlastně vysněnou budoucnost - ten správný kluk se chová tak, jak já chci, aby se on choval ke mě. Jinak ty oblíbené kapitoly mám spíš v knížkách které nepíšu, ale čtu. V tom svém bude u chudinky Kath (a vlastně i Susan) chlapů dost a popravdě ještě úplně nevím, jak to nakonec skončí - teda, mám představu, ale nejsem si jistá. Znáš ten pocit, když se snažíš napsat kluka, který je ideální, ale pak ti z tvého pohledu v knize není moc sympatický? :)

8 s. s. | Web | 8. února 2014 v 14:32 | Reagovat

Páni :OO Pamatuju si na loňskej říjen. Když jsem šla s holkama ven a mámě jsem řekla, že nás ve dvě odveze od tamtud kámoščin táta, (cože teda rozhodně domluvený nebylo a bylo od začátku jasný, že pojedeme domů pak samy) ale nakonec jsme se s kámoškou sebraly a odjely úplně jinam :D Když mi pak máma volala o půl hodiny později, než jsem jí měla dát vědět, že jsem živá a u nich a já jí to nemohla zvednout, protože jsme jely tramvají.. :D Nedivim se Andyný mamce, že tak šílela. Obzvlášť, když jí viděla, jak jí táhne pryč cizí kluk :D Jdu na další ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama