1x10

2. února 2014 v 2:22 | Andee Waiss |  Story of...
Něco vám povím, vy příšery - za takhle nehoráznou neúčast na blogovém dění si nový díl fakt nezasloužíte a pokud bude pokračovat, na zveřejňování dlabu, ale protože zatím nechci po vzoru své drahé třídní trestat ty jediné aktivní, přecejen to sem tentokrát dám a ostatní mají co dohánět ;-) Copak jste dnes dělaly? Já jsem konečně zkoukla TVD a nevím, jestli je větší šok ta Klaroline věc nebo Kat coby Elena, což jsem vlastně čekala co Kat umírala, takže jasně vítězí Klaroline bad romance xD Ta věc s poutníky mi nápadně připomíná mou milovanou knihu i film Hostitel - u TVD je "Original" jen ten spin-off xDD
K mému ději už se nám tu vyskytly nějaké nadpřirozené teorie, ale v tomhle vás nechám tápat. Prostě smůla, děvčata, k tomuhle se Andee nevyjadřuje, každá si myslete co je libo, naštěstí jsem v době psaní, tedy před dvěma lety na žádný nadpřirozený seriál nekoukala, takže to nevydedukujete ani podle mých oblíbenců xD

Pro připomenutí - a pro všechny flákačky - minulý díl zde.



Probudím se po nijaké noci. Čím lépe se mi usínalo, tím hůř spalo. Zapátrala jsem rukou ze zvyku po nočním stolku, oči pořád zavřené. Pak jsem si uvědomila, že doma nejsem a to, po čem moje ruka bezděčně hmatá jsou jeho vlasy. Otevřela jsem oči. Rozednívalo se, ale on už byl vzhůru a prohlížel si mě. Doufala jsem, že ne moc dlouho, ačkoli rozhodně nevypadal, jako by se vzbudil před chvílí, dokonale soustředěný výraz, zkoumavý a trochu pobavený. Sakra!
"Ahoj…" usměju se ve snaze zachránit situaci. Určitě musím vypadat šíleně, sice už bych neměla mít kruhy pod očima, ale budu rozcuchaná a tak vůbec. Ráno mívám největší ránu z celého dne a on mě tak musel vidět?! "Myslela jsem, že jsem doma a natahovala se po mobilu," vysvětlím omluvně, aby nemyslel, že jsem se úplně zbláznila. "Kolik je hodin?"
"Ahoj… ještě spi, je teprve osm," obeznámí mě se situací.
"Ty taky nespíš," opáčím a hrabu se na nohy. Když vidí, že na mém rozhodnutí nic nezmění zvedne se se mnou a zmizí do kuchyně. Zajímalo by mě co tam chce dělat, když prý má lednici prázdnou. Jakž takž se uklidním až v koupelně. Vlasy nepřipomínají zacuchaný chuchvalec a zbytek taky ujde. Když se trochu zkulturním, jdu za ním. Pochopitelně.
Kafe vypiju jen proto, že mi ho nabízí. Jinak jeho milovnicí nejsem. Vezmu si ho do křesla před velké francouzské okno, které mi připomnělo nás obývák. Stejně jako v tom našem, i tady byla díky velkému oknu spousta světla a takhle ve dne to tu vypadalo mnohem lépe než včera v noci. Zmizela i děsivost, nepatřičnost, strach. Dnes jsem si tu rozhodně nepatřičně připadat nemohla. Čestný (a počestný) host, kterému se je náležitě věnováno. Ovšem nepříjemné pocity tu byly i dál. Výčitky svědomí. Nikterak pěkný pocit. Pochopitelně jsem to včera trochu přehnala, ano… Co teď můžu dělat? Akorát děkovat Bohu, že mám na intru spoustu věcí. Domů totiž nemůžu. Sice vím, že bych měla, ale kromě vzdoru se i stydím. Budu se tedy na intru muset obejít bez notebooku, který s sebou pochopitelně nemám, kdo by utíkal z domova s notebookem pod paží, notabene když je mu jasné, že se stejně dřív nebo později vrátí, že. Na intru jsem se ho nechat bála, nehledě na malou a naivní jiskřičku naděje, že bych se tam už nemusela vracet, tak proč pak muset vozit zpět tolik věcí? Přemítala jsem, zda bych se měla ozvat, že jsem naživu, přežila jsem noc v bezpečí a chystám se na intr. Bylo by to zodpovědné. Ovšem i ona mě naštvala, a pak, když zavolá na intr, zjistí, jestli tam jsem a pokud bych tam byla, znamenalo by to i že jsem v pořádku. Nepochybuju, že to udělá. Jsem přece jen zbabělec, abych jí zavolala. Hlavu by mi přitom neutrhla.
"Nad čím přemýšlíš?" všimne si Patrik mé zamyšlenosti. Uvědomím si, že celou dobu bez hnutí sedím a koukám z okna, zatímco kafe mi už vystydlo. Musí mě mít za úplného blázna…
"Tak… O dnešku. Měla bych jít domů, navíc nevím, jak se dostanu na intr, ani tam netrefím…" svěřím se mu a až dodatečně si uvědomím a zastydím se za skrytý, ačkoli neplánovaný význam, který jsem svým slovům dala. Pravda, pomohlo by mi, kdyby mě odvezl a zároveň by mi to dávalo naději, že za mnou někdy přijede, když bude vědět kam, ale nemůžu to po něm chtít, dost na tom, že mě u sebe nechal přespat, sakra! Copak já potřebuju někomu něco dlužit?
"Odvezu tě," mínil s naprostou samozřejmostí a jen tahle skutečnost mi brání rázně odmítnout, takže odmítám víceméně ze společenské slušnosti a principu, aby nemyslel, že jsem na něj odkázaná a neodvodil si toho nepatřičné závěry. Popravdě, trochu jsem. Nebo to tedy s ním mám o něco snadnější. Už podruhé mi zachránil krk a to se naše setkání dají spočítat na prstech jedné ruky!
"Kam jezdíš na školu?" zeptal se, aby věděl, kam má jet.
"Pojedeš na… nebo počkej, najdu ti to na netu," líně jsem se přesunula k počítači a po chvíli soustředěného vyhledávání jsem mu ukázala odpovídající mapu. Místo mapy si prohlížel mě. Znervóznilo mě to a uhnula jsem pohledem a bleskově ho přilepila k podlaze. "Co je?" zeptala jsem se nervózně.
"To se chci zeptat já tebe," otočí to.
"Proč?" nechápu.
"Najednou jsi úplně změnila výraz a tón hlasu, když jsi začala mluvit o škole," vysvětlí mi. Překvapí mě to; vůbec jsem si to neuvědomovala, myslela jsem, že jsem to už překonala.
"Nechtěla jsem tam," procedím přes zaťaté zuby.
"To mi došlo. Myslíš, že když mi to řekneš, bude to lepší?" zeptá se opatrně.
Pohrdavě se usměju. "Nebude, ale stejně ti to řeknu. Už jsem se přes to dostala. Nebo teda aspoň myslím. I když asi ne, jestli jsi to na mě poznal na první pohled… No to je jedno. Spíš jsem si zvykla. Nesmířila jsem se s tím, ale došlo mi, že s tím nic nezmůžu. Totiž… Naši se rozvedli. Byla jsem v devítce a dělala přijímačky na střední. Pochopitelně se rodiče i tak hádali, ale přesto mě to do tý chvíle ani nenapadlo, takže když jsem se to dozvěděla, dost mě to rozhodilo a podělala jsem zkoušky. Mezitím jsme se stěhovali. Nenáviděla jsem to tu. Vlastně… ještě nedávno. Protože jsem u zkoušek pohořela, musel se vyřešit problém, kam s neúspěšnou dceruškou. I ten neúspěch byl pro mě nezvyk, vždycky jsem tak nějak šťastně proplouvala životem a pochopitelně mi to ještě přidalo. Takže nakonec máma platí nehorázný prachy za školu, co nenávidím."
Protože mi bylo jasné, že na mně stejně všechny emoce pozná, nesnažila jsem se svůj tón ani výraz nijak usměrňovat a většinu příběhu dovyprávěla ve vražedném rozpoložení. Oči jsem pořád neodtrhla od podlahy. Styděla jsem se asi tak jako on včera, akorát že moje situace byla horší. To, za co se styděl on, nebyla jeho vina, kdežto já jsem to mohla ovlivnit. Navíc mi tahle konfrontace situací ukázala, jak pitomá doopravdy jsem. O skutečných problémech nevím vůbec nic. Snažila jsem se analyzovat jeho výraz, napojit se na jeho myšlenky stejně jako na ty Míšiny, ovšem Míšu znám přece jen o něco déle.
Pak mě začal líbat. Dost mě ten zvrat překvapil a odtáhla jsem se. Pak jsem si ale vzpomněla na moji reakci na jeho vyprávění. Byla stejná. Nemohla jsem tedy nepokračovat jeho slovy: "Já ti přece nehraju na city, proboha! Mě nelituj."
Usmál se, potěšeně, že si to všechno pamatuju. "Co děláš za školu ty?" usoudila jsem, že by bylo nejlepší být opět tou, která otázky klade, než která na ně odpovídá. Koneckonců, o něm mě zajímalo úplně všechno.
"Taky jsem v prváku," začne a pobaví ho můj udivený výraz. Na čerstvého středoškoláka tedy rozhodně nevypadá. "akorát na vejšce. Studuju čistě dobrovolně a spokojeně, teda začnu od října. Právě proto spokojeně. Teď mám pořád ještě prázdniny… Co kdyby sis je udělala taky? Zůstala bys tady, se mnou… Po škole by se ti stoprocentně nestýskalo, stačilo by na den, dva, ani bys o nic nepřišla, jak znám střední, měsíc se budete flákat. Pardon, opakovat," láká mě.
"Hele, to že tu pitomou školu nenávidím, neznamená, že nemám smysl pro povinnosti. Půl roku tam přežiju a pak si vynutím přestup jinam. Navíc kdyby tam máma volala a zjistila, že tam nejsem, volala by znova policajty a tam mám vroubek už od minulého týdnu," uchichtnu se uličnicky a zakazuji si další dva společné dny představovat.
"Teda, ty se nezdáš… cos dělala minulý týden?" zeptal se a mě došlo, že mám co vyprávět.
"Byla unesena zákeřným násilníkem zaměřujícím se na společenské události, a soudě z mého křiku tuto událost doprovázeném i znásilněna, uškrcena a tak dále," vypočítávala jsem mu pobaveně a spolu s ním se při té vzpomínce usmívala. "Totiž, když tuhle šílenou událost viděla jedna dobrá duše, konkrétně Míša, letěla za mámou, přesně tohle jí popsala a máma to nahlásila policajtům. Měl jsi vidět, jak na mě koukala, teda Míša, když jsem přišla domů, kde zatím čekala, kdyby náhodou. Myslela že jsem svůj vlastní duch, nebo jiná příšera a že jí půjdu po krku," vzpomínala jsem s úsměvem. Věřím, že i Míša by se tomu teď zpětně smála, když by věděla, jak to dopadne.
"To mohlo být zajímavý, příšero," usoudí s pobaveným výrazem. Mimoděk si vzpomenu na noční nadpřirozenou debatu.

Jeli jsme ve čtyři. Míše jsem dala o změně plánu vědět a naštěstí měla dostatek taktu aby se nám necpala do auta. Přijmout jsem to nemohla a pod odmítnutím by hledala víc, než je. Však ona si to vynahradí zákeřnými otázkami, jejichž odpovědím stejně věřit nebude. Ale věřila bych já jí, kdyby strávila takřka čtyřiadvacet hodin s klukem který sám o sobě prohlašuje, že měl holek víc, než vůbec dovede spočítat a tvrdila by, že si téměř celou dobu jenom povídali?!
V hlavě jsem si cestou rekapitulovala víkend. I přes zabitou sobotu jsem posbírala zážitků co za měsíc prázdnin. Byla jsem šťastná. Tak spokojená, že to nemohl zkazit ani pocit, že jedu na internát a doma mám šílený průšvih. Těšila jsem se na říjen a věděla, že čím víc se budu těšit, tím pomaleji mi bude čas utíkat. Tedy ne, že by s říjnem začala nějaká nová éra a já internát milovala, ale aspoň budu mít důvod sem jezdit, kromě povinnosti dodržovat školní docházku. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Upínala jsem se k této skutečnosti a snažila se na nic jiného nemyslet. Pokud tam bude, půjde všechno lépe, už jen tím vědomím. Dnes ráno jsem si říkala, že na něj nechci být odkázaná. Šestnáct let jsem ho nepotřebovala a taky jsem žila a najednou bych se bez něj neobešla? Ale ano, asi to tak bude. Jen to nesmí zjistit.
Sundala jsem si koženou bundu a seděla v rozpáleném rudém autě jen ve žlutém tílku, které jsem na sobě měla včera. Opřená o jeho rameno jsem nastavovala tvář nezvyklému teplu, proudícímu do auta čelním sklem, zatímco ta postranní byla tmavá. Prakticky soukromé. Doufala jsem, že teplo ještě nějakou dobu nepřejde. Milovala jsem slunce.
Naprosto jsem přestala vnímat, takže mě překvapilo, když můj krk nehřály sluneční paprsky ale chladily jeho rty. "Vstáváme, Šípková Růženko." Musela jsem propadnout mikrospánku. Po dnešní prokecané noci nebylo divu.
"Cesta… řízení… dívej se před sebe a ne…nerozptyluj se," mumlala jsem nesouvisle ve vteřinách, kdy jsem měla ústa volná a jeho rty bloudily jinde. Sice už na očích neměl sluneční brýle, ale přesto jsem se divila, že jsme doteď nenabourali, natož to ještě pokoušet tímhle.
Pustil mě a když jsem se rozhlédla, poznala jsem parkoviště za internátem. Usmála jsem se navázala tam, kde jsme skončili.
Na intr jsem se dostala až o dalších dvacet minut později a nemohla se rozhodnout jestli být nešťastná, že budu pět dní tady nebo šťastná z nezapomenutelného víkendu, takže jsem byla úplně mimo.
AHOJKY, CO TAKHLE JIT MI OTEVRIT? CIP NA TOHLE PITOMY OTVIRANI MAM DOMA XD nadatluji SMSku a netrpělivě přecházím z jedné strany chodby na druhou, zatímco hypnotizuji telefon.
TAK TO BUDE TROSKU PROBLEM… SME TEPRV NA CESTE, REKNI SI BARBIE :P odpoví mi ta provokatérka. Barbie bych si neřekla ani za zlaté prasátko, nehledě na to, že sedět na chodbě nebo v předsíni moc velký rozdíl nebyl. Na jejím sme mě nezaujala skutečnost, že neumí pravopis, na kterou jsem si zvykla, ačkoli mě vždycky iritovala, mě samotné šel vždycky tak nějak od přírody, ale to množné číslo. Takže jela s rodiči… to vysvětlovalo, proč se necpala do auta k nám.
Musela jsem vymyslet, kde strávit následující přibližně půlhodinu. Škoda, že jsem to nevěděla už v autě, s Patrikem by nebylo těžké se zabavit. Na druhou stranu mohlo být hůř. Například Míša nemusela přijet vůbec. To vůbec netuším, co bych si počala. Naštěstí jsem neměla víc zavazadel než kabelku visící mi na rameni. Zase jsem sešla dolů, teď už s mnohem menší spokojeností a mnohem větším vztekem a procházela se prosluněnými ulicemi. Protože jsem znala svůj smysl pro orientaci, pořád jsem obcházela jednu ulici a po pěti minutách totální znuděnosti se šla posadit do cukrárny a spravila si nervy čokoládovým pohárem. Ještě že jsem se přihlásila na aerobik, tuším, že tahle antistresová bomba nebude poslední.
Opět jsem myšlenky nechala bloudit nesmyslnými směry a ony škodolibě ujížděly k víkendu. V náhlém popudu jsem vytáhla zrcátko. Přesně jak jsem předpokládala, pod klíční kostí se skvěla fialová připomínka našeho loučení. Přivřela jsem oči a přitiskla k ní prsty s pocitem, že tím k němu mám blíž. Pořád jsem tam cítila jeho přisáté rty. Níž si netroufal, ačkoli nešlo nepostřehnout, jak moc by chtěl. Oceňovala jsem to. Trápilo mě, že mu nedávám kolik by si přál, ale stejně tak i pomyšlení, co by následovalo, pokud bych to udělala. Měl jsem spousty holek. Nemohl všechny milovat a už jen z časových důvodů bylo nemožné, aby s nimi byl dlouho. Proč bych zrovna já měla být výjimkou? Toho jsem se bála. Neskutečně.
Ty poháry jsem si nakonec objednala dva.

Míšin příjezd tedy rozhodně neprošvihnu. Takovéhle divadélko by propásnout ani nešlo. To sme se totiž nevztahovalo na ni a její rodiče, ale na ni a blonďatého hezouna, který milou kamarádku přiveze na motorce. Nestačím zírat. Ačkoli se s ním rozhodně nezná déle, než od soboty, jinak bych totiž byla první, kdo by se takovou událost dozvěděl, loučí se s ním dost… důvěrně. Prozíravě mi hodí své klíče, na nichž má připnutý i čip od dveří. Patrně se ještě o něco pozdrží. V duchu si připravuji otázky, jimiž ji budu kompromitovat a provokovat. Vida, další klad! Rozhodně dnes nedojde na moje zážitky, což je jedině dobře. Nakonec se mi po chvíli zápolení podaří dostat do pokoje. Jsem z toho spokojená, nesnáším být něčem odkázaná na ostatní.
Míša se pozdrží o přesně půl hodiny, kdy na ni čekám s trpělivostí… nevelkou. Tedy přesně řečeno přitančí s ladností manekýnky a její věčně šťastný obličej je prozářený ještě větším sluncem.
"Tak mě teda nenapínej," povzdychnu si nad tou marností. Můžu se sebevíc snažit, ale vždycky bude mít ve všem navrch.
Obě jsme si asi vybavily tu chvíli po mém znovunalezení kdy jsem to byla já, kdo byl podroben křížovému výslechu. Moje krásnější a šťastnější já odpovědělo podobně jako já: "A co chceš vědět?" Rozdílný byl jen ten tón. Pochopitelně.
"Totéž, co jsi chtěla ty," nezdržuji s vyjmenováváním. Však ona ví, co by ji v opačné situaci zajímalo.
"Protože jsem nebyla tak sjetá jak ty, ráno mi bylo fajn. A večer jsem šla zas pařit. Šla jsem pro tebe, ale prej jsi zdrhla z baráku. Šla jsem sama a nabalila tam Štěpána a věci dostaly jistý spád…" usmála se s jiskřičkami v očích, žhnoucími na dálku, "no a dneska jsi to už viděla."
Nechápu. Tedy jestli dobře chápu, tak nechápu. Tak mě připadalo moc brzo na takovouhle líbačku a ono už je to mezi nimi mnohem dál! Zvednu oči v sloup. Ta holka v sobě nemá ani kousíček ctnosti!
"Stihla ses vůbec za takovou chvilku zamilovat, nebo vám to při takovémhle přístupu připadá moc zastaralý?!" dám okázale najevo svůj nesouhlas.
"Já nevím. Jsem spokojená. To nestačí?" Jí evidentně ano. Trochu hořce si uvědomím, že ona by se k Patrikovi hodila víc. Kromě fyzických předpokladů by mu vyhovovala i její nekomplikovaná povaha. Je spokojená a dál ji to nezajímá. Trochu jedovatě mě napadlo, jestli její věčná spokojenost nepramení z její jednoduchosti, ale hned vzápětí jsem se za takovou úvahu zastyděla. Je to přece kamarádka!
"Mě by to nestačilo," neodpustila jsem si.
"Děláš si život zbytečně složitej, všema těma úvahama, co by kdyby," evidentně i jí můj postoj k životu neseděl. Doufala jsem, že na moje vyprávění nedojde. Jak by tomu ona mohla věřit?! Po tomhle?
Neodpověděla jsem. Nerada jsem se s ní hádala, ačkoli mě vytáčel její přístup a její spokojenost. Měla jsem mnohem lepší zážitek než ona a přesto jsem si vedle ní opět připadala jako chudinka.
Záhy bych si za své mlčení ale s chutí nafackovala. Proč jsem něco neřekla, třeba úplnou blbost?! V Míše se totiž vzbudila zvědavost a obrátila pozice vyptávajícího se a odpovídajícího.
"No bože, no tak jsem zdrhla. Ráno mi bylo šíleně, tak jsem si vzala ňáký prášky a zas usnula a matka jak měla nervy z minula si myslela že jsem se předávkovala, pohádaly jsme se, já jsem zdrhla." Dál jsem vyprávět nechtěla a doufala, že jí to jako vysvětlení bude stačit. Jako bych ji neznala!
"A kde jsi spala?! Já bych teda neutekla ani za zlatý prase. A to se s mámou hádáme každou chvíli. Doma mám všechno. Navíc mi to připadá dětinský," usoudí. Minimálně s tím posledním tvrzením s ní musím nerada souhlasit.
"Původně jsem myslela, že u vás, ale jak je vidět, ještě bych ti zavařila průšvih, zazvonit tam, že jo? Vsadím se, že rodiče o tvém povyražení nevěděli, že?" oplatím jí rýpanec. "Nakonec jsem potkala Patrika a nechal mě u sebe přespat. Nehledej pod tím ale víc, než říkám, jasný?" jistila jsem se dopředu. "No a dneska mě sem přivezl."
"Tomu nevěřím," nepřekvapí mě a do výstřihu mi významně nezírá z homosexuality. Jo, super, tím cucflekem jsem si moc důvěryhodnosti nedodala. Díky, ty zmetku!
"Tomu věřím," zasměju se. Přidá se k mému smíchu, ale přesto vypadá nepřesvědčená.
Nechápala jsem spoustu věcí. Tak především, jestli jsem mimo já nebo ona. To, že s ní nesouhlasím neznamená, že můj postoj je správný. Je větší blbost ta moje nebo ta její? Nebo má každý právo dělat nepochopitelné blbosti a k životu prostě patří? Nemám právo nikoho soudit. Jen mě překvapovala naše rozličnost. Tak náhlá. Tak neočekávaná. Možná si ji ještě ani neuvědomovala. Nebo možná ani žádná nebyla, jen jsem dělala z komára velblouda. Možná má Míša pravdu, když tvrdí, že si svými neodmyslitelnými úvahami dělám život složitější než je. Možná je někdy lepší nechat věcem volný průběh. Možná…
Ovšem něco tu být muselo. Vždycky jsem jí říkala všechno a přišlo mi to úplně přirozené. Jenže předtím jsem zažívala samé obyčejné věci. Tohle bylo soukromé. Tajemství. Byla jsem obeznámena s částí jeho já, kterou pečlivě skrýval a uvědomovala jsem si důvěrnost tohoto faktu. Kdyby cokoli z toho chtěl říct Míše, dávno by to udělal. Možnost měl. Mohl ji unést z diskotéky - záblesk vzpomínky před očima - nebo se jí věnovat v sobotu - další hořkosladká vzpomínka - ale neudělal to. Tím jsem si aspoň trochu mohla ospravedlňovat svoje nezvyklé a sobecké mlčení.
 


Komentáře

1 Kubi Kubi | Web | 2. února 2014 v 13:35 | Reagovat

Jojo.. ráda všechny provokuji svými "skvělými" fotkami jídel xD Chtěla jsem si  minulý dál přečíst už včera, ale neměla jsem čas:/ Hele... co je to "notabene" já to nechápu xD Ale jinak další skvělá část:3 Míša už si tedy taky užívá xD

2 strongeer strongeer | Web | 2. února 2014 v 15:52 | Reagovat

Jako, Líbí se mi bad sex with Klaus, vlastně Caroline je má nejoblíbenější postava, ale zezačátku 1. 2 atd serie -ty jsem žrala víc, než tyhle...
k tvé knížce - momentálně nemám čas číst, ale někdy si k tomu sednu a přečtu je najednou, jsou dlouhé a chci si to přečíst v klidu

3 Danny Danny | 2. února 2014 v 17:14 | Reagovat

Ze zvědavosti jsem koukala nejdřív na první díl a pokud budu mít čas, tak si to snad i přečtu. Jen jsem to tak rychle prolétla očima a jen bych ti doporučila si to občas párkrát po sobě projet kvůli pravopisu :)

4 Andee Andee | E-mail | Web | 2. února 2014 v 17:32 | Reagovat

[3]: Protože nemám jinou možnost odpovědi, píšu takhle a doufám, že se ještě stavíš aby sis to přečetla :-) Jakou chybu myslíš? Pokud tu tiskacími písmeny, v textu dále je vysvětlena coby chyba postavy, takže není moje; pokud jsem přehlédla nějakou jinou, napíšeš mi ji prosím? ;-)

5 wildbabe wildbabe | Web | 2. února 2014 v 20:47 | Reagovat

Přesně jako já a kamarádka " spala jsem u něj, ale nic nebylo".. "jo jasně, to ti nežeru" :DD
achjo, já jim tak závidím :D:.Ne nezávidím, je to škaredé:D

6 Adele Adele | Web | 2. února 2014 v 21:30 | Reagovat

Prosímtě, kdo na tebe dlabe?! :D Já rozhodně ne, ale začnu, jestli se opovážíš přestat zveřejňovat! V takovém momentu bych se asi psychicky zhroutila, protože jsem se do tvojí story fakt začetla :) Trochu mě deprimuje, že mám před sebou ještě téměř osm dílů a pokračování, ale co, pevně doufám, že zveřejníš všechno... tady alespoń něco máš, u mě čte Pařížanku... nikdo - vlastně kromě tebe, takže ty to máš ještě dobrý ;)

Už jsem psala, jaký na mě udělalo dojem, že na ní ani nešáhl a dělá to na mě stále větší a větší dojem. Vždycky jsem chtěla toho kluka, co měl miliony holek, je drsnej, ale pak si uvědomí, že JÁ jsem ta jedinečná a celej život se mu změní a já uvidím tu jeho jinou povahu... ááách. No prostě Andy jednoduše závidím, protože takovejhle kluk, to je super. URČITĚ SE DAJ DOHROMADY! :) Ale pořád si lámu hlavu, jak do toho bude zakomponovaná ta Míša, z té tvojí ukázky na minulém blogu - je to on, ten co jí vidíral a ten kterého si nakonec vezme, žejo? Protože jestli si nevezme Patrika, tak... tak je to blbý, MUSÍ SI VZÍT PATRIKA!!!! Protože Patrik je rebel a nejlepší atakdále, atakdále.
Tak, teď mi příjde zase jako děvka Míša, ale to raději nebudu komentovat :D Jsem zvědavá co ona a ten její blonďák -.-

P.S.: Moje Kath je děvka asi větší, i když to uvidíme, dozvíš se v pokračování :P - ona má totiž ve skutečnosti strašně citlivou a komplikovanou, ale vášnivou povahu :) Každopádně ona podlehne rychle ;D ale pšššt, to je tajemství :-)

7 M. M. | Web | 3. února 2014 v 16:07 | Reagovat

haha zajímalo by mě jestli i ve skutečnosti chodí po světě kluk bad boy,který se díky jedné holce(která je užasná a jedinečná) změní :D docela bych ho chtěla poznat.Ale at žijou knížky a filmy,kde si mužeme na chvíly zasnít,že to fakt existuje :D

8 Kubi Kubi | Web | 3. února 2014 v 17:05 | Reagovat

Ona mi totiž slíbila, že uklidí... nechtěla jsem to po ní ale xD Přidám na blog někdy to, co píšu:) děkuji:) ale ráno jsem se vážila a mám jen 45,5kg... tak nevím jako! xD joo.. taky dávám hodně koření xD

9 Andie Andie | Web | 3. února 2014 v 17:10 | Reagovat

mám stejný názor s A., Míša se zachovala až moc lekhovážně, v těhlech věcech je lepší uvažovat, přemýšlet a věci trochu brzdit, protože jak známe chlapi, pokud rychle dostanou, co chtějí, dobře to nedopadne většinou :D
navíc i Patrik je očividně lepší, než ten Míšin, když to po A. ani nechce a je na ní tak hodný, navíc se jí i svěřil :)
doufám, že trochu víc časem rozvedeš Patrikovu minulost (jak ohledně holek, tak ohledně rodičů) hrozně by mě zajímalo, jak to bylo dopodrobna :)

10 s. s. | Web | 9. února 2014 v 12:32 | Reagovat

Já nevim proč..ale NĚKOHO mi Patrik trochu připomíná :D fakt nechápu, proč když poslední dobou něco čtu, vidím v tom spoustu podobností s lidma okolo mě :D Doufám, že teď už budu stíhat každej díl, protože..JÁ JSEM TAK HLOUPÁ, ŽE TO NEČTU PRAVIDELNĚ OD ZAČÁTKU! :D :D Takže, těšim se na 13. :)

11 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 22. února 2014 v 9:04 | Reagovat

Hrozně originální - ale musím souhlasit s předešlými komentáři. Je to určitě vzácnost potkat takovýho kluka, co měl plno holek a nedovede je ani spočítat a kvůli holce se změní. Teda doufám, že se ještě změní :D Samozřejmě k lepšímu. S takovými kluky jsem se setkávala akorát v dívčích románech, v reálu s tím moc zkušenost nemám :D Samozřejmě jsem zvědavá, jak se to dál vyvine a držím oběma palce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama