1x07

25. ledna 2014 v 21:33 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky,

tak tu máte další díl, tentokrát obzvlášť dlouhý - A. konečně na intru, takže notná dávka depresivnosti, přemýšlení i sarkasmu xD Vztahy tedy zas až příště :-) Chtěla jsem ji rozdělit na celý víkend aby tak neodrazovala délkou, ale nebyly jste tu, takže vaše smůla, máte ji dohromady :-) Mimochodem, copak jste dnes dělaly??

Pro připomenutí minulá kapitola zde.




Trochu mě uklidní, že Míša, s níž v autě jedeme, je vyfiknutá podobně, ačkoli v jejím případě půjde zaručeně o vlastní iniciativu. Můj zjev změří o hlavy až k patě, ovšem nijak pohoršeně a povzbudivě na mě mrkne. Bude to fajn, já vím.
Jenže co když nebude?
Sakra, tak se buď rozbreč nebo toho fňukání nech! Věřím, že by to ty v autě pochopili. Míša určitě. Mámu by to nepotěšilo, ale naštvaná by na mě být nemohla. A Míši rodiče jsou mi ukradený. Vytáhnu z kabelky čokoládu a půlku velkoryse nabídnu Míše. I kdyby nebyla dobrá na nervy, tedy ta čokoláda, na chuť je senzační.
Pochopitelně mám dost sebeovládání abych se vydržela nerozbrečet. Tím lépe. Nepochybuji, že to Míše vyklopím, koneckonců budeme většinu dne na několika metrech čtverečních jedna vedle druhé, tady nemají tajemství žádnou šanci. Nervózně sebou šiju, věčně si sahám do účesu abych si hrála s vlasy, dokonce se co chvíli přistihnu s nehtem v puse, ačkoli jsem se toho odporného zlozvyku zbavila v osmičce, pomalu každou minutu kontroluji mobil, těkám očima po předmětech v autě i ubíhajícím okolí. Tahle cesta je horor. Navíc začátek hororu.
Míša nekecala. Modernost z mého budoucího přechodného bydliště přímo čiší. Snaha o vyumělkovanost. Představím si tu svoji osobu v té košili a džínách a neubráním se úsměvu. Sice kyselému a rozhodně neupřímnému, ale co chcete lidi, kouzlit neumím. Aspoň se tedy pokusím ho na tváří udržet. Míša na mě opět povzbudivě mrkne. Už mám té její chápavosti dost! Jedná se mnou jako s děckem. Zatímco se v duchu vztekám, uchází mi všechno ostatní. Míša do mě musí strčit, abych si jí všimla. Pak teprve se otočím po události, na níž tak zbožně hledí. Předvádějí snad v téhle úžasné škole divadýlko na přivítání?!
Místo divadélka na přivítání se mi naskytne mnohem zajímavější pohled. Jestli jsem si doteď připadala trapně ve svém přehnaném oblečení, při pohledu na holku vystupující z luxusního Mercedesu mě ten pocit hodně rychle přejde. Nechápu proč mě kvůli tomu Míša otravuje, není přece tak ubohá aby se vzhlédla v nějaké bárbíně. A že takhle jako by té plastové z oka vypadla!
"To je síla, že jo?" šeptne kamarádka, v níž jsem se naštěstí nezmýlila, zatímco ta umělá coura, kterou už od pohledu nesnáším vycupitá na jehličkových podpatcích z nablýskaného auta. Mezitím jí úslužný tatík, pochopitelně odpovídající klasické postavě otce takovéhle nány, holohlavý čtyřicátník už od pohledu podnikatel vyndá z kufru auta její naditá a růžová zavazadla a zmizí s nimi společně s holkou, která nás častuje nelichotivým pohledem v budově internátu.
"Kráva namyšlená," ušklíbnu se jen co se za nimi zavřou dveře. Rozhodně mi tenhle druh vzteku prospěje. Otázka je, jak dlouho mi vydrží. Ovšem jestli budu mít tuhle husu v jiné blízkosti než na opačné straně internátu, bude to pěkně na dlouho.
Protože je přinejmenším trapné jen tak před intrem postávat, ačkoli o dost méně než v něm bydlet, vyházíme z auta zavazadla a mně značně vztekle a závistivě napadne že ani obě dohromady jich nemáme tolik jako ta růžová figurka.
Matka přeochotně sdělí staré recepční naši politováníhodnou situaci a se nejprve půl hodiny hrabe v lejstrech a pak nás pošle na konec chodby do výtahu, vybavené několika papíry, čipy a doporučením ať těmi dveřmi od výtahu netřískáme, že je po nás ještě bude někdo používat, které neváhá křičet přes celou chodbu. Bych chtěla vidět ji s plnýma rukama!
Dojedeme do druhého patra a objevíme pokoj s číslem 72. Míša, uvědomující si můj handicap co se všech těch technických vychytávek týká provede ty čárymáry sama a ve chvíli máme otevřeno a ocitneme se v předsíni. Věšák, nástěnné zrcadlo a čtvery dveře. U jedněch z nich Míša opět použije ten příšerný mechanismus, který má patrně symbolizovat moderní pojetí internátu a života celkově a jsme v pokoji. Musím neochotně uznat, že vybavené je to tu hezky a účelně a když si to tu trochu vylepšíme, možná to nebude tak šílené. Ale vůbec nejlepší by stejně bylo být v tom druhém nenáviděném domově. Mít za barákem strašidelný les a svoje noční můry, které jako by vždycky všechno neomylně věděly.
Hodím svoje tašky na postel s výhledem na balkon. Pravda, máme ho společný s vedlejším pokojem, ale lepší než vůbec. Pak pro nás přijde jedna holka o níž si původně myslím, že je čtvrťačka, ovšem během cesty se dozvídám že je vychovatelka pro naše patro a uděláme si procházku do společenské místnosti. Žasnu, kolik holek si sem přijelo zkazit život a ještě víc mě překvapí, že nešťastně nevypadají. Sedneme si s Míšou do třetí řady od konce a ještě než si dosednu jsem pevně rozhodnutá ty sladké pindy ředitelky neposlouchat. Stejně to nebude nic co bych nevěděla a být něco opravdu důležité, rodiče nebo Míša si to určitě zapamatují. Vypnu tedy příjem a upřu pohled určitým směrem, aniž bych si něco prohlížela. Snad neusnu.
"Děkuji tedy všem za věnovaný čas," Nic jiného nám nezbylo! "rodičům přeji příjemnou cestu domů," Prázdná fráze, za minutu si určitě na nějaký rodiče ani nevzpomeneš! "a studentům příjemně strávené roky v našem ústavu." To pochybuju! Studentům… skutečně, když se tak rozhlédnu a dám si s tím práci, několik exemplářů opačného pohlaví objevím.
Mámu chytne sentimentalita. Udělám jí tu radost a ty její žvásty poslouchám, přece jen ji tři dny neuvidím, ačkoli její vinou. "Zapisovala jsem ti všechno důležité, je mi jasné, že ty ses na to vykašlala, vždyť seš moje dcera, znám tě. V pátek jsme tu jak na koni. Drž se." Mile mě tím překvapí, čekala jsem nějaké šťastné ódy na školu a ono velké chápání! Od ušklíbnutí mi zabrání dvě dvou set koruny a jedna stovka, kterou mi velkoduše podá i se zápisky z ředitelčina výkladu. "Nabila jsem ti kredit, tak kdyby něco, zavolej. Mějte se, holky." A mizí. Naštěstí má tolik taktu aby mě neznemožňovala nějakým objímáním.
"Teda, tvoje máma je skvělá. To mě akorát doma řekli, ať se nevybavuju s klukama a učím se a…" švitoří Míša závistivě.
Bez zájmu jí jednu oranžovou bankovku podám. Ne, že bych ji nepotřebovala, ale aspoň si nebudu připadat tolik uplácená. Stejně to můj názor nezmění. Neřekne ne, holčička. Nemám jí to za zlé, kromě faktu, že je mi všechno fuk je mi také jasné, kolikrát ona za mně platila útratu támhle a tuhle. "Stejně to byly jenom kecy abych si hned první večer nepodřezala žíly a tu blbou drahou školu navštěvovala," ušklíbnu se.
"Ty bys toho vážně byla schopná?" diví se nevěřícně.
"Jednu chvíli jsem si to myslela. Ale nejspíš to byla jenom hysterie, takže… asi ne," poctivě se nad otázkou zamyslím, ačkoli na dobu temna a depresí, z níž jsem unikla teprve před několika málo dny vzpomínám hodně nerada.

Ačkoli se mi do toho zrovna nechce, je mi jasné, že potřebuju zaměstnat ruce a mozek současně a tudíž se pustím do vybalování. Otevřu kufry a batohy a už po chvíli si vzpomenu, proč tak nenávidím balení a vybalování. Kromě toho, že mi připomínají nenáviděné stěhování je tu také nezanedbatelný fakt, že ačkoli jsou všechny ty věci nezbytné, když každou musíte vzít do ruky a přejít s ní celou místnost abyste ji natěsnali na mrňavý kousek plochy určené pro osobní věci, pocity, které u toho máte nejsou nic obdivuhodného.
Po hodině aktivity se unaveně posadím na postel a udiveně rozhlédnu po pokoji. Se stopami po mém osobním vkusu, po vkusu mého druhého já, se svými osobními věcmi a tak vůbec mi připadá trochu víc uvěřitelné, že tady bydlím. Nevím ale, jestli je to dobře nebo špatně. Já si tu přece nechci zvyknout! Protože si všimnu postav na našem balkonu (vida, zvyknout si na nové vlastnictví mi takové problémy nedělá!) neovládnu zvědavost a jdu se podívat kdo že to s námi bude sdílet koupelnu.
"Míšo, dělej, běž sem," hlesnu rozčileně. Přilepí se na volnou půlku prosklených dveří a já se vzteky ani nemůžu usmát představě, jak asi musíme vypadat.
"To je ta bárbína," uhodne i Míša. "No tě pic, to se celý rána nedostanem do koupelny," poznamená trefně.
"Hlavně se odlep od těch dveří, čumíš na ní jak do výlohy," odtáhnu ji z nebezpečného prostoru.
Pak padnu na postel, nasadím sluchátka a na několik hodin nevím o světe. V téhle formě snad intr přežiju.

S našimi drahými sousedkami máme tu čest se ještě tentýž den nejen setkat, ale i seznámit. Tedy ne, že by za námi šly s čipsy na seznamovací párty, jednoduše se pohádáme o koupelnu.
"Ty blbko, nevidíš, že tady mám věci já?" vyvřískne na mě blondýna když si jdu dát do koupelny kosmetiku. Její vysoký ječák přiláká Míšu, která nesmí u ničeho chybět a já se hned cítím jistěji. Bárbína by se zřejmě ve strachu o své krémečky a balzámky nebála vyřídit si to ručně a stručně, ačkoli co do tělesné konstrukce vypadá spíš vyzáble než vysportovaně.
"A ty nevidíš, že máš věci všude? Pokud umíš počítat, ty poličky jsou tu čtyři, a pokud umíš i myslet, což evidentně ne, dojde ti, že každá máme jednu," vysměju se jí a její krámy nemilosrdně hodím na zem. Ať si je strčí kam chce.
Ječíme na sebe ještě dobrých deset minut, než si to přištráduje její spolubydlící a naivním hláskem se zeptá: "Vy už jste se seznámily? Já jsem Klára. Co vy?"
"Já Klára nejsem," usměje se na ni andílkovsky Míša a pevně mě drží, abych neskočila blondýně po krku. "Nevidíš, že se tu teď řeší něco jinýho?"
"Tak se nějak dohodněte, holky, přece můžeme bejt kamarádky, ne?" míní ta naivní duše a já mám sto chutí skočit po krku pro změnu jí. Tohle musí bejt jasná provokace, to není možný, že by byla tak blbá!
"No to evidentně jen tak nepůjde. Pojď, Andy, přece nechceš mít hned první den průser…" tahá mě za ruku.
"A to si piš, že bude, já to řeknu…" rozječí se bárbína.
"…mamince, tatínkovi, paní ředitelce, svý růžový čivavě…" pitvořím se a Míša se směje se mnou. Co mi na tohle bloncka odpoví už nevím, Míša mě odtáhne do pokoje a pro jistotu i zamkne. Však já se s těma blbejma čipama naučím, jen abych jí mohla vylepšit tu její zmalovanou fasádu a konečně k tý tuně mejkapu měla pořádnej důvod! Kromě toho máme ještě balkon, takže si Míša moc nepomohla. Prát se ale nechci. Sice by to byl zaručený způsob jak se odsud dostat a bloncka mi evidentně dá spousty důvodů, ale mámu by to moc nepotěšilo. Kvůli ní tu jsem a jí dokážu, že to zvládnu. Překousla jsem i horší věci. Zvláštní, jak mě tahle hádka uvolnila. Díky, bloncko!

Večer Míša projeví touhu po holčičím drbání. Nepřekvapuje mě to, i já viděla jediný klad tohohle vězení v našem ještě větším sblížení.
"Čekala jsem apatickou trosku a místo toho máš pomalu problém aby tě samou aktivitou nevyhodili," pousměje se. Pak ji něco napadne. Nemusí to ani říkat, znám ji. "Nebo je to…"
Nenechám ji dopovědět: "Ne, není to plán jak se odsud dostat. Jenom mi ta kráva leze na nervy. Je tak… spokojená. Má všechno. Teda nemyslím jenom majetek… a krásu…"
I Míša předvede, že mě zná. "Já vím, co myslíš. A taky vím, že tenhle intr považuješ za slet čarodějnic," zasměje se svému přirovnání. Ani jedna nemáme na mysli vzhled.
"To taky, ale spíš jsem si vzpomněla na ty naivní filmy jako Pravá blondýnka. Krásný namyšlený husy, všemi milovaný a obdivovaný, v dokonalý rodině a celý dny se povalující u bazénu…" ušklíbnu se.
"No jo, jako by ta holka tam odtud utekla. A s rodinou... Štve tobě to hodně, co?" Spíš řečnická otázka, vysvětlení pro nás pro obě, abychom měly jasno, že se navzájem chápeme a náhodou nemluvily každá o něčem jiném.
"O tom nedejchej. Proto jsem tady," ujistím ji.
"Ale všechno ostatní jí závidět nemusíš. Hezká seš, milovaná bys taky byla, nebejt blbka," připomene mi, že si skutečně pamatuje všechno; pochopitelně jsem jí vyprávěla o nepovedeném setkání a mé dětinské reakci. Stejně to byl nápad! "A po tom ostatním přece netoužíš, že ne? Vždyť by ses musela stydět."
"No to asi jo. Taky jí mohli dát kamkoli jinam. Nebo nás… na jinou školu…" povzdychnu si ještě jednou. Staré křivdy se neodpouští. "Neříkej, že nic jinýho by tě nebavilo."
"Neříkám, ale teď jsem tady, mám to tu jistý a navíc jsem tu bejt chtěla." Vždycky mě uzemní, jak jsme každá jiná. Přitom bych to měla chápat. Bylo by sobecké, chtít někoho předělat k obrazu svému. Já přece nejsem ideál.
Neodpovím. Najednou se mi šíleně chtělo spát a Míša se odpovědi nedočká. A to jsem já naivka myslela, že nejhorší noc byla ta po mém "zmizení", v níž se mnou spala Míša v pokoji. Byla hnusná, pravda, ale tahle je přinejmenším stejná. Ačkoli to, o čem přemýšlím se tomu ani vzdáleně nepodobá. Kdepak láska! Tu jsem si zazdila hned několikrát. Vlastně mě nikdy nenapadlo, co chci dělat potom. Teda kromě takových těch blbostí jako skočit z mostu a tak. To nejde počítat jako budoucnost. Jenom afektovaná touha někomu ublížit. Mámě. Nebo sobě? Ano, smrt nemůže být nic příjemného, o tom žádná. Bylo by tak snadné, zbavit se všech starostí, ale stejně jsem nikdy vážně nepřemýšlela, že bych to udělala. Nedovedu si představit ten okamžik. Postupné vyřazování všech orgánů z chodu, zastavování krevního oběhu a… A dost! Na tohle mám spousty času. Teď si musím uspořádat bližší budoucnost…

Až když se vzbudím, si uvědomím, že jsem usnula. To jsem toho vymyslela… Necítím se nijak nevyspale, takže usoudím, že klidně můžu vstát, ačkoli do zazvonění budíku zbývá deset minut. Vyhrabu župan a přesunu se do koupelny. Naštěstí neslyším žádné zvuky, naše Barbie ještě chrní. Honem vlezu do sprchy a vody vycákám víc, než potřebuju. Si třeba umrzněte, mě je to fuk. Náladu mám odpovídající dnešku. Tý umělý huse bych dneska nedoporučovala se se mnou bavit, pokud nechce být holohlavá. Představím si její okázalou krásu doplněnou vyškubanými vlasy a hned mi to o trochu vylepší náladu.
S líčením se přesunu do pokoje. Dám si na něm neobvykle záležet, připadá mi to adekvátní k zaměstnání, které budu (možná) vykonávat a když jsem hotová, vyhraju si i s vlasy. Prostě mám potřebu zaměstnat mozek i ruce. To už je vzhůru i Míša a já ji za chvíli slyším nadávat v koupelně. Nával, studená voda, málo času. No jo, pěkně to začíná, já jí to říkala.
Obleču se a ze solidarity na ni počkám. Tedy spíš proto, že nevím, kde ta blbá škola je a pořád ještě si nerozumím s otevíracím mechanismem dveří.

Před školou je zmatek. Několikrát jsem ho už zažila, ale tohle je o něčem jiném. Pochopitelně nikdo neví, kam jít, každý se plete pod nohy a můj vztek graduje. Dotáhnu Míšu k nástěnce ke které se soustředí celý ten vír. Pochopitelně, jak jsem myslela. Seznam žáků a jejich zařazení do tříd.
Protlačíme se davem k naší šatně, u níž čeká učitelka. Pochopitelně se první den nikdo nepřezouvá a mnozí to hrotit nebudou ani další dny. Ignorujeme snahu té naivky nacpat nás do dvojic a víceméně v houfu se dostaneme do druhého patra, kde sídlí základna třídy 1.C. Pak nastane boj. Pochopitelně si každý míní zabrat poslední lavice a pochopitelně jich není tolik jako zájemců. S Míšou si vyhádáme předposlední u dveří a nespokojenost vysoké černovlásky hodíme za hlavu. Protože spoustu času strávila hádáním s námi, nezbude jí než se nastěhovat do druhé lavice. Vida, jak se nám rozrůstá okruh nepřátel!
Aby toho štěstí nebylo málo, ta "roztomilá blondýnečka" od nás z pokoje je naší spolužačkou taky. Z hromadného představování se dozvím, že se jmenuje Linda, baví ji plavání, aerobik, móda a modeling a tenis. Jak jsem čekala. Bloncka je na to bůhvíproč jaksi hrdá, protože se otočí a směrem k nám hodí povýšený pohled.
Pak nám učitelka napíše rozvrh z kterého se mi protočí panenky. Takových hodin! Odborné a odporné. A to ještě nemáme praxi! Vida, aspoň odejdu bez puncu nešiky. A já si ten odchod vynutím. Při představě všech těch věcí, které po nás budou chtít se mi zatočí hlava. Matka navíc musela bejt pěkně mimo, protože jí nedošlo, že tady nepřijdu o matiku, fyziku a chemii, které mi dělaly problém už na základce. Tady je budu mít v plné parádě mnohem víc hodin týdně. Odsud musím zmizet stejně rychle jako jsem se sem dostala!

Ovšem dokud jsem tady, musím si tu náležitě užít. Jediný půlrok bez rodičů. S tímhle zvláštním optimismem se celkem spokojeně přesunu do svého přechodného bydliště.
"Co tě tak potěšilo?" zajímá Míšu.
"Divný, co? Po tom, jak jsme tu oblíbený… pravé asi to vědomí, že tu moc dlouho nebudu. Matka zaplatila půlrok a pak bye bye, mějte mě tu rádi," pronesu zálibně.
"A já jsem jako co?!" durdí se naoko.
"Ty seš moje kámoška, která si kazí život, ale která není moje siamský dvojče." Nejsem zrovna šťastná, že budu bez ní, ale stojí mi to za to.
"Mě to teda jako zkaženej život nepřipadá. A svět se netočí jenom kolem tvejch představ," zavříská uraženě až se po ní pár lidí otočí. Paráda, ke všemu ještě přijdu o jedinou kamarádku.
Mlčky dokráčíme až na intr a nebavíme se ani ve výtahu. Musí bejt teda pořádně naštvaná… ale já jsem v právu. Nebudu studovat něco, co mě nebaví! Až mě samotnou překvapí, jak mám najednou jasno. Vždyť já na ni vysypala všechny svoje plány jako by byly úplně samozřejmé!
Ale ony jsou. Teď si užiju ten půlrok, nebudu se nijak ovládat, když mě něco naštve, tak se prostě pohádám, ať už s bárbínou nebo s kýmkoli jiným, užiju si veget bez matky za zadkem a až mě vyrazí, což plánuju tak v pololetí, donutím ji aby mě, pozdě ale přece, přesunula na ten humanitní gympl. Protože jen tak to neudělá zcela určitě, na to ji znám.
 


Komentáře

1 M. M. | Web | 25. ledna 2014 v 21:44 | Reagovat

Kapitolu si přečtu až zítra ted jdu spát :) zítra mě čeká hromada učení a laborky tak musím vstávat brzo :D cvičila jsme jen kickbox a thight exercise for losing fat

2 M. M. | Web | 26. ledna 2014 v 9:51 | Reagovat

Já taky nechodím normálně takhle brzo spát,ale dneska jsem chtěla vstávat brzo a protže se obvykle o víkendu budím tak v jedenáct musela jsem jít spát dřív :D Ale jestli tě to potěší tak jsem si to přečetla v ještě večer v posteli.A jo inspirovala jsem se :D

3 Kubi Kubi | Web | 26. ledna 2014 v 13:34 | Reagovat

Juhuu.. přijedu a už je tu další díl!:) A je skvělý:3 Intr... tam možná taky skončím xD

4 M. M. | Web | 26. ledna 2014 v 14:04 | Reagovat

To se chce zabít jenom kvůli tomu,že je na intru nebo nechce být na té škole?
A Klára bude taková ta "otrokyne" ty bloncky ne?

5 Natasha♥ Natasha♥ | Web | 26. ledna 2014 v 15:09 | Reagovat

No, roztleskávačka už rok nejsem :) Musela jsem skončit kvůli stěhování... Vlastně jsem skončit nemusela, ale hnusila sem i představa být na soutěžích proti svému bývalému týmu :)

6 wildbabe wildbabe | Web | 26. ledna 2014 v 15:44 | Reagovat

Já bych tu bloncku zbila:D

7 Natasha♥ Natasha♥ | Web | 26. ledna 2014 v 15:47 | Reagovat

Ne, to skutečně není, ačkoliv tě to možná zklame :DD Ve skutečnosti nemáme dresíky, co odhalují 70% těla, ačkoliv je to všude jiné :) Tyhle dresíky jsme používali pouze jako eráry (oblečení, co máš na soutěži před tím, než si oblečeš kostým). V roztleskávačkách jsou tři kategorie - kadetky, juniorky, seniorky, ty by se věkem zapadala už do seniorek, já bych byla ještě juniorka :) Vystoupení mají většinou nějaká témata (letušky, policajtky, cokoliv, co trenérky napadne) a podle tématu jsou i kostýmy. Pokud chceš vidět, jak vypadají takové české roztleskávačky, tak dávám video :D Někde jsem tam i já, ale sama už si nevybavuji která :D http://www.youtube.com/watch?v=hKC3alufAPk

8 Zoey* Zoey* | Web | 26. ledna 2014 v 16:37 | Reagovat

Spíš je jenom rozečtená, tak abych jí dočetla. Jinak "Zelená drbna s IQ - Od andulky k volovi". Já mám čas číst jenom po ránu, kdy čekám na spolubydlící až se vykope a připraví do školy a pak po cestách a to nemám noťas, takže budu tvé umění tisknout ;) A na in-kitchen jsem schálně jinak- přece jenom i když jsou blogy" tak nějak prpojeny", přece jenom recceptovej je víc veřejnej, tak proto aby nebyl tolik spojován s mým "hubnoucím" blogem".

9 wildbabe wildbabe | Web | 26. ledna 2014 v 16:42 | Reagovat

četla četla :) nemáš zač :).. tak to se těším, jak to vše ještě bude :O.. a děkuju za pochvalu dessu :)

10 Natasha♥ Natasha♥ | Web | 26. ledna 2014 v 17:02 | Reagovat

Ale co já vím! V Americe to tak možná funguje :D Mistrovství světa jsem totiž já už "nezažila", jelikož to se otevřelo až po tom, co já jsem skončila :D Nejdál jsem tedy byla na Evropě :D

11 Adele Adele | Web | 26. ledna 2014 v 18:04 | Reagovat

Tenhle díl mě strašně bavil :) To maj teda opravdu luxus, krásný pokoj s balkónem! Já si teda intr představuju spíš jako malej smradlavej pokojík se starým ošoupaným nábytkem a pomalovanými zdi... ale jestli je to takhle, tak jenom lepší... asi mám trochu zkreslené představy :D

Linda mě teda pěkně leze na nervy, i když si myslím, že Andy hned taky přistupovala k "bloncce" naštvaně. Jsem zvědavá, jestli Klára bude taky mrcha nebo nakonec fajn :) Proč teda Andy na tu školu vůbec chodí, když se chce nechat v pololetí vyrazit... já bych se asi bránila :D Ale intr bych nebrala jako žádnej teror. :)

Jsem zvědavá na další díly, doufám, že BUDOU DŘÍV NEŽ PŘÍŠTÍ VÍKEND, JASNÝ?! :-D Taky jak se budou přátelské vztahy Andy s okolím vyvíjet - doufám, že na každého hned rozčíleně nevyjede, ale bude to, no, fajn... :)

12 M. M. | Web | 26. ledna 2014 v 20:41 | Reagovat

Aha tak já si to přečtu asi znova no :D To bude tím,že jsem u toho pomalu usínala :D

13 coldplay-ana coldplay-ana | Web | 27. ledna 2014 v 10:23 | Reagovat

ano, na fotce jsem já xD děkuji za komentář :)))

14 Kubi Kubi | Web | 27. ledna 2014 v 13:01 | Reagovat

Jojo.. četla jsem vše u všech xD Já mám houby ráda:3 Ale my nechodíme sbírat... už si ani nepamatuji, kdy jsem je naposledy sbírala xD Těším se na další díl:) A děkuji za pochvalu jídelníčku a nehtů:)

15 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 27. ledna 2014 v 13:29 | Reagovat

Četla jsem i ty předešlé, včetně třetího a spíš se ztrácím ve větách, ne v ději :D Je to ale tvůj styl psaní, tak se ti do toho nebudu motat :D
A Vanessu taky moc nemusím...
Spřátelím ráda, já tě už vlastně mám v oblíbených :)

16 Andy Andy | Web | 27. ledna 2014 v 15:20 | Reagovat

Jak jsem to tak četla, jsem fakt ráda, že jsem si už přestala kousat nehty, ale já se toho zbavila až v devítce :D
Jinak já čokoládu nemůžu jíst. Jakmile si kousek vezmu, tak se mě spustí jakási vlna žravosti :D

Jinak, tak jsem nad tím přemýšlela, jak tam máš větu "A Míši rodiče jsou mi ukradený" nemá tam být ukradení? :D Teď nějak nevím :D

17 Andie Andie | Web | 28. ledna 2014 v 19:04 | Reagovat

skvělý díl, zhltla jsem ho jedním dechem!
už od začátku mi bylo jasné, že s blonckou budou holky na pokoji nebo tak něco :D já osobně bych to tam s ní asi nepřežila, dívím se A., že na ní byla ještě docela mírná :D
a Kláře spolubydlení s Lindou vůbec nezávidím, vypadá to, že je úplně jiná a ve finále bude i fajn
ty úvahy o smrti a nešikovnost s otevíracími mechanismy mi opět připomínají mě :D
a znát A., humanitní gympl bych jí doporučila, je chytrá a na kadeřnici je jí škoda :)
jen mě trochu zarazilo - che, fy a bio na kadeřnici - to někde fakt je, nebo je to výplod tvé fantazie? :D protože když vidím to, co u nás vylézá z kadeřnické školy, to by fyziku asi nedávalo :D
---
téma ti klidně prozradím, ale raději také "mezi čtyřma očima", nechci moc spoilerovat :D takže zakládej e-mail, ať ti můžu poslat témata, která mě napadla, a pomůžeš mi vybrat :)
jinak já toho na tuto tématiku moc nečetla, co si tak uvědomuji, tak asi jen Stmívání (jsem zaneprázdněna povinnou četbou :X) ale viděla jsem True Blood, Upíří Deníky, Stmívání :D co ty?
jinak vkládám v tebe důvěru proto, že si u tebe můžu být jistá tím, že to fakt přečteš, a poznáš chyby (jak gramatické, tak "myšlenkové") a pomůžeš mi je opravit :) a jsem ráda, že ti pomáhám v něčem dohnat máti :D
a za "nejmenovanou věc" mi dlužna nejsi, to byla maličkost! :)
s e-mailem samozřejmě chápu, takže zakládej zakládej :)
a korektura se hodí vždy, já ve své spisovatelské umění moc důvěry nemám :D

18 s. s. | Web | 8. února 2014 v 15:56 | Reagovat

Tak teď jsem se teda spíš dost pobavila. Některá přirovnání..závidím ti tvůj talent psát :) Bloncka je dost vtipná. Já jsem na rozdíl od Andy už kolikrát přemýšlela, že bych chtěla dělat hotelovku nebo kadeřnickou školu a často si vyčítám, že jsem zůstala na gymplu. Nicméně, přejít už stejně nestíhám a bez Mm., kterou tam mám, vlastně jako největší kámošku, bez tý by to nebylo ono. Na druhou stranu, tady mě znali někteří lidi, jinde bych mohla začít jako já,jako nová já. Ta, která má ráda pozornost a který nevadí, když se dohaduje s lidma, když má zrovna chuť..abych pravdu řekla, jsem dost rozdvojená osobnost, jak se mi tak někdy zdá :D

19 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 19. února 2014 v 19:53 | Reagovat

Tak tohle bylo teda dooost dobrý! Krásně se mi to četlo a jednoduše - máš úžasnej styl psaní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama