1x12

8. února 2014 v 14:12 | Andee Waiss |  Story of...
Nebudu se tu pořád dokola podivovat nad všeobecným nedostatkem času, zatímco ho ve svém zvláštně nemocném stavu mám sama na rozdávání, kdo chce, dočte dodatečně (a že teď jsem s potěšením zjistila, že když se chce, skutečně to jde, díky S.) :-)
Jsme v první třetině příběhu a druhé polovině kapitoly ;-) Zjistíte, jak to dopadlo s Lindiným mejdanem a uklidním i všechny milovnice té filmové lásky, zase jste se dočkaly, dámy. Dost ale se spoilery ;-)

Pro připomenutí minulá kapitola zde.



Jsem naprosto zoufalá. Je teprve středa, nervy ze záškoláctví se mi mísí s pocity viny a občasnou apatií, kterou obvykle vystřídá prudká hysterie a já se šíleně pohádám s nejbližším člověkem, kterého mám po ruce, což je většinou chudák Míša, ačkoli bych mnohem radši seřvala Barbie. A že ji mám za co nenávidět, ukázalo se totiž, že narozdíl od inteligence disponuje hereckými schopnostmi a to, co pila mělo k vodce tak daleko jako my s Míšou ke střízlivosti. Nebýt ale toho závěrečného představení končícího výstavním monoklem, asi by mi z toho vyšel jen zákaz vycházek, který má coby pořadatelka i ona, díky čemuž mám ji i její napuchlé a těžko zamalovatelné fialové oko v blízkosti ještě častěji. Myslím ale, že by hůř nedopadla ani kdyby se nestihla všeho toho pití včas zbavit, nešlo si nevšimnout jejích spikleneckých úsměvů na tu ježibabu ředitelku. Takže té facky sebemíň nelituju. Po tomhle jsem totiž toužila od chvíle, kdy jsem na tenhle zpropadený intr vstoupila.
Jdu sama sobě na nervy. Naprosto se nesnáším. Během necelého týdne jsem si vypěstovala na tenhle ústav učiněnou alergii, až většinu času lituji, že nakonec Míša ukecala jen podmínečné vyloučení, zatímco já zatvrzele a rebelsky mlčela a šklebila se, doufajíc v pravý opak. Bylo by hodně nereálné doufat, že tu vydržím celý půl rok? Rozhodně.
Všechny tyhle pocity ale najednou přebije šok. Nejdřív myslím, že jsem se úplně zbláznila. Což ostatně myslím pokaždé. A i teď jsem o tom stejně přesvědčená jako poprvé. Zamrkám. Obraz nemizí.
"Co tady děláš?" použiju Jeho známou otázku. Tentokrát by bylo skutečně nemístné, kdyby se ptal Patrik mě.
"To je tahle otázka nějaká naše tradice?" obdaří mě svým poloúsměvem a hned je mi jasné, co mi chybělo. Moct si ho přibalit do kufru, intr by mi v nejmenším nevadil. Dovolím si na chvíli se zasnít a kochám se představou vyhazovu. Bydlela bych přes týden u něj, každé ráno by mě vozil do školy a od října bychom spolu byli na jeho koleji… Prober se z pohádek, naivko, na takovéhle "žili šťastně až do smrti" sis vybrala špatnou povahu.
"Pokud se budeme setkávat na nějakých obvyklejších a bezpečnějších místech a budeme se na tom setkání předem domlouvat, nevidím důvod, proč bychom měli udržovat tak pitomý zvyk," ujistím ho.
"Psal jsem přece, že bych tě chtěl u sebe, tak jsem přijel. Nicméně oznámit ti to předem by nebylo to správný překvapení. Měla jsi vidět, jak ses tvářila." V mžiku vyskočí na nohy a je u mně abychom se přivítali jinak než jen naší tradiční otázkou.
A přesně do téhle situace se přiřítí Míša a vypískne: "Jeee… Já vás ruším, že jo?" Zabít málo. Zvednu oči v sloup a vypakuju ji z pokoje.
"To ti nestačí všechny dosavadní průšvihy?!" zeptá se pobouřeně, ale nepodaří se jí zakrýt závist.
"Já to taky nevěděla. A teď vypadni," utrhnu se na ni netrpělivě.
"Hele, nepřeháněj to. Dost na tom, že máš návštěvu, natož... Je ti jasný že se tu jen na někoho křivě podíváme a letíme?" připomínala mi náš podmínečný vyhazov. Ani nemusela, už takhle jsem o něm věděla až moc dobře. Bylo to na nervy, muset snášet provokace té blonďaté čúzy, v nichž se obzvláště vyžívala a nemoci na ně říct ani slovíčko. Trochu přehnaná pomsta za podkopnutý nohy, řekla bych.
"Barbie by to práskla s největší chutí. Zjevně se nás touží zbavit," uvědomím si.
Sevře v pěsti palce a mrkne na mně pro štěstí. Ví, že si to nenechám ujít ani za tuhle cenu. "Za hodinu jsem zpátky." Já nejsem jako ty, Míšo!
Přesto stejně natěšeně letím zpátky do pokoje, který pro jistotu zamknu, šťastná, že tam skutečně je a nebyl jen mou záchrannou vidinou. Mé počínání sleduje s tím charakteristickým úsměvem z její postele.
"Přivezl jsem ti věci," překvapí mě.
"Cože?! Jaký?" divím se. "Tys byl u nás doma?"
"Jasně. Požádat o tvojí ruku," kření se.
"A co máma říkala?" opáčím ve stejném duchu.
"Nebyla tam. Normálně jsem vás mohl vykrást, kdybych chtěl," směje se.
"Paráda. Já jí říkám furt, ať ty okna zavírá," zavrčím naštvaně.
"Koukni na to takhle. Kdyby je zavřela, nemohl bych ti přinést věci a tudíž tu ani nebyl, ne?" převeze mě logikou, na kterou nemám co říct.
"Taky fakt. A sem ses dostal jak?" zajímá mě ještě.
"Normálně. Dveřma. Moc koukáš na televizi," posmíval se mi. "Ani nechtěj vědět, kolik nabídek jsem dostal ještě před intrem," provokuje. Na tohle jsem radši nereagovala a místo toho si šla prohlídnout obsah přinesené igelitky. Notebook, vida. Šminky bych hledala marně, a ani bych je od kluka neočekávala, takže se po nich ani neptám. Vůbec ňáký šminky nepotřebuješ… Toť názor kluka. Koneckonců, nenaštvalo by mě, kdyby mi je přinesl? Takhle mám pocit, že jsem těch pět stovek neutratila zbůhdarma. Oblečení. Samá sexy tílka a sukýnky. Hodím okem k Míšině posteli ve vyčítavém gestu. Zasměje se.
"V tomhle bys mohla vypadat zajímavě," přesvědčuje mě s drzým úsměvem, když se mi do ruky dostane něco, co vůbec nepoznávám. To, co šokovaně držím toho zakryje o něco víc než mé několikery kraječkové komplety, neúčelně a spíše okrasně ležící v prádelníku, ale samotný fakt černého šněrovacího korzetu a miniaturních kalhotek cudnost naopak popírá. Zdání klame. Jako já, napadne mě. Takhle o mně tedy přemýšlí?
"Ty ses snad zbláznil?!" vyjeknu a rychle se rozhoduji, jaké k tomu zaujmout stanovisko.
"Ty si to neoblečeš?" zeptá se zklamaně. "Jestli čekáš na lepší příležitost, tak ta jen tak nebude. O víkendu přijede ségra a zůstane nejmíň do příštího," informuje mě. Kdyby to neřekl v téhle souvislosti, divila bych se, že se se mnou znovu baví o rodině. I tak to nechápu. Nemusela jsem to vůbec vědět. Copak vždycky chodíme k němu domů? Přistihnu se, že by mě jeho rodina zajímala. Hlavně brácha. Vanessu si představuji něco jako Barbie. To bych se rovnou mohla bavit s Linduškou.
"Tak proč jsi mi to kupoval?" zeptám se místo toho. Nemůžu mu nic vnucovat. Ačkoli se právě teď spíš bojím aby něco nevnucoval on mně.
"Líbilo se mi to. A představoval jsem si, jak ti to bude slušet." Trochu se mi uleví, ačkoli to pořád není jednoznačné. Ovšem kdyby se se mnou prostě mínil vyspat, nevypadá na ten typ, co by s vyjádřením chodil kolem horký kaše. Nakonec tedy zvítězí mé špatné já a usoudím, že bych mu měla udělat radost, ačkoli jsem si o takovou zbytečnost nežádala. Spíš mě potěšil fakt, že na mně myslel. S tou parádou se tedy odeberu do koupelny.
S uznale zálibným výrazem si mě prohlédne od hlavy až k patě a zase zpět a já se snažím nerudnout. "Radši sem nechoď, ve vlastním zájmu, jo?" Přimhouří oči. Popadnu tedy župan přehozený přes židli a obleču si ho. Hned se cítím o něco méně nepatřičně. ,,Neeeeeeeee…" zakloní hlavu v tak žalostném gestu, že bych udělala cokoli, jen aby už se netvářil tak zoufale. "Takhle jsem to nemyslel…"
"V tobě je těžký se vyznat…" povzdychnu si a nechám župan spadnout z ramen. Paralyzovaně zírá. Neposlechnu jeho doporučení a pomalu, s hypnotizujícím pohledem se krok za krokem přibližuji. Trochu znejistím až když jsem od něj několik centimetrů, ale dlouho v té nejistotě nezůstanu. Nejistotu nahradí jeho polibky, bezprostřední blízkost a vzrušující adrenalin. Když nás vyruší zaklepání, mám z toho málem infarkt, ačkoli mě to zachrání od situace pokročilejší než bych chtěla, od jeho neodbytných prstů a dobyvačných rtů. Opět si obleču župan a on frustrovaně zakleje. Políbím svůj ukazovák a na znamení ticha ho přitisknu k jeho rtům. Promluví a můžu balit. Provokativně mě do něj kousne a já musím potlačovat smích.
"Taky si nemůžeš vybrat lepší dobu?!" zaječím přes dveře a naštvaně zápasím s příšerným otevíracím mechamismem. S otevřením dveří dostává můj šok ještě větších rozměrů.
"Totiž… omlouvám se… myslela jsem, že je to Míša…" koktám vyděšeně. Měla bych balit kufry v každém případě. Otevřela jsem polonahá vychovatelce s cizím klukem v pokoji a to ještě poté, co jsem ji nevědomky vynadala. Sedmého září už letím. To jsem tu moc dlouho nevydržela!
"To doufám. A kde je vlastně zase Míša? Právě ji totiž hledám." Je tohle nějaká léčka? Bude se chtít podívat do pokoje? To bych nepřežila. Tedy Barbie by to nepřežila, mrcha udavačská. Nebo ji vážně hledá? Sama nevím, kde je. Nejspíš s tím debilem Štěpánem.
"No tak tady logicky není. Mám jí zavolat? Co jí vlastně potřebujete?" překypuji ochotou v poněkud alpinistické snaze se jí zavděčit a trochu tím umazat z puncu problémové bytosti aby ji nenapadlo lézt mi do pokoje. Lepší se ptát, než odpovídat, v tomto případě obzvlášť.
"Ne, to není nutné, už jde," ujistí mě a já si všimnu kamarádky na opačné straně chodby. Zagestikuluji otázku a ona pokrčí rameny. Honem zmizím do pokoje urovnat situaci.

Nakonec Míša přišla později, než jsem myslela, takže když vpálila do pokoje, byli jsme oba oblečení v o něco menší blízkosti. Pořád musí někdo rušit!
"Co vy dva tady? Nebylo by lepší jít ven? Sem může každou chvíli někdo vpadnout, se vám divím."
Vyklopím jí že přesně něco takového se stalo před chvílí a i přes svůj doznívající šok už mi to přijde směšné. Ačkoli jsme na pokoji ještě půl hodiny ve třech, už je to o ničem. Přesto mám ale fajn náladu. V pátek pro mně přijede. Dva dny zvládnu a to možná i bez dalších problémů.

"Hele, vy to berete nějak vážně, ne?" mrkne na mně večer Míša. Poznám to i přes tmu, moje oči si na ni už zvykly, ovšem doufám, že ty její ne a nebude si tedy moct utahovat z mých rudých tváří.
"Pokud nebereš vztahy vážně, znamená to, že jsi na ně ještě nedozrála," setřu ji.
"Tak mě nezapomeň pozvat na svatbu," zasměje se.
"V šestnácti se lidi berou jenom z musu. Abys mě proto s tou svatbou nepředběhla… Pokud si tě teda vezme," rýpnu si jedovatě. Zas už jsem sama a náladu mám na bodu mrazu. Už jen dva dny, utěšuji se, zděšená, jak jsem se zaháčkovala. Jsem snad neschopná existovat, pokud ho nemám vedle sebe, nebo co?!
"Ty máš zase náladu… Kromě toho, proč by si mě měl brát?! Vítej jednadvacátým století, miláčku, a seznam se s pojmem antikoncepce, řekla bych, že se ti to brzo bude hodit," oplatí mi jízlivost.
A v podobné příjemnosti jsem se prokousávala až k pátečnímu odpoledni, nesnesitelně pomalu, zdlouhavě a namáhavě.
 


Komentáře

1 Kubi Kubi | Web | 8. února 2014 v 18:55 | Reagovat

Aaaa.... Těším se na další část!:3 A. měla štěstí, že ta učitelka nešla do pokoje no xD

2 s. s. | Web | 8. února 2014 v 19:09 | Reagovat

Pořád mi zbejvá 9, 10. díl, nicméně tohle jsem si musela přečíst už z důvodu, že mě zajímalo pokračování 11. :D Je to super.. :) Mimochodem, i já mám tu odvážnou. Ta knižní mi naštěstí chybí :D :D A těšim se na 12.! protože Andy..to je dračice :D
A hrozně ráda bych dala aspoň jednu, ale..špatný zkušenosti s osobníma fotkama :( Takže se omlouvám, ale pro jistotu, raději nic.

3 Kubi Kubi | Web | 8. února 2014 v 20:36 | Reagovat

Už je mi dobře xD No.. řádím no.. xD Děkuji za pochvalu nehtů, ale pravá ruka vypadá hůř... xD No.. musíme to vyřešit:)

4 wildbabe wildbabe | Web | 8. února 2014 v 21:23 | Reagovat

To je hezký, že jí dovezl noťas.. řekněmě si, který by to v dnešní době udělal?.. žádný. Jinak, chtěla bych vidět barbie s monoklem:D.... Nepřemýšlela jsi i o ilustraci, nebo třeba filmu, to by byla bomba :D

5 wildbabe wildbabe | Web | 8. února 2014 v 21:49 | Reagovat

Sponzory seženu, teda, až něco předvedu na mém prkně s kolečkama:D.. To se pak musí hrnout:D.. Zaplatím režiséry a může se točit! :D

6 M. M. | Web | 8. února 2014 v 22:19 | Reagovat

Ježiš A. má štěstí,kdyby šla učitelka do pokoje tak by ukončila aspon její trápení na škole :D :Dnejspíš

7 Adele Adele | Web | 8. února 2014 v 22:24 | Reagovat

Na tvou story si čas vždycky najdu ;D Jo, na Harryho jsem koukala a právě když byly reklamy jsem koukla, jestli už je další díl ;)

Jé, přijel za ní! Super ;) Ale úplně jsem se vyděsila, když otevřela a byla tam ta vychovatelka... Já nechci aby jí vyrazili z intru! :/ Doufám, že tam ješttě chvilku pobude ;) A snad se i o víkendu usmíří s tou mamkou...

8 Andy Andy | Web | 9. února 2014 v 9:09 | Reagovat

Já povídku dočítám zásadně až jako později, protože vždycky, když jdu na blog, tak absolutně nestíhám :D
Ale, co jsem tak zatím četla, má štěstí, že nešla do toho pokoje :D To mi připomíná, jak moc jsem ráda, že nejsem na intru :D Si myslím, že třeba tam bych se už vůbec nedokázala učit :D

9 anorectic anorectic | Web | 10. února 2014 v 13:25 | Reagovat

Ahoj spřátelíš? :) A tvoje story si jdu hned přečíst :)

10 Andie Andie | Web | 10. února 2014 v 20:00 | Reagovat

tak jsem se k tomu přeci jen dostala ještě dnes, třikrát hurá! :D musela jsem sice obětovat odpovídání na komentáře, ale to počká :D
už jsem čekala nějakou erotickou scénu, tak nic, ale očekávám, že "v pátek" na něco dojde :D
jinak A. obdivuji, mě přítel dát korzet a říct mi, ať to na sebe před ním střízlivá obleču, ani mě nehne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama