1x06

23. ledna 2014 v 21:46 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky,

původně jsem vás chtěla nechat ještě chvíli tápat a málem zveřejnila něco totálně jiného, takže včerejšek jen shrnu: ve škole pohoda, díky známosti se školnicí mi opět prošel pozdní příchod, při psaní taháku jsem se naučila ekonomiku natolik, že jsem ho ani nepotřebovala a v přehazované mé milé spolužačky udělaly pro jistotu všechnu práci za mě a ještě naše družstvo vyhrálo - vzpomněla jsme si tím na Bellu, s tou její šikovností xD Odpoledne jsem se chtěla fotit a než jsem se upravila, byla tma. Jinak vlastně nic nového.
Takže tu tedy mám nový díl. Možná dám tenhle týden tři a příští s pololetními prázdninami možná taky, ale opět záleží na čtenosti.

K pokračování nebudu nic říkat, povaha mé A. mluví za vše.
Pro připomenutí minulá kapitola zde.




Sama nechápu svoji naivitu, s níž jsem věřila svým slaboduchým fantaziím. Snad proto, že vypadaly tak opravdově, že mi dávaly tu postrádanou naději, tak autentické a fascinující. Nebo jednoduše proto, že mi dávaly ospravedlnění před sebou samotnou, abych mohla provést tu pitomost, které bych se stejně neubránila. Viděla jsem to přece ve snu, ne? Jak nějaká věštkyně.
Přesto mi ten sen vrtal v hlavě dal. Vyhrabala jsem jakýsi stoletý deník, z doby, kdy mě takové slaboduchosti lákaly, aniž bych kdy vydržela psát déle, než tři dny, bez nostalgie z něj vyrvala popsané listy a vrátila se k prvnímu snu. I ten jsem si pamatovala na slovo přesně. To muselo mít nějaké odůvodnění. Prostě si napíšu všechno, co se mi bude zdát, a uvidíme, co z toho vyjde. Příběh na pokračování. Byla jsem si totiž jistá, že tenhle nebude poslední. Jestli mi ovšem moje sny měly úlohu radit a ne jen vykládat uklidňující nesmysly, patrně už další potřebovat nebudu. To mě nepochopitelně mrzelo. Vždycky mi přinesly uklidnění. Donutily mě si v hlavě srovnat to, co se stalo, a to, co by mě za určitých okolností mohlo potkat.
Usoudila jsem, že o samotě se člověku fantazíruje lépe, takže jsem se vydala mezi lidi. Paradox, najednou jsem neutíkala před lidmi, ani před těmi konkrétními, ale před představami, teoreticky neškodnými. A kam jinam jít, než za jedinou kamarádkou?
Byla okázale překvapená. Doopravdy určitě ne, kromě toho, že znám její reakce, ona zná mě.
"Naše zmrtvýchvstalá mučednice!" usměje se radostně. "Kde se tu bereš?"
"Jsem přelud, nejsem živá, ty blbko," utahuju si z ní a uchichtnu se, když ucukne. Evidentně si je jistá, že nemůžu být člověk, když jsem přežila hned několik konfrontací s nebezpečím. A kdyby věděla o těch snech, rovnou by mě považovala za blázna!
"I tak jsem ráda, že seš tady," ujistila mě, když pochopila, že si vymýšlím. Její prvotní reakce tak nevypadala. No co, budiž jí odpuštěno, já jsem vážně někdy divná.
"Co děláš?" Se zájmem nahlédnu do jejího pokoje. I přes mnohem větší rozměry tam má méně uklizeno než já. Dokonce méně než obvykle.
"Balím hadry," povzdychne si trpitelsky a vrátí se k narvanému kufru. "Taky máš pocit, že když s sebou musíš ty věci někam tahat, že se najednou nafouknou?"
"Spíš zavazadla smrsknou," doplním ji a vzpomenu si na svoje přípravy k odjezdu.
"U mě obojí," mrkne na mě.
Když si tak zkoumavě prohlížím její pokoj, žasnu, jaký by tam měla pořádek, kdyby zrovna nebalila, a tudíž se jí všude neválely kabely větší či menší velikosti, všechny dostupné batohy v rodině, dva kufry a dokonce i igelitky ze značkových obchodů (přece neponese věci v tašce z Tesca, co by tomu lidi řekli?!). V opačném případě by veškerý bordel zastupovaly tři hrnečky, naruby obrácené džíny přehozené přes opěradlo židle a obal od karamelové Milky. Posadila jsem se na její postel a pobaveně sledovala její přípravy, přemítajíc, jak jsem asi musela vypadat já, když jsem balila. Určitě ne takhle zábavně. Sice to taky byla síla, ale zavazadel i věcí jsem měla polovinu. A navíc jsem si v nich dovedla udělat pořádek. Milá kamarádka pořádkumilovností zrovna netrpí a navíc má patrně sklerózu, protože se z jejího jednání rozhodně nedá usuzovat, že to, co provádí, je organizovaný chaos, jak mohu právem nazývat svůj nepořádek já. Aspoň tedy vím, kde co najít. Chvílemi dokonce lituji, že u sebe nemám foťák nebo aspoň mobil, který potřebné funkce ovládá, o tohle by se člověk měl podělit. Sledovat Míšu, jak s neodmyslitelným úsměvem kleje a spílá všem svatým na nebesům, kam jí do hajzlu zašantročili šaty, kulmu, kosmetickou taštičku, tedy spíš kosmetický kufr, lodičky, svetr nebo foťák, samozřejmě samé nezbytnosti, jak jinak a pozorovat, jak jakmile je najde, přendá je na místo, kde je zaručeně nepřehlídne, načež nejenže je ztratí znovu, ale ještě u toho zvládne ztratit další nesmysly, včetně pytle sladkostí, za které jsem jí neskonale vděčná, tenhle intr bude pořádnej zápřah na nervy, prostě nemá chybu. Za ty tři hodiny, co ji povětšinou mlčky sleduji s úsměvem konkurujícím tomu jejímu, stihne roztřídit věci podle barvy, materiálu, četnosti nošení a oblíbenosti a vzápětí to zase vyhodit, protože kdesi objevila krajkovou podprsenku, která přece nemůže být v jiném zavazadle než ty ostatní, které jsou navíc pochopitelně vespod.
A ačkoli s ní nic neproberu, a to ani poté, co slavnostně zapne poslední kufr, poté, co na něm obě pět minut rajtujeme, aby šel vůbec zavřít, jsem ráda, že jsem za ní šla. Nikdo nedokáže člověka víc rozveselit, než vlastní kamarádka.

Moje teoretické rozhodnutí jako by nic neznamenalo! Ačkoli se v inkriminovanou dobu ochomýtám poblíž kašny, nikde nikdo. To naštve. Stejně si určitě ani nevšimne, k jak zásadnímu rozhodnutí jsem dospěla. Netrvalo totiž více než jeden den. Jeden den, který mě musela svou přítomností zachraňovat Míša. Jako bych někdy pochybovala! Jenže kdyby ho nějaké moje vnitřní změny zajímaly, mohl přijít. Jo, takhle nadělat kvůli dvěma dnům bez kluka, s nímž ani nechodím je trapné. Ale přesto…
Jako by přesně tohle nebylo to, čeho jsme se chtěla ušetřit! Podle snu to bylo neodvratitelné. Jenže ve snu… ve snu za mnou dolejzal, což tady rozhodně nehrozí.
Otráveně naberu cíl náš byt. Blbá, blbá, a ke všemu ještě pitomá. Pitomá a naivní. Nenávidím to tady ještě víc. A to už se mi tu začínalo líbit! Ještě že zítra odjedu. Jak jsem mohla věřit blbým románům? Jen proto, že je dali do kategorie četba pro dívky a ne do pohádek nebo scifi? Není to vlastně totéž? Blbá, pitomá, naivní.
A tohle všechno ještě víc poté, co zaregistruji povědomou postavu posazenou na schodech našeho domu. Ke všem očerňujícím přídavným jménům mohu přidat ještě bláznivou. Věří svým uklidňujícím halucinacím. Věří svým potrhlým snům. Jako by měl mozek jakýsi pud sebezáchovy, v němž mi posílá před oči iluze toho, co chci sama vidět. Ano, to bude ono. Lepší, než čarodějnice. Několikrát zamrkám a předpokládám, že zmizí. Pár metrů před sebou ale vidím pořád stejný dům a pořád stejného kluka s tmavohnědými vlasy ostříhanými do rádoby ležérního rozcuchu ozdobenými bíle lemovaným černým šátkem, s těmi krásnými jemnými vlasy určitě opět vonícími po broskvovém šamponu, au, nemysli na to, kruci!, sexy strništěm vousů škrábajícím při líbání - kousnu se do rtu, ale ani s tekoucí krví mě urputné vzpomínání nepřejde - tmavě hnědýma žhnoucíma očima - teď už se i tahám za vlasy, přesto nepřestanu - a v kostkované polo rozepnuté košili, odhalující víc než by měla - a jelikož to vypadá zatraceně dobře, už se dokonce i fackuju, štěstí, že můj vnitřní ani venkovní boj samy se sebou nevidí, z jeho úhlu mu v tom totiž brání to krásné, krvavě rudé auto, na jehož předním sedadle… - A sakra!
Donutím se odvrátit zrak, aniž bych se ve své mysli věnovala rozervaným džínům a značkovým teniskám. Tohle nevydržím.
A nejspíš ani on, protože najednou zuřivě sedne do toho auta a odjede. Nejspíš čekal už dost dlouho.
Já čekala mnohem dýl! A přesto, paradoxně, když se konečně dočkám, radši se dětinsky schovám a trápím přiblblými představami, kterých mám plné zuby za dobu, kdy byly jediná možnost. Ovšem teď jsem viděla něco, co bych mohla, eventuálně, považovat za důkaz. Jenže důkaz čeho? Toho, že nezapomněl na mou existenci. Nic víc si nemůžu připustit. Když už jsem si povolila ho neignorovat, musím se donutit být co nejrealističtější. Ještě dnes večer opět vyházím všechny romány oknem.

Ráno mám chuť vraždit. A to neskonalou. Je to tady. Nebýt toho včerejšku, pokládala bych odjezd za vysvobození. Teď ve mně hlodá pocit, že tím o něco zajímavého přicházím. Co si asi pomyslí, až na mě bude opět čekat, a ani tentokrát se nedočká? I kdybych nakrásně chtěla, z intru kvůli němu nepřijedu a žádnou možnost, jak mu nenápadně sdělit, kde přes týden bydlím neznám. Vlastně jsem si ji sama zazdila. Jaký si to uděláš, takový to máš.
Dalším deprimujícím důvodem je matčina afektovaná radost. Asi je tak spokojená, že mě vrazí na starosti někomu jinému. Která matka by nebyla. Spokojeně poletuje bytem, nezastaví se a neustále něco dělá a můj pohár trpělivosti pomalu přetéká.
Jediný protest, na který se zmůžu a který vlastně ani pořádným protestem není, protože je to jen moje věc a moje reputace je, že se obléknu naprosto obyčejně. Mámě na tom totiž jaksi nepochopitelně záleží, čímž usoudím, že ji můj postoj naštve. Takže před ni předstoupím nenamalovaná, nenačesaná, v tmavomodrých tříčtvrtečních džínách a kostkované košili (jako by nestačila rozhozenost z jedné zkázy, ještě si musím tu druhou připomínat oblečením!) a lážo plážo se posadím k obědu. Tam však moje strojená póza "nic se neděje" končí jasným neúspěchem: maska klidu padne, žilami mi opět koluje nepotlačitelný vztek a zároveň nejistota. Rýpu se v jídle a když se mi rozechvělou rukou podaří trefit ústa, nemůžu polykat. Po půlhodině marného snažení lezu na nervy i sama sobě, natož mámě, která se s pohledem přilepeným k talíři nají během pěti minut a pak honem zmizí. Usoudím, že musím něco dělat. Zavolám tedy Míše v touze získat trochu z její přenosné radosti. Snad…
"Ahojky, cos potřebovala?" zeptá se opatrně, jelikož tuší mé dnešní rozpoložení a jeho důvod.
"Spravit náladu," nehodlám nic předstírat. Proč? Jen se na mě podívá a bude doma.
Přesto se se stisknutím červeného tlačítka rozbrečím.
Uklidnění docílím až odpovídající pilulkou a pak už se jen strachuji abych neusnula. Ačkoli by to možná bylo lepší, rozmazalo by mi to řasenku. Máma byla potěšená, když jsem se rozhodla nechovat se jak umíněné děcko. Aspoň někdo ať je spokojený. V té pitomé apatii jsem vložila svůj vzhled do jejích rukou a už po dvaceti minutách si připadala jako přerostlá panenka. Máma to nějak žere, pomyslím si, ovšem všechno nechám v její režii, tudíž mě při pohledu do zrcadla nepřekvapí, že vypadám perfektně. Je skutečně šikula, až se člověk diví, proč nešla na kadeřnici sama. Prý chtěla. Tak proč si sakra myslí, že já musím chtít taky?! Je vážně nefér promítat do dítěte vlastní přání. Zhnuseně si změřím hnědé šatičky, účes z lokýnek, tunu řetízků a boty na kramfleku. To je celá máma. Sama se vyfikla v podobném duchu. Při troše dobré vůle by mohla být považována za o deset let mladší, než je. Jen doufám, že mě Míša zná natolik, aby mě neurazila domněním, že tahle šílenost je moje práce. Samozřejmě také ráda vypadám hezky, kdo by ne, ale ne při příležitosti, kterou nenávidím. I těch džínů tam byla škoda!
Nevraživě sleduji ručičku u nástěnných hodin a kdybych se vyznala v teleportaci, určitě bych ji silou vůle přesunula o pár hodin dozadu. O pár hodin… dní… nebo úplně nejlépe o těch pár měsíců, kdy jsem byla v devítce a měla před příjmačkama. Všechno by mohlo být jinak.
Ale to bohužel nejde.
 


Komentáře

1 Andie Andie | Web | 24. ledna 2014 v 7:19 | Reagovat

Míša mi připomíná mě, když balím, vždycky mám tunu zavazadel a nepotřebných věcí a spoustu věcí nemohu najít :D
kousání rtu, košile odhalující víc, než by měla .. Odstíny? :D
jinak ten jeho popis sedícího u domu máš ale napsaný fakt suprově :)
jinak on asi A., neviděl viď, když odjel? to mi nejdřív vůbec nedošlo a říkala jsem si, co to sakra dělá :D
jsem zvědavá, jak si A. povede na intru, určitě si to tam zamiluje :)

2 M. M. | Web | 24. ledna 2014 v 9:52 | Reagovat

Balím přesně jako Míša :D Nic neskládám,stejně to za chvíly budu zase vybalovat a balím i to co jsem roky nepoužila,co kdyby se to hodilo :D

3 M. M. | Web | 24. ledna 2014 v 14:49 | Reagovat

Tak s tím kožichem,mužeš si nechat změnit učes a neoholit nohy žejo :D
Já mám 172,nepřijdu si zas tak vysoká jen mám kolem sebe malý lidi nebo stejně vysoký,teda až na jednu kamarádku ta má 180 :D

4 M. M. | Web | 24. ledna 2014 v 16:40 | Reagovat

Já mám kožich v botách a je to taky boží :D Nejradši bych takový měla i kalhoty :D
160 taky není zas tak strašný,vždycky muže být hůř :D ale zas si tolik nestěžuju na 172

5 Zoey* Zoey* | Web | 24. ledna 2014 v 17:19 | Reagovat

Omlouvám se, ale nestíhám čist :/ musím někdy brzy se k tomu dostat :))
obdiv ta spousta cvičení a super odpovědi u "co kdyby" :))

6 Zoey* Zoey* | Web | 24. ledna 2014 v 19:15 | Reagovat

O to nejde, já bych četla ráda, ale vždy někdo otravuje a nemám bohuže čas :/ a štve mě to :/ píšu pouze pokud jsem doma a mám noťas :/ takže tak do května budu víkendová blogerka ...

7 Zoey* Zoey* | Web | 24. ledna 2014 v 20:57 | Reagovat

Noťas vozím pokud jsem doma celý víkend... a i tak na něj nemám moc čas :/

8 Theresa Theresa | Web | 24. ledna 2014 v 23:32 | Reagovat

:-D Suprově napsané

9 cincina cincina | Web | 25. ledna 2014 v 19:15 | Reagovat

Já jako obvykle nestíhám:D

10 M. M. | Web | 25. ledna 2014 v 20:14 | Reagovat

Já od pátečního rána kontroluju tvuj blog jestli nepřidáš další díl :D První věc co jsem udělala když jsem se ráno probudila,vlezla jsem na net a podivala se jestli si nepřidala článek :D
Já si mezi americkýma komediema občas odskočím i na takovéhle těžší filmy,které ti mají něco říct a tak :D
Právě jsem docvičila ten tvůj kickboxing :D :D Bylo to super :D

11 M. M. | Web | 25. ledna 2014 v 20:47 | Reagovat

Ona je uvřískaná? Já si teda nevšimla :D I když já to neměla moc nahlas a přes svoje sípání jsem nic moc neslyšela :d Mám fyzičku dost v háji po dvouch měsících flákání :D

12 M. M. | Web | 25. ledna 2014 v 20:58 | Reagovat

Mně víc vadí ta bruneta :D :D Je mi nesympatická už od pohledu a ten její hlas mi taky moc nesedí no :D Ale já se vždycky odlišuju od ostatních :D

13 Adele Adele | Web | 25. ledna 2014 v 20:59 | Reagovat

Achjo, achjo, achjo. Chudák Andy, snad to nebude na intru tak strašný, já bych se tam možná i těšila... Ještěže má tak skvělou (byť trochu paranoidní kamarádku) :D Hehe, jsem zvědavá, jak se daj dohromady :)

Pořád mi je hrozně líto, že se nedostala na školu jakou chtěla... kdybych já měla jít na učňák.. prostě nevím, co bych dělala. Jsem sice v devítce, ale díkybohu jsem na gymplu. Kdyby ne :D právě bych se vydeprimovaně klepala v koutě :-D (jsem v devítce)

14 wildbabe wildbabe | Web | 26. ledna 2014 v 15:28 | Reagovat

paráda!..

15 Kubi Kubi | Web | 26. ledna 2014 v 18:03 | Reagovat

Četla jsem to, i komentovala, ale neukázalo se to... Jinak chci na cestovní ruch:)

16 Kubi Kubi | Web | 26. ledna 2014 v 20:38 | Reagovat

Jojo.. já si ráda přečtu vše, co napíšeš:) Dalo mi to ale zabrat u všech blogů po tom týdnu xD Psala jsem něco takového, že to balení mám podobné jako Míša xD A on jakože odjel, protože A. neviděl? xD A jinak je to paráda, jako vždy:3

17 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 31. ledna 2014 v 16:49 | Reagovat

Míšino balení mi něco připomíná :D Taky vždycky vezu s sebou tunu nepotřebných věcí, které stejně ani nepoužiju :D
Ten kluk musí být suprovej :) Líbí se mi, když kluk nosí košili :D

18 s. s. | Web | 8. února 2014 v 15:36 | Reagovat

Obvykle balím dost rychle, nicméně teď do těch Alp jsem rozhodně balila jako Míša :D A je mi líto Andy :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama