1x05

19. ledna 2014 v 2:57 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky,

Píšu z tabletu a v polospánku, tak to případně berte na vědomí :-)
Udělaly jste mi radost, resp. Potěšily jste mě, tak i já vás potěším xD Bylo vážně moc krásné vědět, že Andie přečetla tři díly naráz a Adele se odhodlala taky začít zveřejňovat... píše pěkně, dámy a já jsem možná pořádně hloupá že propaguju "konkurenci" xD Nicméně jsem zatím lidi většinou neinspirovala ani nemotivovala k ničemu správnému a prospěšnému a je to celkem příjemné :-)
Svou snahu o kratší úseky porušuji, ale vidím, že když se chce, není délka překážkou, takže si to užijte, další bude asi zas v sobotu :-)



Bylo nám všem zúčastněným víc než jasné, že tu Míša dneska přespí. Nedělalo by mi problém přestěhoval se na gauč, ale vycítila jsem, že mě chce vyzpovídat. Vlastně se to dalo považovat za takovou generálku na naše společné noci na internátě. Na tohle zrovna jsem se těšila.
"Chci vědět všechno. A do-po-drob-na," ujistila mě, jen co jsem přišla z koupelny do svého pokoje.
Ne že by mě to překvapovalo. "Takže už věříš, že jsem živá a že jsem člověk?" Ze zkušeností jsem si byla jistá, že nejlepší obranou je útok a na otázku odpovídala otázkou.
Míša nebyla včerejší. "Já se ptala první. Navíc moje odpověď je jasná. Kdybych nevěřila, že seš člověk, těžko teď ležím vedle tebe, uznej."
"A co chceš konkrétně vědět?" rezignovala jsem. Ach jo. Připadalo mi jako pošpinění každého okamžiku, někomu ho interpretovat.
"Ty máš otázky! Všechno. Co dělal a říkal, cos dělala a říkala ty, kam jste šli, jestli jste se dohodli na příště, jestli seš zamilovaná, jestli on…" zvedla oči v sloup, jak mi může taková samozřejmost nedojít. Prostě klasické holčičí plky.
Naladila jsem se na pipka vlnu. "Prostě mě najednou popadl a odvlekl do toho blbýho pole. Já vřískala, kopala, mlátila kabelkou, no prostě se bránila. Něco mi říkal, ale přes to svý ječení jsem mu nerozuměla, no a pak se zastavil, já ho chtěla zneškodnit něčím ze sebeobrany a zakopla jsem o jeho nohy, slítla, a on na mě. V tu chvíli mi došlo, kdo to je, byla jsem v šoku a když jsem se nadechla, abych něco řekla, políbil mě. Teda… tak se tomu ani říkat nedalo. Ta vteřina… Ale jako by existovalo všechno, co bylo považovaný za žvásty do harlekýnky, elektrizující přitažlivost, prostě jako bych byla v transu… takže jsem chvíli civěla jak debil a pak mě šíleně vytočil arogantní otázkou jestli se mi to líbilo. No jasně že jo, ale to prostě nešlo přiznat. Seřvala jsem ho, že je namyšlenej frajer, on mě furt provokoval, když ne se sexuálními narážkami, tak se mi posmíval, kde beru jistotu, že mě nezabije. Dál už to víš - dovezl mě domů a co bylo před domem jsem ti říkala. Na příště jsme se nedohodli, zamilovanej není." Záměrně jsem se vyhnula odpovědi o své zamilovanosti.
Míše to neuniklo. "A ty?"
"Nemůžu si to dovolit," pronesla jsem jako robot naučenou skutečnost a podvědomě doufala, že Míša moje rozhodnutí zviklá.
"Seš padlá na hlavu," povzdychne si.
"To mi došlo už dávno. Ale nic to na tom nemění," interpretovala moje ústa ty nenáviděné myšlenky.
"Proč?"
"Nechci si to komplikovat," vysvětlím a tohle už mi aspoň trochu připomíná moji osobu.
"Jsi blázen. Panebože, co já bych dala za to, aby si mě nějakej z těch kluků všiml?! A ona si hraje na rozumnou!" podivuje se a sama neví, jak moc situaci vystihla. Hraju si na ni. Musím v sobě mít myšlení masochisty. Spíš méně než více úspěšné role se však nevzdám a doufám, že čím víc ji budu říkat, tím víc jí i sama uvěřím.
"A teď si vem, kolik takovejch holek je. Spousty. A každá myslí stejně. A víš co je na tom nejlepší? Že se dostane na každou. Jestli ti stojí za to bejt jedna z davu, prosím. Já bych se s tím nesmířila," snažím se mluvit aspoň polopravdy. Poloskutečnosti.
"Jasně, slečna jedinečná," ušklíbne se. "A takhle se netrápíš? Kdybys to zkusila, trápila by ses možná taky, ale aspoň by jsi měla vzpomínky." Užasla jsem, jak každá přemýšlíme jinak.
"Takhle je to bezpečnější trápení. Můžu si aspoň říkat, že by mi to třeba vyšlo, mít pocit, že to mám ve svých rukou, což bych v druhém případě neměla. Mít iluze, že třeba není takovej šmejd. Myslíš, že se zlomeným srdcem bych se trápila míň? Vzpomínky taky bolí. Možná ještě víc," ujistím ji. Tohle už je z mé hlavy, tohle je jediné, čím si ten masochismus můžu ospravedlnit.
"Možná máš pravdu," usoudila, ale než jsem se začala radovat z vítězství, dodala: "Přesto nemyslím, že bys to vydržela."
"Pak bych ti ráda připomněla, že za dva dny budem trčet pět dní v týdnu na internátě," ušklíbla jsem se nešťastně. I přes všechny klady jsem tam zoufale nechtěla.
"Už? Ty jo, letí to. Ale i tak. Chceš se přes víkendy zamykat v pokoji?" podvrtávala moje odhodlání.
"Jestli budu muset…" Tohle už byla úplná lež. Tohle si nemohl vymyslet ani ten tyran v mojí hlavě. Sama jsem věděla, jak je to nereálné.
"Nesmysl. Ale kdo ví, jestli to vůbec bude nutný," zvolí opačnou taktiku, zřejmě aby mě vyprovokovala k ustoupení od svých slov.
"To by byla lepší varianta. Pak by to šlo snáz," nedala jsem se ovlivnit.
"Ach jo… s tebou je teda debata…" povzdychne si, a mě je jasné, že tím pokec ukončila.

Ráno mě vytrhlo ze sladkého nevědomí a já se musela věnovat napravení všeho, co jsem zkazila. Dnešek bude těžký. Nejenže budu to včerejší selhání muset vysvětlit mámě, a to navíc způsobem, z kterého by ji neranila mrtvice a sbalit na nenáviděný internát, ale ještě nevytáhnout paty z baráku. Jako by snad na mně čekal před domem! Dnešek a zítřek prostě přežiju a pozítří jedu na internát. A pak už budu mít úplně jiný starosti. Jen musím přežít ty dva dny. Dokážu to.
Zatřásla jsem kamarádkou, rozvalující se vedle mě. Pořádně jsem se ani nevyspala, když už se mi podařilo usnout. A že to moc často nebylo. Většinu noci jsem koukala do stropu. Myšlenky na mě řvaly ze všech stran, až jsem se divila, že Míšu nevzbudily. Potýkala jsem se s neovladatelnou touhou vstát a jít ven, zamířit do lesa a tam sedět a uklidnit se. Být daleko od všech problémů, strachu z toho, co bude, vnímat jen čistou krásu přírody a ticho. Vždycky mi to pomohlo. Pokud tam tedy někdo někoho nezabíjel, vzpomněla jsem si se svým obvyklým pesimismem.
Míša otevřela jedno oko, nechápavě se rozhlédla, co dělá zrovna tady, a jen co jí to secvaklo, vyskočila na nohy, prohrábla si mahagonové vlasy a byla připravená jít.
"Nechoď ještě," povzdychla jsem si. Jestli by mě její přítomnost nutila chovat se normálně, budu muset udělat cokoli, jen aby tu byla co nejdéle.
"Bojíš se mámy? Vyváděla slušně," posmívala se, zatímco hledala džíny. Ona vážně odejde! Zavrtím hlavou a jí to dojde. "No jo, už je mi to jasný… ty potřebuješ důvod, abys nikam nešla," ušklíbla se. Hodila jsem po ní polštář. Obratně ho chytila. I tohle jsem se pokusila vyvracet.
"Tak jdeme ven," provokovala ta potvora.
"No jo, tak máš pravdu! Je to proto! Spokojená?" kapituluju a hodím na ni další polštář. Protože už má ruce plné, hbitě před ním uhne a ten se sveze po dveřích.
"Tak vidíš. A já tě v tom podporovat nebudu. Nesouhlasím s tím," vysmála se mi a rozhlédla se po kabelce.
"No tak mi aspoň řekni, co mám říct mámě," vyštěkla jsem na tu mrchu. Tahle protivná osoba si říká kamarádka?!
"To, co jsem jí řekla já. V podstatě pravdu. Jenom vynech ty scény po dvaadvacátý hodině," mrkla na mě.
"Žádný nebyly!" zaječím.
"Když to tak říkáš… No ty to stejně chápeš, prostě mel něco o tom, že tam byla šílená rvačka, dramatizuj, přeháněj, hysterči, ona tě bude utěšovat, a jen tam mimochodem se zmiň o tom, že tě zachránil jeden kluk a pak tě hodil domů," fantazíruje.
"Hele, obdivuju tvoji plnou důvěru v mé herecké schopnosti a jsem si jistá, že aspoň co do tý hysterie je opodstatněná, ale nezapomeň, že když jí to popíšu jako masakr, už mě příště nepustí ani před barák," jsem si jistá. Jako nápad to až tak špatný nebylo, ale vykládat to někomu, kdo ovlivňuje moje propustky přece jen nešlo.
"Pak zauvažuj, co je důležitější. Sama jsi říkala, že nikam nehodláš chodit, takže přece nebude takovej problém dřepět doma, ne?" vmetla mi mé vlastní argumenty do tváře a sadisticky čekala na mou reakci.
"No vida, ty seš vlastně člověku prospěšná!" žasnu v hraném úžasu. Nedá na sobě znát zklamání. "A ještě víc bys byla, kdybys mi pomohla sbalit." Konečně jsem přišla na věc, která by ji mohla zdržet.
"No jo, proboha!" Práskla s kabelkou a přesunuly jsme se k mému šatníku.

Odešla až večer. Nevím, jakým zázrakem se mi to podařilo. Takže už mám před sebou jen jeden zmařený den. A dvě nekonečné noci. A ta první mě zastihne už nepříjemně brzo. Sice jsem se každou chvíli přesvědčovala, že v lese bych byla v bezpečí, sama a v klidu, přesto jsem ale nevytáhla paty ze svého dobrovolného vězení.
Naložila jsem se do vany, která obvykle mívá stejný účinek jako příroda za barákem. Kdybych chtěla, mohla bych o všem přemýšlet, ale nechtěla jsem. Za ten den jsem si vycvičila sebeovládání, takže jsem působila chvílemi i normálně. Tady mě ovšem nikdo neviděl, mohla jsem brečet, vřískat, přemýšlet, při troše dobré vůle i spát… Ale nakonec jsem po půlhodině zírání do blba vylezla a tentýž úkon prováděla v posteli.
Dost! S touhle zblblostí musím něco dělat! Tak předně si vezmu prášky na spaní. Nespat dvě noci po sobě by moc dobrý nebylo. A ráno se rozhodnu, co dál.
Svým způsobem mi to ale bylo jasný už teď. Buď se trápit hned, nebo to odsunout na později, ovšem s úroky ve formě zklamání. Tomu říkám vyhlídky!

A zase ten pitomej les. Jako bych všechno znala. Nejspíš jsem byla na tomtéž místě. Nebo to dokonce bylo pokračování? Stála jsem na mýtině, proti sobě… Ano, tohle bude pokračování. Vystrašený, ale očarovaný pohled nepřítomně zabodnutý v místech, kde s tmavým lesem kontrastovaly nádherné platinové vlasy… Jako by se s celým dějem posunulo i moje fiktivní myšlení, přestože jsem byla pořád stejně okouzlená, věděla jsem, že se musím zachránit, že musím utíkat. Utíkala jsem. Neohlížela jsem se, ale slyšela za sebou tiché lehké kroky. Věděla jsem, že to nedokážu dostatečně dlouho, mysl smiřovala s neodvratitelnou budoucností a přesto jsem neustávala v běhu. Vždycky musí být naděje.
Ale co znamená naděje vůči vůli osudu? Skutečně jsem neznala jiné přirovnání. Co jiného to mohlo být, když mě to tak neochvějně pronásledovalo víckrát za sebou pořád ve stejné podobě, stejným způsobem? Jestli to má tak být, těžko tomu zabráním.
Čekání na konec bývá nejhorší. Nervy na pochodu, strachem ochromené tělo… a nic se nedělo. Zvláštní. Nový způsob smrti? Nepřipadalo mi, že by někdo tak výjimečný neměl jinou možnost, než čekat, kdy dostane oběť strachy infarkt. Opatrně jsem se otáčela, jako bych se snažila, aby byl můj pohyb nepozorovatelný, ačkoli bylo víc než zřejmé, že by si všiml úplně všeho. Nebo jenom moje oči byly v této realitě zdokonalené? Připadalo mi traumatizující, že se tak dlouho nic neděje. Ovšem pak mi došlo proč.

A opět jsem s probuzením vyletěla do sedu a úžasem mi opět vyletěly ruce k ústům. Tentokrát jsem neměla strach, že začnu křičet. Byla jsem okouzlená vlastními představami, opravdovostí svých snů a nečekanou vnitřní spokojeností. Nepochopitelnou. Musela mít za následek jedině to uklidnění. Nebo nějaké jiné logické vysvětlení. Uklidnila jsem se ve vaně, pořádně se vyspala…
Sen! Nemusela jsem moc přemýšlet, abych si ho vybavila. Pokračování toho minulého. Už tohle bylo divné. Žádný můj sen nikdy neměl pořádný děj, jen jakési bezvýznamné útržky myšlenek a vzpomínek, natož aby souvisel s tím minulým! A především jsem ho před očima viděla tak autenticky, jako bych zmáčkla tlačítko Play a mohla si ho pustit na videu. A najednou mi to docházelo. Postavu platinové blonďáka jsem si už minule úspěšně spojila s naprosto odlišným Patrikem, takže jestli znamenal pořád tu samou osobu, možná ten děj odpovídal na křičící otázky v mé hlavě? Marně se bráním. Poslední část byla trochu zamlžená, patrně proto, že jsem se probouzela. Vzpomenout si na studené objetí a pocit nebezpečí už mi proto dělalo větší problém, ale byla jsem si jistá, že s probuzením mi došlo, že mrtvá nejsem, že se mi ublížit ani nepokusil. Měl sen v tomhle taky pravdu? Přála jsem si, aby ano.
Otázky a výkřiky v hlavě zmizely. Naprosté ticho. Klid. A spokojenost. Znamenala tedy, že rozhodnutí padlo?
Ano.
 


Komentáře

1 Andie Andie | Web | 19. ledna 2014 v 8:44 | Reagovat

škoda, že jsi nenapsala o tom, jak probíhalo omlouvání se mamce, zajímalo by mě, jak to A. řekla, aniž by z toho udělala přehnaný masakr, ale aby dosáhla máminy lítosti :D
čím dál tím víc mi začíná sympatizovat postava Míši - ze začátku jsem myslela, že jí nebudu mít moc ráda :)
a vylíčení snu mě opět zaujalo asi nejvíc, i když už mi čtení mezi řádky jde méně :D jsem zvědavá, co nakonec sen bude znamenat :)

2 Andie Andie | Web | 19. ledna 2014 v 9:13 | Reagovat

samozřejmě, celu noc jsem se třásla na nový díl a nemohla kvůli tomu spát :D (ne, dobře, pravda je taková, že jsem ranní ptáče - a to jsem dnes spala dlouho, normálně vstávám v 6) :D
ale první věc, kterou po zapnutí ntb udělám je to, že zkouknu oblbíené blogy, takže když jsem viděla nový díl, hned jsem se na něj vrhla :)
jojo, aktuálně mám názor víceméně shodný s Míšou :) ze začátku mi přišla taková hrozně nerozvážná (ani nevím, proč už) a navíc nemám ráda "soutěživé" lidi, kteří musí být ve všem nejlepší (ale když se nad tím zamyslím, dělám to taky, jen to nedávám tak najevo :D) ale v tomhle dílu mi naopak přišla rozumná a chytrá :)
a ke snu, jasně, jakoby vysvětlen byl, ale "jak tě znám", počítám s tím, že má i nějaký význam do budoucna :D

3 M. M. | Web | 19. ledna 2014 v 9:25 | Reagovat

Souhlasím s Andie take by mě zajímalo jak se A.omlouvala mamce.
Ve večerním rozhovoru Misi a A. Se a A úplně ztotožňuji :D já radši všechno vzdám už že začátku protože se bojím že to nevyjde a bude mě to bolet,zrovna tohle jsme řešily vppatek na té procházce.jedna z věci které se bojím
Taky ráda čtu,ale ne povinnou literaturu
Určitě jednou tak skvělou kamarádku najdeš:)

4 Zoey* Zoey* | Web | 19. ledna 2014 v 15:16 | Reagovat

Jéé -- další díly :D já ještě nepřečetla ty předchozí :/ takže jdu číst :))

5 cincina cincina | Web | 19. ledna 2014 v 20:06 | Reagovat

Ráda bych si to přečetla, ale já opravdu nemám čas:( Mrzí mě to... možná později. Nestíhám.

6 Zoey* Zoey* | Web | 19. ledna 2014 v 20:17 | Reagovat

Ráda ti něco povím ;) tak vlastně ono na každym intru je to jiný a nevím co by tě přesně zajímalo, takže se ptej a já ti odpovím ;) jinak jsem sotva přečetla druhý díl :/ chjo, jsem zjistila, že vůbec nestíhám na intr nic udělat a že se musím učit, takže jsem nedočetla, ale až bude čas, tak určitě přeču- a moc se na to těším :*

7 Zoey* Zoey* | Web | 19. ledna 2014 v 20:52 | Reagovat

Takže- vycházky máme podle věku- tuším že v 15 je to cca do pul 9 a pak každý rok se to o půl hoďky zvyšuje- nebo nějak tak :D tuším, že teď mám v 19 do 10 (končí to 18.rokem to zvyšování) a prodloužené vycházky jsou o hodinu až 2 delší než normální a můžeš mít 4x za měsíc tuto vycházku. Úklid- máme ho jednou za týden v předem určený den, v našem případě to znamená vysáto, utřený prach a ve skříni uklizeno. Každý měsíc jsou organizační a výchovné schůzky- trapárna jak sviň a je to nudný- ale přežiješ to. Večerka je v 9:45- což znamená zhasnuté velké světlo a nebýt na pc (jako maturant můžu být na pc do 11h) a nedělat rámus. Přes den si můžeš dělat cokoliv chceš- to je na tobě, jsou různé kroužky. Na pc nesmíš stahovat (né, že yb to někdo dodržoval). JO a taky tu bejvalo něco jako učební klid, kdy sme se nesměly navštěvovat- to už jsem dávno zavrhly a štvem na to :D jinak tu máme snídaně a večeře- jídla vcelku jedlá. Samozřejmě na patře je i kuchyňka s lednicí (+mikrovnka a varná konvice)- některé intry mají i na svých patrech vařiče- my bohužel ne(pouze jedna na celém intru je a tu bych neriskovala :D) :/ už nevím co by tě mohlo zajímat, tak se kdyžtak zeptej a já ráda odpovím ;)

8 Adele Adele | Web | 19. ledna 2014 v 20:53 | Reagovat

Nebýt tebe, tak bych se vůbec neposunula :) Fakt jsi mě inspirovala hrozně moc a bez tebe bych měla asi pořád těch dvacet stránek :/ :) Tím, že píšu pěkně si nejsem tak úplně jistá, ale tím, že píšeš pěkně ty určitě! :3

Ani nevím, jak je to možné, ale tenhle díl mi přišel nějaký krátký! :D On když se člověk začte... :) Jsem zvědavá, jak to s nimi bude pokračovat, jak se jí bude líbit na internátu... prostě na všechno. :3

9 Zoey* Zoey* | Web | 19. ledna 2014 v 21:20 | Reagovat

Nejdřív je něco jako napomenutí- prostě si tě zapíšou někam kamsi ... :D a potom je podmínečné vloučení- neustále jsi na intru ubytovaná, ale nesmíš už nic provést- protože pak už je vyhazov :/ to zapsání je za drobné věci- nepřezutí, či pc po večerce (za opakovaný to je už podmínečný vyloučení). rovnou Podmínečné vyloučení je např alkohol na internátu. Vyhazov rovnou nedostaneš ;)

10 Kubi Kubi | Web | 19. ledna 2014 v 21:24 | Reagovat

Páni:O Já to tak zbožňuju číst:3 Jsi fakt dobrá!:) Těším se na další díl!:)

11 Kubi Kubi | Web | 19. ledna 2014 v 21:32 | Reagovat

Já tu váhu doženu! xD Pokusím se nezabít, zvlášť když budu lyžovat po druhé v životě xD Ještě na tak "úžasném" sněhu xD s A.:)

12 Kubi Kubi | Web | 19. ledna 2014 v 21:43 | Reagovat

Lyžování je sranda xD No.. tak to mi bylo jasné, že ty určitě s A. xD :)

13 Kubi Kubi | Web | 19. ledna 2014 v 21:50 | Reagovat

Aha... no.. tak se těším:)

14 Adele Adele | Web | 19. ledna 2014 v 21:55 | Reagovat

No, jako krátký na tebe :D Jé, tak to jsem ráda, že jsem potěšila :3 Náhodou, tady to jsou jenom úvodní kapitolky, jako. -_- :D Pokračování přidám zítra a už by mělo být delší :)

15 Adele Adele | Web | 19. ledna 2014 v 23:20 | Reagovat

No, tak jsem přidala další dvě kapitoly :) A kdyby po mě vyjel (respektive já vyjela) po tak krásným klukovi, tak bych asi nechala průchod svým citům, takže jsem spíše zastánce Míši :) Ale nevím, třeba dělá Andy dobře...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama