1x08

30. ledna 2014 v 20:06 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky,

tak za sebou máme první pololetí - a teď už to půjde jen líp. Máme tu nový termín pro osobní revoluce, od druhého pololetí jistě budeme pilnější, úspěšnější a cílevědomější a konkrétně Andee měla od zítřka začít běhat a přestat kouřit - už obojí vidím xD Zrovna dneska přišla spolužačka K. se zlomenou rukou, jelikož se rozflákala na námraze při dobíhání autobusu - nebuďme zlomyslní, je to chudák, no :-) Taky si zavážu ruku a nebudu muset psát všema deseti (nenávidím Shift xD) a hrát volejbal (fuuj!!) a ještě ke všemu tím skryju případný krvavý projev nevyrovnanosti xD
Nene, kecám, momentálně jsem i přes jisté školní neúspěchy (chápete, že jsem dostala důtku za pozdní příchody?! Vlastně bych se spíš divila, kdyby se tak nestalo xD) celkem spokojená bytost a mám pro vás slíbený další díl, buď jako odměnu, nebo trest, případně útěchu, podle toho, jak jste byly pilné a jak se vám to bude líbit xD Snad mi snaha vykreslit lehkomyslnost a rebelství povedla. Moje milovaná Andy se totiž konečně dočkala pátku a patrně si předsevzala stihnout za víkend maximum špatností... no, však si to přečtete :-)




Pátek přinese úlevu. Dle očekávání se s mámou setkám před intrem. Nedovedu si představit, jak bych se sama dostala domů. Přesto vím, že mě to nemine. Přesto neprojevím ani vděk odpovídající vysvobození od cestování i z nenáviděného internátu.
Vyprávění nechám na Míše, tuším, že její dojmy matku potěší víc, než ty moje. S notebookem na klíně nevnímám okolí, Míša do mě musí několikrát strčit, abych pochopila, že se mě máma na něco ptá.
"Tak jsi to přežila, co?" zopakuje mi.
"Vidíš, ne?" otáži se drze a vrátím se očima i myšlenkami k Facebooku, který mám v notebooku otevřený.
"Co se děje ve světě?" koukne mi Míša přes ruku.
"Vidíš, ne?" odpovím schválně toutéž otázkou. Příště už se neptají a konečně zmlknou. Po chvíli máma zapne rádio, aby ji tolik neznervózňovalo to ticho.
Svůj nenáviděný domov přivítám s neobvyklou radostí. Vyletím schody a okamžitě mířím do svého pokoje. Všechno zůstalo stejné, dokonce i bordel. Jako by sem máma ani nechodila. Schválně? Aby se jí nestýskalo? Chybět jí, bylo by přemlouvání lehčí.
"Tak konečně už vyprávěj. Míšinu verzi znám dokonale, ale zajímáš mě ty. Ta holka je stejně ukecaná…" pousměje se.
"Mě se vyprávět nechce. Navíc nevěřím, že bys to chtěla slyšet. Pokud teda nemám lhát," ušklíbnu se a jí vyzvídání přejde. Chovám se fakt příšerně, jsme spolu tak málo a já jsme pak protivná!

Šíleně se těším. Vím naprosto jistě, kde je najdu. Na večerní dýchánky s vínem na kašně je už trochu zima. A vysvětlovalo by to i skutečnost, že jsem tu nikoho z mládeže donedávna nepotkala. A to jsem vždycky byla nad vymetání barů povznesená - ačkoli spíš moc mladá.
S Míšou se sejdeme v devět. Abychom nevypadaly moc natěšeně a zároveň nešly moc pozdě. Problém mi dělalo i oblečení. Samozřejmě jsem chtěla vypadat co nejlíp, ale těžko jsem se mohla vyfiknout jak na módní přehlídku a čekat, že můj záměr nikdo neprohlédne. Nezbylo mi tedy než si vzít odrbané džíny, černobílý korzet, střevíce a koženou bundu. Líčení jsem také nijak nepřeháněla a omezila ho na řasenku a černé linky a na účes se vykašlala úplně. Opět jsme s Míšou byly na jedné vlně, jako bych jí koukala do hlavy a oblékla se podle ní. A to nesnáším kopírky!
Nasadím výraz světaznalé pařmanky a spolu s Míšou se protlačíme k baru, kde si objednáme pití. Rozhlížet se po lokále je dost složité. Jeden by nevěřil, jak to tu po večerech žije. Když přehlédnu pravidelné zákazníky, kteří mají do mládí daleko, nedělá mi problém objevit partu místní mládeže hlučně se bavící u několika sražených stolů. A pak už se jen tvářit jako by nic.
"Čau, co ty tady?" ozve se za mnou hlas toho, kvůli němuž do sebe v póze jako by nic klopím třetí vaječný likér, čekajíc na přesně tuhle větu.
Čekám na tebe. "Zapíjím příšernej týden. Co tady děláš ty?" odvedu pozornost od své osoby.
"Došly cigarety, chápeš," odpoví ten pitomec po notné chvíli zamyšlení jako by nic. Jako by nic, ovšem s pohledem do výstřihu. Došly cigarety… Pf! "Nechcete si přisednout?"
"Třeba," snažím se neznít až moc nadšeně. "Míšo, stěhování národů," houknu na kámošku. "Jo, a ty cigarety vem jedny i pro mě," řeknu víceméně z principu.
"Se bojíš, že by ti je neprodali? Když ti prodali i tohle, neměla bys mít žádnej problém, ne?" mrkne na mě, nicméně moji objednávku vezme vážně a zeptá se: "Jaký?"
"Jako by tu byl ňák velkej výběr," uchichtnu se. "Červený Mallbora," objednám si a hrabu v kabelce pro vyrovnání účtů. Ach jo, frajeřím a pak budu na mizině. S těžkým srdcem vytáhnu stovku.
"Díky," usměju se a natáhnu k němu ruku s bankovkou.
Snahu vnutit mu peníze potlačí v začátcích: "Si to vyberu jinak," ujistí mě.
Zní to slibně, ale přesto si neodpustím: "Takový kšefty nedělám."
"A kdo říká, že to bude dneska?" zasměje se přezíravě, jako bych se mu snad nabízela. Víc už ale nenamítám.
"Čau Andy!" Vida, kluci si na mě pamatují i přes dvoutýdenní propast a alkoholový opar předtím i teď. Několik z nich ještě ani neznám a oni mají nejvíc napilno aby to napravili, s každým si musím ťuknout skleničkou, a pochopitelně využijí příležitosti k políbení. Na seznámení. Míša, která podobnou vlnu zájmu má už za sebou se něčemu nerušeně tlemí s Romanem, který se se mnou seznámil už minule, takže k vlastní nelibosti nemá důvod mě znovu líbat. Jsem v úžasně povznesené náladě a to nejen kvůli všem těm panákům, které jsem do sebe hodila, ale především kvůli klukům, kteří se mi věnují, pořád nějaká legrácka a vtípek, postupně čím dál perverznější, ovšem nesmát se prostě nejde.
Míša do mě pod stolem kopne. Ještě že sedím, i tak to povážlivě ohrozí moji rovnováhu a přijde šíleně k smíchu. Ovšem pořád ještě chápu, o co jde.
"Ty se mi vyhýbáš?" dojde mi, že se mě na něco ptal. On. Ten, kterého maličko okázale ignoruji.
"Ne, proč?" divím se upřímně. "Kdy?"
"Celej tejden. A teď taky," obviní mě.
"Nevyhýbám. Předtím jsem nemohla, byla jsem na intru a teď jsem… společensky vytížená, hihi. To mi připomíná…ty sis se mnou ještě nepřiťuknul!" vysvětlím mu ochotně a radostně. Evidentně mě přes týden hledal. Hurá!
"Jenže my se už známe," připomene mi a oba víme, že nemá na mysli jenom jména. Před oči se mi dostanou jisté vzpomínky v autě.
"Je znám taky…" přesvědčuju ho. Nějak si nevzpomínám, s kým vším jsem si připíjela, ale na to, aby to byli jen ti, které jsem neznala, jsem toho vypila nějak moc.
"Holka nešťastná, kdybys mě aspoň jednou nechala domluvit… dáme další level, ne?" míní. Nevím, sice, co si pod tím mám představovat, ale i tak jsem si jistá, že se moje morální zásady nevypařily spolu s přibývajícím alkoholem v krvi.
"Ale vždyť… jsi říkal, že to nemusí bejt dneska!" Musím vypadat jako úplný analfabet. Proboha!
"Co s tím pořád máš…? Na to taky dojde, neboj," kření se a kluky v naší blízkosti nás hovor zajímá natolik, že neváhají aspoň v rámci možností utišit celou společnost, a čekají, co se z našeho hovoru vyvrbí. Po pravdě, já také.
"Tos mě teda uklidnil," míním sarkasticky. "A co máš teda na mysli?" pořád nechápu.
"Něco lepšího, než ty tvý Mallbora," láká mě a ke klukům, kteří to považují za dvojsmysl utrousí: "Zmlkněte kreténi. Alexi?" otočí se po kámošovi a natáhne ruku.
"Neblbni, přece jí nechceš táhnout domů, nebuď blbej," varuje ho.
"Dej to sem a nech si kecy. O mě se nestarej," ujistí ho a cigaretu mu víceméně vyrve z ruky. Otočí se zase ke mně. "Už jsi to někdy zkoušela?"
"Jo," odvětím klidně a probodnu pohledem Míšu aby se o tom dál nešířila. Sice nelžu, ale ten pokus za moc nestál. Rozkašlala jsem se už z toho kouře, zrudly a rozslzely se mi oči a mě se nepodařilo ani šlukovat, ale s tím se svěřovat nebudu. Naštěstí není sketa. Nebo mě chce ztrapnit. Otázkou zůstává, co by byl větší trapas.
"Paráda." Posadí si mě na klín a vyloví z kapes zapalovač. Doufám, že mi zas nebudou slzet oči, kromě toho, že by to bylo trapný bych si rozmazala řasenku. To by zas bylo keců o nepotřebnosti líčení… No, evidentně moc opilá bejt nemůžu, když si pamatuji události staré skoro dva týdny. Ignoruji Kryštofovu poznámku "Žabička se nezdá." Téhle pitomé přezdívky se asi nezbavím.
Nakonec ji na střídačku vykouříme celou. Oči mě sice štípou, ale neslzí. Nejspíš si za ten večer zvykly, kouře tu bylo i bez naší trávy víc než dost. Kluci mě chválí, Kryštof si sice neodpustí tu pitomou žabičku, ale naštvaná na něj nejsem, vyrovná se to Patrikovým prohlášením: "Tak týhle holky se budu držet." Nevím, do jaký míry je to šaškárna, ale zní to senzačně. Obdařím všechny cukrblikem a už se zase natahuji po pití. Něco mi v tom brání. No jasně, jeho sevření. Pořád jsem nenašla dostatek vůle, abych mu slezla z klína a ani on nevypadá, že by se mě mínil zbavit.
"Bude ti blbě," upozorní mě. "Věř mi, vím o tom víc než ty." A snad jako by mě chtěl nějak zaměstnat abych zapomněla na alkohol, začne mě líbat. V jeho náruči malátním, ale nedokážu zůstat v nečinnosti. Strhne mě to natolik, že zapomenu na okolí. Odtáhne se až moc brzy, asi kvůli kámošům, jejichž stěžování, ať jim neděláme chutě vnímám i já, ačkoli jsem poněkud mimo ještě chvíli poté. Míša se na mě z Romanova důvěrného objetí zašklebí.
"Zvedejte se, volové, končíme," rozpustí sešlost. Automaticky se připojím k Míše. Začíná mě bolet hlava, nicméně jinak vypadám relativně normálně, co tak pozoruji, nemotám se a zvracet se mi taky nechce. Snad to tak i zůstane. A snad mi to projde doma. Další špatná zkušenost s mými návraty ze zábav by znamenala úplný zákaz.
Protože chci mít pocit, že mě do těch volů nepočítá, odejdeme s Míšou ještě před nimi. Jestli bude chtít, a že po dnešku myslím, že bude, přijde. Kde bydlím ví, a během týdně mě už hledat nebude.

Je mi příšerně. Jako by mě ve spánku někdo zabíjel a přitom chtěl, abych to přežila, nebo aspoň umírala hodně pomalu a bolestivě. Kdo mě mohl takhle nenávidět?!
Byla jsem to já. To já byla ten bezcitný sadista, který se pomalu a zevnitř vraždil. Pamatovala jsem si všechno, co se včera stalo a přišlo mi to paradoxní. Měla bych mít přece okno, ne? Ale taky by se mi mělo chtít zvracet a ani toho se nebojím. Ovšem ta hlava bolí opravdu brutálně. Pokusím se opatrnými kroky doplahočit do koupelny, kde by měla být lékárnička.
Při pohledu do zrcadla se sebe samé zhrozím. Jak to, že jsem doteď neumřela? Vždyť takovou míru chemikálií nemůže netrénovaný organismus zvládnout! Umřu. Co nejdřív. Nemuselo by to ale takhle bolet. Pravda, prášky, vzpomenu si na důvod téhle cesty. Vezmu si hned tři a přesunu se zpět do postele.

Podruhé se probudím až večer. Respektive mě probudí máma. Hrozně vříská. Tedy asi normálně řve, ale moje uši to vnímají ještě ve vyšší intenzitě. Přikryju si obličej polštářem, ale moc to nepomůže, nezmizí ani ona, ani její nesnesitelný hlas. Pokusím se znovu zavřít oči a opět tu bolest zaspat. Ano, bolest! Ty pitomé prášky jsou k ničemu. Copak jsem si jich nevzala dost?! Nebo jsem spala tak dlouho, že už přestaly působit?
"Kolik jsi jich snědla?" zeptá se nesmlouvavě a pro jednoznačnost mi šermuje poloprázdným platíčkem před očima. Z tohohle se nevykecám.
"Dva… a půl. Tři," usoudím, že mluvit pravdu nebude na škodu.
"Seš zdravá?! No nejsi. Vždyť ses předávkovala! Mohla jsi umřít! Kdoví jaký svinstvo co jsi do sebe nacpala včera přebiješ tímhle! Proč, sakra?! Kvůli tý škole?" vyptává se rozčíleně.
"Ne, kvůli škole ne. Jenom jsem chtěla… aby mě už nebolela hlava… au!" Když o ní tak mluvím, bolí ještě víc.
"No to se ti teda povedlo! Zavolám sanitku a vypumpují ti žaludek. To si užiješ," straší mě. Nebo ne? V každém případě s ní v jednom pokoji nevydržím. Sejde z očí, sejde z mysli.
Panebože, takhle zabít volný den! Musela jsem být úplný blázen, mít tak málo volna a takhle ho promrhat! Prostě špatně nešpatně, zítra… Zítra odjíždím na internát.
Pitomý život. Pitomý intr. Budu muset jít ještě dneska. Máma ať se třeba postaví na hlavu. V náhlém vnuknutí jednám. Dřív než uznám, že je to nesmysl. Sáhnu po mejkapu a pokusím se dodat průhledné tváři barvu. Protože nechci vypadat jako maska, zabere to hromadu času. Napadne mě, proč to vlastně dělám. Respektive, jestli to nedělám zbytečně. Kam vlastně chci jít. Kolik mám možností… Nebezpečnou diskotéku, z níž by mě tentokrát s nejvyšší pravděpodobností nikdo nezachránil, kam by mě máma nepustila a kam sama netrefím, nebo bar, v němž jsem se včera předvedla jako děvka a dnes bych k té děvce přidala ještě přídavné jméno podlézavá. S Míšou počítat nemůžu… Proč se tedy znovu neodmaluji a nejdu si s pocitem zmaru lehnout do postele?
No protože jsem kráva.
Popadnu první oblečení, které mi přijde pod ruku a zaječím: "Mami, jdu ven!"
"Seš normální? To má bejt nějakej vzdor, nebo co? Opíjet se, ládovat prášky, fetovat - si myslíš, že mi to nedošlo nebo co?- a po nocích se toulat bůhví kde a bůhví s kým, - obě víme, že ne s Míšou, neboj - jen co se vyléčíš z jedný kocoviny, letíš si zadělat na další… nebo na něco jinýho… A ty myslíš, že tě pustím?! Máš mě za hodně blbou?!" klade mi řečnické otázky a mě udiví úroveň jejích znalostí. Popravdě, ví i to, co se nestalo! To má o mě tak špatný mínění?
"To si piš že půjdu. I kdybys mě nepustila. Nic jsem neudělala a minimálně s tou babičkou ses sekla pěkně vedle. A pochopitelně jsem všude s Míšou!" bráním se plamenně. Už takhle jsme toho udělala hodně, ještě by na mě máma byla naštvaná za něco, co se nestalo! "Sedm večer a ty bys mě držela doma jak v klášteře! Dost na tom, žes mě nacpala na intr, kde se o můj stoprocentní celibát necháš starat cizí lidi. Co si o tom myslím já je ti fuk! Co na tom, že jsem na místě, který neznám s lidma s kterýma si nerozumím, co na tom, že mě nutěj dělat věci který mě nebavěj, že mě budou učit předměty, pro který nemám předpoklady, co na tom, že tě to ke všemu ještě stojí spousty tisíc?! Hlavně že jsme všichni spokojený, že? A když si po takovýhle radostech chci vyjít ven s kámoškou, hned je oheň na střeše!" Vyklopím jí všechno. Co ji budu šetřit, jen ať to všechno ví! Jí jsou taky moje pocity fuk! Všechno tohle je její vina, tak to přece má vědět!
"Ty naše chudinko… Tak si běž! Ale pak se nevracej." Patrně i ona je naladěná na hysterickou vlnu. No jak myslíš. Svolení mám, piš si že půjdu. Nevím sice, do jaké míry to myslí vážně, ale pro jistotu si do kabelky vezmu nějaké peníze. Oblečení nepotřebuju, na intru ho mám spousty. Není mi jasné, kde budu do té doby, ale i kdybych měla spát ve sklepě, jako že to je moje noční můra, necouvnu.
Okázale odejdu. Když blbost, tak se vším všudy. V nejhorším přespím u Míši, na sklep stoprocentně nedojde. Vlastně nevím, kam mám jít. Z čisté debility jsem se připravila o domov. Frajerka! Kdybych nebyla blbá, pořád bych se ještě mohla vrátit. Jenže asi blbá jsem.
 


Komentáře

1 Zoey* Zoey* | Web | 30. ledna 2014 v 20:41 | Reagovat

No, moc vzorná nejsem :D staraj se mi o ně rodiče :D a upřímně, kdyby jsi ty moje kuličky viděla :D by sis myslela, že je nějak ořekrmujem :D a to není pravda :D

2 scarlet-cat scarlet-cat | Web | 30. ledna 2014 v 22:04 | Reagovat

spolužiak sa tiež roztresol na námraze a celá ruka spuchnutá, doktori nevedia čo s tým má :D čakáme kedy vybuchne :D

3 Adele Adele | Web | 30. ledna 2014 v 22:20 | Reagovat

No popravdě  se Andy předvedla fakt jako děvka.. :D ne, spíš rebelka. ale ona taková  není . Tou hádkou s mámou  si moc nepomohla... páni , ještě, že další díl bude brzo :-) fakt jsem se dooost začetla. Jestlipak bude spát u Patrika? ;)

U mě výzo jakž takž -.- u nás má  důtek za pozdní příchody spoustu lidí :)

4 Zoey* Zoey* | Web | 31. ledna 2014 v 6:40 | Reagovat

Já bych se o ně starala, ale jaksi když jsem na intru, tak to moc nejde :/ ani nevíš, jak mě to štve, že tam aspoň tu jednu krysičku mít nemůžu :D my jí taky nepřekmujem, krmíme ji jako toho druhýho krysouna, ale ona prostě nějak tloustne no :D zatímco on je hubenej :D tady jsou vidět rozdíly v metabolismech ;)

5 Andy Andy | Web | 31. ledna 2014 v 9:39 | Reagovat

Další díl si přečtu, jen co dokončím všechny resty :D Nějak jsem tento týden zlenivěla, jak byl takový volnější tak nevím, kdy se zase dostanu do temta a lá propařené noci na pc a denní nestíhání :D

S vysvědčením moc spokojená nejsem. Mám prostě hodně 1, zbytečnou 2 z češtiny a těláku, oprávněnou 3 z chemie a fyziky a maximálně zbytečnou 4 z matiky. Říkám si, že tohle pololetí se budu učit průběžně a hádej, co. Už od středy se chci naučit biologii a ještě jsem ani nenašla sešit :D Ale jsem na sebe hrdá. Na výzu stojí, že jsem chyběla 12 hodin. Tak málo hodin jsem nemohla chybět ani omylem, ale nestěžuju si :D

6 M. M. | Web | 31. ledna 2014 v 11:22 | Reagovat

Jsem zvědavá kde bude A.trávit noc :)Těším se na další díl:)

7 Kubi Kubi | Web | 31. ledna 2014 v 13:04 | Reagovat

Uvidím, možná něco napíšu;):) No... pilnější v dalším pololetí budu hlavně v přípravě na přijímačky... teda měla bych být xD Páni.. já chci už další část! Teď mě zajímá, jak to dopadne xD Je rebelka xD

8 M. M. | Web | 31. ledna 2014 v 15:29 | Reagovat

Dneska?Tak to se nemůžu dočkat :D Jsem zvědavá na přespání u Patrika :D

9 wildbabe wildbabe | Web | 31. ledna 2014 v 16:57 | Reagovat

Noo zajímavé. Po akcích dopadám uplně stejně :D..

10 wildbabe wildbabe | Web | 31. ledna 2014 v 17:26 | Reagovat

samozdřejmě že čtu všechno :)
děkuju :)

11 Kubi Kubi | Web | 31. ledna 2014 v 17:36 | Reagovat

Pokud mě to chytne, tak něco napíšu xD

12 Andie Andie | Web | 2. února 2014 v 15:27 | Reagovat

tak v tomhle díle bych A. nepoznala, vždycky taková hodná, slušná, a najednou tohle :D nicméně tuším, že to bylo jen chvilkové zbláznění a příště už po trávě ani nesáhne :) a doufám, že A. teď někde natrefí na Patrika :)
teď si letím zaposilovat a pak jdu hned na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama