1x09

31. ledna 2014 v 20:17 | Andee Waiss |  Story of...
Dnes to vezmu rychle, právě jsem se vrátila z inspiračního "odvykacího" nikotinového pokecu s M. a stejně mi bude konkurovat Harry Potter na Nově. Tenhle díl koneckonců bude delší, protože se mi nepodařilo najít část v níž ho rozpůlit, tak ať nemám ještě dlouhý i úvod :-) Už jsme za čtvrtinou, takže to tímhle tempem vydrží asi do začátku května ;-) Vypadá to, že většinu z vás průběh následující kapitoly nepřekvapí, ale takhle konvenčně už to koneckonců v knižním světě bývá, to jen v realitě nečeká na každém rohu zachránce a láska... nedivte se tedy, jak ráda do něj utíkám :-) Možná ale aspoň něco bude nečekaného, ovšem uvidíme. Jinak se ale připravte na šílenou limonádu xD

Pro připomenutí minulá kapitola zde



Nějakou dobu se sama procházím tímhle zapadákovem. Procházka samotná mi nevadí, tuším, že by mému stavu naopak mohla pomoci, ačkoli o tom začínám přibližně po hodině pochybovat. Projdu to tu křížem krážem a blbě je mi skoro stejně. Není ono to i pocitem viny? Možná bych se měla vrátit. Nepříjemný pocit bezprizorního života se odrazí i v paranoie. Ovšem toho, kdo se občas příliš pozdě skryje když pozná směr mého pohledu, neznám. Z čiré zvědavosti bych si přála stihnout si všimnout něčeho víc než jen skořicového odstínů vlasů a nikterak vysoké štíhlé postavy dodávající si dlouhým kabátem urostlejšího dojmu, ale stejně na tom nezáleží. Nejsem jako Míša, aby mě zajímalo kluků miliony. Jako by nestačilo, že se ve větších či menších kruzích stále blížím kašně. Hloupá dolejzající naivka. Jako bych takovými neopovrhovala! Jako by takovými neopovrhoval Patrik! Takových přece může mít na každém prstě deset! Husiček, s nimiž se jednou setká a pak se jich nezbaví. Ubohé. Tohle nemám zapotřebí. Musím to vzít z opačného konce. Pořád se motám kolem lidí, tak proč se nevydat do lesa? Tam přece lidi nejsou. A třeba se uklidním a budu mít dost síly se spořádaně vrátit domů a nedělat mámě další starosti. Afekt opadl a mně můj výstup mrzí. Nemůžu ji přece tolik trápit. Půl roku, haha! Co to je?! Co je to proti tý spoustě let, co mě ještě čekají? Proč nevyzkoušet něco nového, když mi byla vnucena možnost?
Jenže tohle se míní mnohem snadněji hromadu kilometrů daleko, než zavřená na internátě. A v tom je ten problém. Prostě si na to zakážu myslet. Všude. Jestli je tohle místo nějak zázračné, třeba mi pomůže i s tímhle. Připadám si šíleně unavená. Duševně. Sednu si a zavřu oči. Zázraky, dějte se.
"Co tu proboha děláš?!" ozve se přelud za mými zády. Jako by se zázraky děly. Neodvážím se otočit, abych ten zázrak náhodou nezrušila. Tohle nemůže být pravda. Kam už bych musela utéct, abych tam byla spolehlivě sama? Jako by mi jeho společnost vadila. Jenže on tu není. Co by tu dělal? A co tu ještě dělám já?! Patřím na psychiatrii.
"Ty vážně musíš bejt slepej. Pokaždý se ptáš na to samý. Co bych tu dělala? Sedím a čekám na zázrak," odseknu sarkasticky. Nikdy mi nešlo lhát, ale tahle pravda jako lež vypadá.Odvážím se otočit. Skutečně tu je. Hlas má majitele, kterého jsem si určitě nevymyslela, majitele opírajícího se o protější strom, sexy i přes viditelný vztek. Nebo díky němu? Jenže on tak vypadá vždycky. To zrovna není důkaz toho, že jsem si ho nevymyslela. Moje představivost je sice mimořádná, ale vždycky staví na tom, co už zná.
"To vidím. A místo zázraku tu narazíš na mě. Doufám, že aspoň netrváš na tom, že tu přenocuješ."
"No, moc možností nemám. Máma se naštvala za ten včerejšek, měla o mě strach a…"
"A tebe nenapadlo nic lepšího, než zdrhnout a zamířit na místo sálající nebezpečím," doplní s úšklebkem.
"Já tu žádný nebezpečí nevidím," zasměju se nervózně a proti své vůli si opět vzpomenu na ten vřískot. A na svůj první sen, který se téhle situaci nebezpečně podobá. Na skořicové vlasy... Hloupost!
"A přitom je ho víc než si vůbec dovedeš představit," oponuje mi s temným hlasem i úsměvem. Teď mi začne vykládat horory… pravda, prostředí pro to máme efektivní. Ušklíbnu se. Pohádky na dobrou noc, po kterých se mu schovám do náruče. To tak.
"Kam jdeme?" zeptám se, když odbočujeme od sídliště k čtvrti, kterou jsem nikdy nenavštívila. Popravdě, asi jsem tu toho neviděla ještě dost, i přes relativně malou rozlohu, z čtvrtiny zabranou lesem, mnohem větším, zasahujícím i do jiných městských částí. Nejsem si tu zrovna dvakrát jistá, kromě toho, že to tu neznám, to tady vypadá dost tmavě a ponuře, především kvůli stínu, který vrhají stromy. Pak mi ale dojde, že tady bydlí. A tohle je patrně i důvod proč se podivoval mé hrané neohroženosti. Skutečně, jít tady touhle dobou sama, moc příjemné pocity bych neměla, ale s ním je to o něčem jiném. Jaksi nepochopitelně mu věřím, ačkoli by mě sem klidně nemusel vést proto, aby mi jen nabídl přístřeší. Ovšem každopádně není nebezpečný. Nebo že by na mě doléhaly sebevražedné sklony? Stačilo by sníst prášky a pak se už nevzbudit, proč si to dělat tak složité… Ovšem ani s těmi prášky to tak snadné není, snědla jsem je dneska a přesto a proto jsem teď tady a znovu se pokouším o sebezničení.
"Ke mně domů. Nevezmu si na svědomí nechat tě celou noc venku, notabene v lese," odvětí odtažitě. Jako by mu nešlo o moji osobu ale o mé bezpečí. Ovšem aspoň se nemusím obávat nějakých výpadů na svou nevinnost.
"Tady bydlíš? Já bych se tu bála ještě víc než u nás doma," usměju se.
"Já se bát nemusím," zasměje se bezstarostně. Navzdory strašidelnému okolí je tu celkem hezká čtvrť rodinných domů. Tady musí být klid… a hrůzostrašný ticho. Pořád v duchu porovnávám svoje bydlení s tím jeho a ačkoli to jeho je o dost větší a hezčí, radši bych spala ve strašidelném zámku. Pak si uvědomím, proč. Celé místo působí stejnou odtažitostí jako on. Jako by hlásalo: tady nejsi ve vlastním zájmu vítána.
Na mé zjišťování příčiny téhle odvahy zareagoval vskutku neočekávaně. Podkopl mi nohy a vteřinu před mým pádem mě zachytil. Byla jsem v šoku a on se jen zakřenil. Zatracená blízkost. Zatracený propalující pohled. Málem mě přizabil a já stejně nedokážu vnímat nic jiného, než broskve vonící z jeho vlasů. "Tohle jsi chtěla udělat v tom poli, že jo? Nejspíš tě to jednou budu muset naučit pořádně." Zase mě postavil a já litovala, že nevyužil té blízkosti… byli jsme přece tak blízko… Copak jsem si to jen vysnila? Tvářil se stejně cize jako předtím a otevřel dveře.
"Kde máš rodiče?" Přijde mi dům až moc velký, aby v něm byl sám. Navíc, kde by k němu přišel?!
"Nejsou. Byli jsme u toho… Patří jim to. Každýmu nám zmršili život jinak. Aspoň že jsme o ně přišli, když už jsme se trochu postavili na vlastní nohy. Ačkoli… Třeba brácha; mezi lidma se říkaj šílený věci. Že si vinou špatný nebo spíš žádný výchovy, zkazil život… Co jim je po tom! Nicméně to chvílema bylo, jako by se sekl v pubertě. Je o něco starší než já a tudíž to na něj dopadalo nejvíc. Teď si žije po svým. Samozřejmě život nic moc, měl ňáký průsery, temná minulost a to doslova, chytil se ňáký sekty, debil. Nejlíp dopadla ségra, ještě mladší než já a tudíž dost malá, aby ji to tak poznamenalo. Vanessa teď dělá dálkově střední a bydlí v Anglii, kde dělá ňákou au-pair, nebo co. Prostě odsud potřebovala vypadnout. A mě… znáš." Divila jsem se, že mi to vůbec vykládá, vypadal u toho ještě podrážděněji, než doteď. Ruce křečovitě svíral v pěst a kdyby uměl pohledem vraždit, určitě už bych byla mrtvá. "Takže tu v podstatě bydlím sám."
Nějakou dobu jsem zůstala přimražená na místě. Musela jsem si to v hlavě srovnat. Některé osudy jsou fakt… nezáviděníhodné. Jenže jeho nejde litovat. Ačkoli vím, co skrývá pod maskou nezávislého provokujícího frajera, lítost mi k němu nepasuje v žádném případě. On si poradí. Přesto usoudím, pokud vůbec myslím, že potřebuje povzbudit.
Odtáhne se ještě dřív, než se naše rty spojí. "Já ti přece nehraju na city, proboha! Mě nelituj," nasadí výraz nejvyšší arogance a ještě víc se zatvrdí ve svém odtažitém postoji. Jasně, maska nepřístupnosti, odhalil se a teď si připadá blbě.
"Promiň. Host do domu, hůl do ruky, že jo? Chovej se tu jako doma. Akorát… v ledničce toho moc k jídlu nenajdeš." Bylo mi to jedno, byla jsem ráda, že nemusím spát venku, natož abych mu vyžírala případné zásoby. Dneska mi připadal šíleně divnej. Kdykoli jindy bychom tu byli, bylo by to samá legrácka, provokace, snad i líbání, ale rozhodně bych si tu nemusela připadat takhle cize.
"Nedělej si se mnou starosti… asi půjdu domů. Ono to bude fajn," pokusím se o bezstarostný tón. Domů nepůjdu, to je mi jasný. Patrně bych zazvonila u Míši, co jiného. Ovšem to mu říct nemůžu. Podívám se na mobil. Čtvrt na jedenáct. Paráda, sice to není zrovna ideální čas pro návštěvy, ale Míša to pochopí. Já bych si na ni udělala čas i ve tři ráno.
Moje jednání pochopí jinak než jak ho myslím. "Chceš už jít spát?" Moje sdělení, že odejdu dělal, že přeslechl. "Říkám, jak doma. Koupelnu najdeš… nebo víš co, dovedu tě tam." Zvedne se a trochu nervózně mě dovede do koupelny a zavře za sebou zvenku. Prohlédnu si svůj odraz ve zrcadle. To fakt vypadám tak šíleně? Pravda, zná určitě spoustu hezčích holek, ale jak čekal, že budu vypadat po takovým flámu?
V rychlosti si vlezu do sprchy a po několika minutách jsem venku. Hodně nervózní, trochu vonící tím broskvovým šamponem, který jsem byla zvyklá okouzleně vdechovat z jeho vlasů a spoře oděna do osušky za ním jdu do jeho pokoje, hned vedle koupelny. Přivřenými dveřmi pozoruji odraz v zrcadle, kterým ho vidím aniž by viděl on mě. Pochopitelně tam nemůžu stát věčně, ale aspoň ohleduplně počkám, než se převleče. Nevím, jestli by mu vadilo, kdybych to viděla, důvod k tomu nemá, ale přesto ho nechci rozhodit víc, než už se mi kdo ví jak podařilo, takže ho pozoruji tajně a zálibně.
"Můžu dál, nebo… od něčeho vyrušuju?" zeptám se rádoby nevinně a s lehkým úsměvem vstoupím. Zvedne ke mně oči. Pochopitelně nejsem nahá, ale on si dovede mnohé domyslet, s pečlivě udržovaným výrazem rádoby nenápadně pozoruje křivky mého těla zahaleného jen kusem látky. Neviděla jsem sice svůj výraz, s nímž jsem pozorovala jeho, ale mohl se mu podobat. Figuru mám tancem celkem dobrou, a ačkoli mám spousty mindráků, pořád jsem ještě neztratila realistický postoj a je mi jasné, že to celkem ujde. Kritickým pohledem holky. I přes relativní odvahu cítím, jak rudnu. Paráda, aspoň budu mít trochu barvu. Přesto si připadám jak holčička z první A, ovšem základní, nikoli střední školy.
Polkne a opět zahlédnu ten známý pohled s přimhouřenýma očima; nemusím hádat, co si představuje. "Chceš půjčit tričko?" vzchopí se a aniž by čekal na odpověď, začne znovu hrabat v šatníku, aby mi vzápětí hodil rudé s fajfkou Nike. Trochu poťouchle se usmívám s pohledem přilepeným na tom jeho, zatímco si ho oblékám pod osuškou. Jestli mu šlo o to, abych ji sundala, tak zrovna nápaditý není. Je mi trochu delší, ale tím lépe, samotná tanga toho moc nezakryjí. Trochu nejistě si sednu na opačnou stranu postele.
"Stejně je to nefér, holkám klučičí oblečení sluší a obléct si já něco tvého, vypadám přinejmenším divně," zasměje se. Pousměju se s ním, potěšená, že je zase stejný jak jsem ho znala.
"No tak, lehni si," zvedne oči v sloup, když pořád sedím nejistě na kraji postele. Pak mu očima blikne poznání. S trochu pohrdavým poloúsměvem mi vysvětlí: "Jestli si myslíš, že tě budu zákonitě k něčemu nutit, tak z toho strach mít nemusíš. Nikdy jsem žádnou nutit nemusel," pochopí, v čem moje zdrženlivost spočívá. Opět zrudnu. Pořád sedím, ovšem trochu nejistě přes sebe přehodím polovinu peřiny. Nikdy jsem žádnou nutit nemusel. Natáhl se po mě a takřka násilím změnil mou polohu na vodorovnou. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů, stejně jako při tom nepodařeném polibku, ovšem tentokrát neucukl. Naopak, měla jsem celou dobu pocit, že se musí hodně ovládat, aby to nepřekročilo hranici mezi plánovaným úkonem a něčím… jiným. Vzduchem lítala elektřina. Oddalovala jsem tu neovladatelnou touhu uvézt chod dalších událostí do vlastní režie a čekala na jeho podnět k nějaké činnosti.
Dočkala jsem se. Najednou jsem ucítila jeho rty na svých, vpíjely se do nich a snažily se uvolnit to nervózní sevření aby se mohl jeho jazyk setkat s tím mým. Pak se odtáhl. Zaplavila mě vlna zklamání a nepřipadat mi to pitomé, snad bych jeho omyl napravila a pokračovala tím, čím jsme skončili dokud… sakra, kam až jsem to chtěla nechat dojít? Jestli mám všech pět pohromadě, muselo mi dojít, že to udělal kvůli mně.
"Radši ten osud moc neprovokuj, já se sice umím ovládat, ale nic není neomezené," doporučil mi s úsměvem a vyhledal pod peřinou mou ruku. Byl to divný pocit, ležet tu jen tak, vedle něj, takřka bez zábran, při čtvrtém setkání a připadat si jako bych ho znala roky.
"A co když chci provokovat?" položím mu záludnou otázku neuvědomujíce si, s čím si zahrávám.
Zareagoval podle očekávání. Potěší mě, že jsem se v něm nemýlila, ale zároveň udiví. Jak mě to může těšit? Kde jsou moje zásady? Proč tuhle nehoráznost neukončím? Proč ji nechci ukončit? Copak mě tak krátká doba mohla tolik změnit? Proč místo okázalého odchodu nechám bloudit jeho ruce po svém těle a rty, střídajíc pomalou něžnost s tvrdou naléhavostí pohlcovat ty mé? Proč se na téhle opojné šílenosti aktivně podílím?! Musím v sobě najít sílu tomuhle pokušení odolat, ačkoli jsem nikdy nic nechtěla tolik. Věnuji jemu i sobě poslední polibek a nespokojeně se odtáhnu.
"Chceš, ale nemáš na to," zasměje se se zastřeným hlasem. Srovnám si tričko do společensky únosné polohy.
"Sice jsem myslel, že by trénink do budoucna neškodil, ale že seš to ty…" napodobím jeho hlas při vzpomínce na můj únos z diskotéky alias záchranu. Škrábající obilí pod sebou, nejpřitažlivější kluk vedle sebe a teplá letní noc jako stvořená pro první lásku. První, druhou, desátou, osudovou… Už tehdy mi bylo jasné, že jsem ztracená.
"A mohl bys mi udělat ještě tu radost, abys mi vysvětlil, co dělám na tomhle pitomým místě daleko od civilizace jen v přítomnosti namyšleného perverzáka?" zvedne můj napodobovaný hlas úmyslně o oktávu výš. Pane jo, on si to pamatuje!
"To bych tedy ráda věděla," odpovím si na svou vlastní větu.
Usměje se. Z jeho úsměvů mám pravidelnou potřebu omdlívat. Jako by mi tím odpověděl na mé konstatování. "Už chápu," vydechnu.
Na znamení souhlasu mě obdaří svým typickým vteřinovým spojením rtů, jen těžko považovatelným za polibek. "Ještě něco nechápeš?" vyzvídá ochotně.
"Spíš mě spousta věcí zajímá," přiznám nesměle a doufám, že ho moje vyptávání zase nenaštve.
"Ach jo…" povzdychne si. "No tak se teda ptej."
"Nemusíš to dělat. Nerada bych, abys na mě zas byl naštvanej, jako když jsi mi řekl o tvojí… rodině," nebyla jsem si jistá, jestli ho nenaštvu znovu když to připomenu.
"No… nerad o tom mluvím, ale tohle mě nenaštvalo," odpověděl a jako by si dopředu připravoval odpověď na otázku, ke které mě v podstatě sám navedl.
"A co tedy?" Logicky.
"Ty si nevzpomínáš?" usměje se. Ach tak, to byl ten jeho plán, odpovídat na otázky otázkami a podrývat moje soustředění svými úsměvy.
"V tom lese. Proč jsi tam byl na mě naštvanej?" vzpomenu si.
Stiskne rty. Úmysl se nezdařil. "To se těžko vysvětluje…"
"No tak fajn, no. Bál jsem se o tebe." přizná poraženě, když se netvářím, že bych od své otázky mínila ustoupit. Co je na tom pocitu tak těžko vysvětlitelného? Možná je to tak ale jen pro něj. Mohl z něj být stejně mimo, jako já, když mi došlo, že jsem zamilovaná? Reaguje se takhle na všechny novinky? Radši jsem si ani nepřipouštěla, co by mohlo teoreticky znamenat, že se o mě bojí a o žádnou přede mnou ne.
"A co je na tom těžko vysvětlitelného?" toužím po potvrzení své hloupoučké teorie.
"Měl jsem spousty holek. Neptej se na počet, rozrušilo by tě to a já to navíc ani nepočítám. Přesto tenhle pocit neznám. Strach o někoho cizího, jako by cizí nebyl," vysvětlí mi ve svojí frajerské verzi totéž, k čemu jsem došla sama. Ačkoli mě trochu dopálil s tím davem holek, potěší mě, že mě řadí do nějaké spešl kategorie. Počítá tedy se mnou? Protože tuším, že vyznávat se z pocitů je proti jeho přirozenosti a už takhle z mých otázek moc nadšený není, dál to nerozebírám a on odlepí pohled ze stropu, kam jím utekl při tak osobní odpovědi. Opět jím rentgenuje mě a já cítím potřebu stejného úniku od nepříjemné situace.
"A co jsi tam vůbec dělal?" přejdu tedy k další věci, která mě nesnesitelně zajímá.
"Věříš v nadpřirozeno?" zeptá se mě kdo ví proč. Nevypadá to, že by chtěl odvézt pozornost, ale zároveň mě nenapadá spojitost mé otázky a té jeho.
"Věřím. Člověk nikdy neví, co všechno je možné," odvětím popravdě, trochu zasněným tónem a dělám, jako že jsem si nevšimla jeho výrazu. I přes v podstatě obyčejnou otázku nad mojí odpovědí přemítá podstatnou dobu. "Záleží na tom?" zeptám se podezřívavě. Musela jsem se zbláznit. Jenom proto, že tuhle noc žiju na vlastní pěst nemusím ve všem vidět nebezpečí.
"Moc ne. Ale máš pravdu. Možný je všechno. Zvlášť když má člověk představivost. Většinou ale lidi přehání. Uvidí něco, čemu ve vlastní prostoduchosti nerozumí a hned to nazvou magií, zázrakem, nadpřirozenem. A opravdovým nadpřirozeným bytostem to dává paradoxně anonymitu. Člověk si řekne, že se mu zas jen něco zdálo a hned druhý den se vydá do milosti psychologa," zasměje se napjatě. Zřejmě se o to zajímá a zřejmě víc, než já se svými sny a představami. Těmi spíš zapadám do oné kategorie pro psychologa. Zauvažuji, zda mu říct o těch snech, ale neodvážím se. Vysmál by se tomu.
"Co tě to tak napadlo?" zeptám se jako by nic.
"Ale ani moc ne…" ošije se. "To brácha. V tý jeho sektě mu vymyli mozek a když se nedávno stavil, nemluvil o ničem jiným," zasměje se spokojeně, že má i od téhle otázky pokoj, ačkoli si ji sám vymyslel.
"Pořád jsi mi ještě neodpověděl na tu otázku," upozorním ho.
"Ale ano, v podstatě jo. Už když jsem odpovídal na tu minulou." napoví mi. Jako by to nechtěl říct nahlas? V minulé otázce? To přece řekl, že mu na mě záleží. V té druhé řekl, že ho brácha zblbl nějakými kecy ze sekty. Má to nějakou spojitost?
Když mi to dlouho nedocházelo, přiznal ještě neochotněji: "No budiž, šel jsem za tebou. Byla noc a tys tam byla sama. Jsou i horší nebezpečí než moje společnost."
Povídali jsme si ještě spousty hodin, probrali všechno možné a bylo to fajn. Ačkoli vládla víceméně přátelská atmosféra, nemohla jsem si připadat jako při pokecu s Míšou. Tohle je o něčem jiném. A mnohem lepší!
Je přibližně půl druhé, když začnu zívat. Na něm únava vidět není, asi je zvyklý flámovat. "Seš už unavená?" zeptá se zbytečně a rovnou mi rozevře náruč. Opřu se a on rozevřenou ruku ovine kolem mého pasu. Moje poslední myšlenka je přímo úsměvná: představím si rozdíl mezi takovýmhle pokecem mezi mnou a Míšou a mnou a jím. Situace jako tahle by vypadaly dost šíleně. V následující minutě usnu.
 


Komentáře

1 Adele Adele | Web | 31. ledna 2014 v 21:13 | Reagovat

Aaaw!Andy se má...:-) výpadá to že nebude žádnej úchyl ale vlastně docela citlivej ... :) ♡ vypadá to s nima fakt dobře. A zachoval se dobře - měl polonahou holku v posteli a do ničeho ji nenutil... :-) bože . ♡♥♡♥♡♥

2 M. M. | Web | 1. února 2014 v 13:27 | Reagovat

Tohle byl super díl.Je mi ho líto,že nemá rodiče.Nakonec to nebude takový namachrovaný frajírek jak vypadal :)
To s tím nadpřirozenem bylo divný :D

3 M. M. | Web | 1. února 2014 v 14:16 | Reagovat

Jojo vím,že ty další díly jsou trochu nadpřirozený.Jen vůbec nechápu proč se ji na to ptal :D Bude upír nebo něco takovýho? :D :D :D
MY máme třídní rádi,ale chemikářka/biologikářka je prostě lepší :D
Tak ho zkus s namazaný na jablku je to fakt hrozná mnamka :D Já vařím a peču jenom samé dobroty :D

4 M. M. | Web | 1. února 2014 v 15:47 | Reagovat

No mohla bys :D Nebot jinak si budu vytvářet různý šílený teorie.Jakože je to její anděl strážný a že se ji mělo něco stát tak se tam ibjevil,nebo že jeho rodiče zabili upíři a tak :D :D :D

5 M. M. | Web | 1. února 2014 v 16:46 | Reagovat

No to asi ne :D Ale  vždyt se to nedovím kdo to je nebo co má se světem nadpřirozena společného :D
Ne,upíry ráda nemám :D :D Nejradši mám zombíky :D Ale to asi nebude no :D :D

6 cincina cincina | Web | 1. února 2014 v 19:51 | Reagovat

Hele nekoukala jsem se:( ... a po dnešku jsem úplně vyčerpaná.

7 Kubi Kubi | Web | 2. února 2014 v 13:09 | Reagovat

Tohle byl skvělý díl:) Zdá se být jako dost fajn kluk:)

8 Andie Andie | Web | 2. února 2014 v 18:45 | Reagovat

Původně jsem si myslela, že Patrik bude takovýten neromantický frajírek, ale v tomhle dílu jsi mi dokázala opak :) takových chlapů by to chtělo více i v realitě, je to ohrožený druh :) nicméně jsem zvědavá, co se z něj vyklube (resp. proč mluvil o tom nadpřirozenu) a jsem zvědavá, co se u něj A. bude zdát, pokud jsi o tom napsala, mohlo by to být zajímavé :D
a obdivuji A. za její odvahu, já bych sama do lesa ani nepáchla :D

9 wildbabe wildbabe | Web | 2. února 2014 v 20:05 | Reagovat

Já to nemůžu číst:D Jsem moc citlivka. A chce se mi brečet:D.. A taky si tam představuju sebe s mým vysvěným chalanem. Ach bože, blbá představivost:D.. Ale jako.. líbí se mi to čímdál víc:D Hned jak se okoupu, čtu dalí dííl:D

10 s. s. | Web | 9. února 2014 v 12:14 | Reagovat

Musela jsem si na dnešek nechat tuhle a následující kapitolu, už mi to čtení lezlo na mozek :DD nicméně jsem ráda, že jsem si jí mohla užít. Pěkný, ale je mi líto Patrikova rodičů :(

11 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 19. února 2014 v 20:27 | Reagovat

Tak to jsem teda nečekala, že Andy půjde za Patrikem :o Napadlo mě všechno možný, jen tohle ne :D Ale potom, když tam přišla jsem už zase čekala něco jinýho. Jsi zkrátka hrozně nepředvídatelná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama