1x15

16. února 2014 v 22:58 | Andee Waiss |  Story of...
Výjimečný stav - o víkendu odjíždím, takže zveřejňuju teď, když už mám rovnou ty jarňáky :-) Takže tu budete mít další dvě a pak do dalšího pátku pauza...ale teď tu máte jednu obzvlášť dlouhou a významnou :-)
Dnes jsem koukala na hokej (těším se na Česko-Slovensko xD), PLL a nejspíš si pustím i ten Ravenswood - na všechno jsou už spin-offy xD A pak půjdu psát ten svůj, tedy MSWK, tedy Melanii Sharon Waissovou Kleinovou a ano, mám v dlouhých jménech jako je její a Vanessino zálibu xD A ano, teď už je úplně jednoznačné, čí je i pro ty, co to neví xD



Nudím se na intru. Před půl hodinou jsem přijela, Míša nikde. Pokud nemá podřezaný žíly, což mi k její povaze nesedí, tak jim to vydrželo dýl než jsem myslela a teď si někde užívají. Sedím na posteli a nemrknout občas, připadala bych si jako socha. Živá mrtvola. Rozostřené oči mám namířené směrem ke skříni. Aspoň myslím. Vlastně nemyslím. V mozku mám superprázdno. Nevím, jak dlouho už to je. Probere mě až otevření dveří.
"Andy, seš… v pohodě?" zeptá se opatrně v tradičním očekávání nejhoršího a zamává mi dlaní před rozostřenýma očima.
Oklepu se. Návrat do reality je těžký. Uvést zase všechno do pohybu. Ztuhlé tělo, uvolněnou mysl, uspané smysly. Musím si vzpomenout, jak provádět tak banální kroky jako hýbání končetinami nebo mluvení. Jako bych byla zfetovaná. Nebo něco jiného.
"Míšo, máš nějaký společenský šaty?" Radši bych byla, kdyby žádné neměla. Ovšem ona by se mnou šla i tak. Narozdíl ode mně by se mohla do obchoďáku přestěhovat.
"Proč?" zeptá se s jiskřičkami v očích v očekávání nějakého zážitku.
"Nejsem sebevrah. Jestli ta nána vypadá tak jak říkáš, ani se tam neukážu," zděsí se, když jí popíšu víkendové události. "Ovšem… bude tam Kryštof a Roman a ta husa navíc bude vdaná, tak budou mít smůlu. Stejně je to blbka, vdát se v sedmnácti," podpoří můj názor. Tohle je Míša, jak ji znám. Možná by pochopila, proč taková je, kdyby znala všechny okolnosti, ale tohle jí říkat nehodlám. Nemám sice vůči Vanesse žádné pocity zavázání, zato je mám však vůči Patrikovi, kterého se to týká úplně stejně. A ona už takhle šílela, že to vím já…
"Jo, bude tam každej. Velká událost. A vůbec, co tě zajímá Kryštof a Roman, když máš… jak se jmenuje… toho svýho souložníka?" zašklebím se na ni a hned je jí jasný, že jsem naprosto v pořádku, když si z ní utahuju.
"Tak zaprvý je to Štěpán a zadruhý je to debil. Představ si, musela jsem jet městskou, ten kretén byl s kámošema na tahu a je ožralej jak blázen. A mě ani nepozval. A navíc, kluků není nikdy dost. Počítej se mnou. Ale můžu až v úterý. V pondělí prej Štěpán přijede," konsternuje mě. Jestli jsem doteď považovala její vztahy za volné, teď se nedivím už ničemu. U něj mě to nepřekvapuje, u ní by taky nemělo. Aspoň si ale můžu být jistá, že si nepodřeže žíly ani kdyby ji nechal úplně. A tak, zatímco vykládá o útrapách jízdy městskou hromadnou dopravou, kterou jsem zatím nezažila - a upřímně se toho se svým orientačním smyslem děsím - si znovu vybavím svoje vysněné šaty a z dosahu všeho, co mě drží při zemi a v reálném světě mi připadají méně nereálné.

Můj první sen tady na intru mě zastihne opět v lese. Vnímám ho svými zostřenými smysly, slyším neslyšitelné, vidím do detailů. Možná je to návrat na začátek. Opět jsem v lese sama, opět vidím a slyším víc než je v lidské kompetenci a opět jsem s ním. Nechápu to. Jako by to znamenalo nějaký nový zvrat? Zmatená však nejsem a kupodivu se ani nebojím. Cosi neurčitého mi dává pocit, že se už nikdy ničeho bát nemusím. Ani jeho. Jak jsem někdy mohla? Přijímám ten pocit tak automaticky, jako bych ho měla od počátku věků. My dva si jsme, a vždy už zůstaneme rovni.
Překvapí mě ovšem, když zpozoruji, jak se mi před normální - nenormální zostřené vidění skutečnosti vkrádá jiný obraz. Chvíli se protínají, zatímco původní vidění se rozostřuje, to nové nabývá na ostrosti, až ho úplně zastíní a já mohu vnímat jen svou vidinu. Sen ve snu nebo spíš vidina ve vidině. Překvapení však graduje, když zjistím, že tohle se už stalo. Automaticky jsem čekala budoucnost a ona minulost. Během vzpomínky - co jiného by to mohlo být - zrychleně procházím uplynulými lety a měním se postupně s nimi. S každým rokem se mění i moje osobnost, vnímání světa a sebe, nejen datum v kalendáři a štítek s označením třídy na dveřích učebny. Potkávám známé tváře, připadám si spokojená. Minulost se však nezastaví když vzpomínání skončí. Automaticky naváže a předvádí budoucnost. Dostaví se uspokojení. Jestli jsem divná, tak ať je to tak, jak jsem zvyklá. Kdo ví proč si připadám zvyklá. Ale to je jedno. Vidění pomalu ztrácí barvy až se dostane do černobílé verze. Jako by to byla alternativa budoucnosti. Opět se cítím spokojeně, stárnu, měním se, poznávám lidi, získávám životní zkušenosti a všechno, co se dá od života očekávat, ovšem jedna podstatná osoba opět chybí… Jako by snad do téhle verze budoucnosti nepatřila?

Už minule jsem v sobě potlačila potřebu ječet, když se probudím. A už dávno jsem se svým snům přestala udivovat. Ani ten minulý se mi ještě nepodařilo pochopit. A co má teprve znamenat tenhle? V podstatě byl normální. Na svůj tradiční začátek jsem si zvykla a vzpomínky se lidem ve snech honí normálně. Nechápala jsem jen pocity, které jsem u toho měla. A štvalo mě, že jsem s touhle možností nepočítala a deník si nechala doma. Vytáhla jsme tedy sešit angličtiny a do přesného prostředku, abych pak mohla stránku rovnou vytrhnout a nalepit, jsem začala psát další předpokládanou část svého příběhu na pokračování.
Nakonec nad otevřeným sešitem usnu.

Z pátku projevím radost zcela odpovídající faktu, že mám zas dva dny pokoj. Od rána jsem v rozrušeném roztržitém očekávání, v němž ignoruji Barbie pomlouvající (ne)uklizenou koupelnou, aniž bych ji poslala jednak ji uklidit sama a jednak do hodně temných míst. Beztak by to nemělo smysl, uklízet jsem ji neviděla ještě ani jednou, a to druhé přání mi také nesplní. Akorát by se se mnou pohádala a žalovala a co já pak s ní a hlavně s dalším průšvihem! Ambice udělat si tu co nejvíc problémů, aby mě vyhodili, už nemám, však mi od toho chybí už jen malý krůček. Problém je, že bloncka evidentně vstala zadkem napřed a tak, když se jí nepodaří rozhodit moji nevnímavost, pohádá se na totéž téma s Míšou a vsadit se, co udělá hned poté, vyhrála bych! A kdo pak musí poslouchat Míšino stěžování?! No já, pochopitelně. Takže Barbie naštve dvě mouchy jednou ranou. Že by vtipy o neinteligenci dívek se světlými vlasy byly jen další výmysl?

V rozrušeném a roztržitém očekávání jsem se opět nemýlila. Přeneslo se z abstraktní do konkrétní roviny v podobě krvavě rudého auta a jeho očekávaného sexy řidiče.
"Co máme v plánu?" zeptám se a z hlasu mi spokojenost sálá na hony. Z něj je toho cítit taky dost, mimo jiné i alkohol. V autě dnes nebude bezpečno, usoudila jsem a v té chvíli ani nevěděla, jak prorocké to bylo. Jestli nabourá, jsme v háji. On si s tím moc hlavu nedělá, políbí mě a rázem si přijdu opilá taky. "Něco jsi slavil?"
"Ségra má zejtra narozky a vzhlédla se v královských oslavách. Paří se tři dny a tři noci. Dnes, zítra a v neděli. To víš, velké osmnáctiny. Na dnešek si usmyslela vybírat dárky a botičky na svatbu, dokud je ještě při smyslech," oznámí mi s okázalým nadhledem vůči Vanessinu šílenství. Vzápětí se však zasměje, když uvidí okamžitou změnu mého výrazu, který rázem přestane sálat spokojeností, ale emocemi na hony vzdálenými. A na tohle já se těšila celých pět dní! Paráda…
"Neboj, taky ti nějaký pořídíme…" pochopí, tedy předstírá, že pochopí můj výraz jinak než jak byl míněn a náramně se diví, když ho začnu mlátit svojí bundou.
"Nic nechci!" Nedodám, že už takhle si připadám jako holka z E55, hlavně kvůli tomu prádlu. Nikdy jsem k nikomu neměla dluhy a tuším, že tyhle bych nesplácela penězi, což by onen zmíněný typ ženy jen potvrzovalo. Nehádá se se mnou, ale je na něm vidět, že moje protesty nebere v potaz a nejspíš je ani nevnímá, nejspíš je bere jako takovou tu pózu "to víš že ti nemůžu říct že chci" aniž by tušil, že to myslím stoprocentně vážně. Umírám touhou se k němu přivinout a nechat se obejmout, ale těsně po debatě o botách, byť žádné nechci, mi to přijde ubohé, takže se nerada ovládnu. Místo toho pilně hrabu v kabelce, jíž jsem odhodila na zadní sedadlo, až mi ze sukně kouká zadek, což je částečný záměr, abych našla tašku s řetízky a dalšími serepetičkami. Je mi jasné, že pořád budu vedle Vanessy vypadat jako vesnická služtička, ale aspoň můžu vypadat jako služtička ověnčená řetízky. Patrik, pozorující už takhle víc mě než silnici a zpozornějící při mém podezřelém naklánění ještě víc, reaguje na moji snahu pobaveným úsměvem typu "ty holky jsou všechny stejný". Nemám ani pomyšlení se ve stínu jiných strachů děsit kombinace alkoholu a nepozornosti. Jestli všechny seznámil se svou drahou sestřičkou, nemělo by ho to překvapovat.
Sestřičkou, která má na sobě koženou elastickou kombinézu a mně se chce zemřít. Sestřičkou, která mi tentokrát nevěnuje ani ten jediný pohled, ke kterému ji minule nutila zvědavost, co za zjev si to ten její brácha přivedl tentokrát. Sestřičkou stojící u regálu nabízejícího boty, které jsou pro normální smrtelníky zapovězeny a které mají možnost spatřit jen v ametrických seriálech, jak v nich nějaká sexy matka v domácnosti, jakou brzy bude i Vanessa, kafíčkuje s kamarádkami, nebo na celebritách pochodujících po červených kobercích, pochopitelně jen zprostředkovaně pomocí televizní obrazovky.
A v té chvíli jsem si byla jistá, že mi nepomůže ani zázrak, natož nějaké šaty, i kdyby sebelepší, ačkoli jsem nelitovala, že jsem svůj návrh odnesla švadleně. Byly krásné.
Navzdory konsternovanosti z tohoto zjištění jsem se chovala v rámci možností normálně, pozdravila, nenaštvala se, když mi pozdrav oplatil jen Dan a snažila se prohlížet si boty bez otevřené pusy a nábožné úcty. Nepřichází v úvahu, aby mi byť některé z nejlevnějších Patrik koupil. To radši proletím tou prosklenou zdí ven, i přes nezanedbatelný fakt že se obchod nachází se čtvrtém patře.
"Taky ti to připadá přehnaný?" mrkne na mně Dan když je jeho drahá u pokladny. Odvážně se nakloněná nad krabicemi obuvi vybavuje s pokladníkem, pěkně zblízka, z očí do očí, a on se omámeně usmívá. Mrknu po Danovi, ale tomu snoubenčino flirtování nevadí.
"Co?" dělám že nechápu. Nerada bych mu jeho holku pomlouvala.
"To všechno kolem. Přípravy… a tak," vysvětlí mi jak pro debila. Nevykládám mu, že jsem to pochopila už prvně. Spíš mě potěší a tak trochu překvapí, že její názor nesdílí. Jak by s ní mohl vydržet, když se neshodují v názorech? Přišlo mi to logické, byť na kluka neobvyklé, aby takhle přemýšlel, když je taková ona. Začíná mi být jasné, kdo v tomhle vztahu vládne. Že by ani celá ta svatba nebyla jeho nápad?
"Tak proč s tím souhlasíš?" vyklouzne mi, abych nějak zareagovala, když mlčím až moc dlouho.
Chvíli neodpovídá, patrně jsem se trefila svojí otázkou do černého. "Abych jí udělal radost. Na druhou stranu… člověk se žení většinou jenom jednou za život, tak ať to stojí za to, ne? Znám ji dlouho, takže vím, proč je taková a rozumím tomu. Nevěřím, že by mě nechala se s ní rozejít a ani to nemám v úmyslu, tak proč jí nedat nějakej nepodstatnej papír, když jí udělá šťastnou? V jednadvaceti koneckonců není tak brzo." Trochu mě ta teorie udivila, ale Danův smysl pro humor se mi líbil. Vždycky jsem měla pocit, že svatba člověka a jeho způsob života definitivně změní, protože jsem znala dospělý kolem sebe, ale jim je kolem dvacítky. Prostě jen budou mít svoji lásku zpečetěnou. Najednou jsem jim svým způsobem záviděla, ačkoli mě to nikdy nebralo. "A kdy se budeš vdávat ty, co?" otočí to.
"No v dohledný době určitě ne," zamítnu tu možnost a ohlédnu se po Patrikovi, aby mě zachránil svým návratem. Pochopí.
"Co vy si tu špitáte? Nemám já žárlit? Z tebe bude fakt ideální manžel, Dane, ještě nemáš ani po svatbě a už tady svádíš cizí nevinný děvčata…" utahuje si z něj. Evidentně to Vanesse oplácí. A ona mě za to bude nenávidět ještě víc.
"To bývá snad naopak, ne? Že holka žárlí a kluk si užívá, ne?" vtipkuje s ním Dan.
"To víš, já nejsem v ničem normální… ale máš pravdu, takovejch holek otravovalo se žárlením, co s ní máš, co na ní zíráš a tak. Hrůza," provokuje mě, ovšem celkově z toho vycházím víc než kladně.
"No vidíš, já ti říkal, že tahle je ideální. Jak že se to jmenuješ?" směje se. Prostě jsou sama legrácka, než přijde Vanessa a naše sezení je u konce. Z mé strany úspěšně - nebyly mi vnuceny žádné boty, dobře jsem se pobavila a ještě jsem byla pochválena a označena za ideální. Paráda.

"Já ti říkal, že to přežiješ," zasměje se a odmění mě za tu statečnost políbením.
"A já ti věřila," souhlasím.
"A věříš i teď?" zeptá se zdánlivě bezdůvodně mezi polibky nabírajícími na intenzitě. Rozpustí mi vlasy z drdolu a rozprostře je podél obličeje.
"No… jo…" souhlasím váhavě. Vzpomenu si, jak jsem u něj přespala, když jsem zdrhla z domova. Poslední měsíc si pamatuji do detailů, jako bych teprve začala žít, tedy spíš měla zážitky. A to jsem s přitom tohohle období bála jak čert kříže. Vzpomenu si, jak jsme se mazlili, víceméně aby mi dokázal, že dělám odvážnější, než jsem. A na intru…
Tentokrát je to sice v tomtéž bodě, akorát už to jaksi není míněno jako provokace, ale úplně vážně… tedy z jeho pohledu. Ale… mně se to líbí! Vyhecuji svoji v tomto ohledu minimální odvahu a pokusím se zapojit. Se rty přisátými k jeho si neobratně rozepínám knoflíčky košile. Za ten šťastný úsměv, jímž mou odvahu odmění, než rty zakotví hluboko v mém výstřihu, ty nervy stojí. V duchu děkuji lehkému nalíčení, že milosrdně kryje moje rudé tváře. Ačkoli se totiž tvářím jako velký suverén, skutečnost je opačná. V rámci nejistých možností mu doteky oplácím, dlaněmi i ústy mapuji jeho tělo v touze nikdy více nepustit, a pokud snad, zapamatovat si každý milimetr a učinit pak vzpomínky co nejautentičtější. Učím se dešifrovat jeho reakce a každá spokojená mi dodává odvahy. On jako by ty mé znal odjakživa, s jistotou míří přesně tam, kde svým líbáním vyvolává ty nejbouřlivější, aby je s návraty ke rtům mohl tišit. Mohla bych si takhle hrát věčně, ale jemu ani tohle nestačí. Trochu ztuhnu, když mi stahuje sukni, ale záhy se nechám ukonejšit nebo spíš umlčet dalšími hlubokými polibky, z nichž touha postupně umazává city. Tentokrát už mé ruce vede sám, takže není tak patrné, jak se chvějí. Je toho na mně moc, ale doufám, že to pozná i beze slov. Moc to tak ovšem nevypadá. Pochopím, jak myslel tu zdánlivě nevinnou otázku, jestli mu věřím i teď. Nevinná rozhodně nebyla. A to mi záhy potvrdí, když se prsty bloudícími po pase přesune ještě níž a chystá se mě zbavit toho posledního kousku oblečení, které na sobě mám. Najednou se vrátí postrádaná nejistota, opět převezme vládu nad mým myšlením a já se takřka nahá topím v rozpacích. Ruce zase odtáhnu a poté ještě několikrát. Jako by na tom ale vůbec nezáleželo, dál pokračuje ve svém zatvrzelém počínání. Zmocní se mě panika a jeho až na skutečně poslední chvíli zastaví zrádné slzy v mých očích. Touha se definitivně vytratila u obou. Jako by si až teď uvědomil, kam až to vlastně došlo a samotného ho to trochu zaskočilo.
"Proč nechceš?" nevzdává to už zase klidný a pokouší se moje oblékání zadržet. Proč vlastně? Na chvíli mě přiměje nevnímat všechnu křivdu, již takovou mírou ignorace mého názoru cítím a nezávisle o té otázce přemýšlet. Co je koneckonců tak špatného na tom, že po mně tolik touží? Jednou by se to přece stát muselo. Aspoň pořád nebudu čelit Míšině humoru na téma své nezkaženosti. Musím ho vážně milovat, když takhle pochybuju. Proč tedy odmítám? Neexistuje ani maličká část mého já která chce stejně jako on?
Rezignovaně a možná i pohrdavě zavrtí hlavou. Správně, tohle nemá smysl. Jsem pro něj jen malá holka s níž nemá smysl ztrácet čas. Vztek se vrátí.
"A cos myslel? Že jsem jako těch nepočítaně, který se ti do náruče samy vnutí při prvním setkání? Že pokud se ti nevnutím já, nebudeš se mě ptát? Že mě uplatíš prádýlkem nebo botičkami? Jestli ti jde o tohle, buď mi dej účtenku nebo si je nech. Sakra, vždyť já tě taky miluju, ale to neznamená…" umlkla jsem uprostřed věty, zklamaná a pokořená. Do očí se mi znovu tlačily slzy a já jim vzdorovala z posledních sil. Víckrát už je neuvidí. Dnešek mi pošlapal moje perfekcionistické představy. Rozhodně jsem si to nepředstavovala na přední sedačce auta, a už vůbec ne takhle! Nešlo ale ani tak o to kde, nýbrž jak se k mému názoru stavěl.
A to byl ten průser.
 


Komentáře

1 Andie Andie | Web | 17. února 2014 v 8:52 | Reagovat

Štěpán mě štve čím dál tím víc, chudák Míša, i když jí to moc netrápí, ale stejně .. :D
sen jsem patrně nepochopila, jediné, co mě napadlo, je to, že jak byl Patrik opilý, mohl se třeba zabít a Andy se proto ve snu ukázaly dvě možné formy budoucnosti, ale to je asi blbost, až moc jsem nad tím přemýšlela, až jsem vymyslela takovou blbost :D
Dan je teda pěkný podpantoflák, ale na druhou stranu je pěkné, že se snaží Vanesse takhle zpříjemnit život :)
jsem zvědavá, jak budou vypadat ty Andyny šaty (popíšeš je pak někde, viiď?)
jinak závěrečná scéna pěkná, Andy chápu, Patrik na ní asi šel moc rychle, ale doufám, že to vyřeší a bude to v pohodě :)

2 Andie Andie | Web | 17. února 2014 v 13:19 | Reagovat

btw tím chceš říct, že za dva týdny zveřejníš jen dva díly? to nemyslíš vážně, žejoo? *vražedný pohled* :D

3 Andie Andie | Web | 17. února 2014 v 19:27 | Reagovat

jinak odpověď na komenty:
to víš, mám tendenci odpovídat, když ten člověk zrovna nestíhá :D a zveřejňuj co nejvíc!!
ona by ta ilustrace byla víceméně asi jen pro tebe, protože kdo ví, kdy ten příběh napíšu do zveřejnitelné podoby a odhodlám se ke zveřejnění :D
proti tvrdému alkoholu po tom, co jsem v Egyptě po višňovici zvracela asi čtyři hodiny v kuse a dvě hodiny před odletem, všechno :D
toho, že by nám někdo projížděl komenty, se nebojím, protože jen by spatřil ty slohy, utekl by :D
s jablky a skořicí? jéé, tu musím sehnat!
--
ve 23 letech tři děti? zajímavé :D
a kdo má tedy v TVD stejné jméno jako někdo u tebe? nějak mi to nedochází nebo to jméno ještě neznám :D
tak se koukej na 1.Máj připít a hodit na blog hřbitov, budu se těšit :D
sen mi nedošel a první patro nezávidím :D

4 Kubi Kubi | Web | 17. února 2014 v 20:24 | Reagovat

Páni.. to teďka skončilo tak napínavě! Aaaa.. už chci další část! xD Jinak je to u psů zvláštní, že stárnou rychleji no... vlastně skoro u všech zvířat xD

5 Kubi Kubi | Web | 17. února 2014 v 20:35 | Reagovat

Já teď dlouho pizzu nechci vidět xD Maximálně domácí xD No... ale já teď bývám většinou od 6 vzhůru pořád:/ Blbě spím, ale dneska se to dalo:) Já už s tím klukem přece nejsem xD Asi jsi to nečetla xD Jo.. je to napínavé xD

6 Adele Adele | Web | 17. února 2014 v 21:54 | Reagovat

Sice pylně lyžuju, ale na tebe si čas najdu ;)
No... začínám přemýšlet o tom kdo Patrik vlastně je... šel na ní rychle a mohl by to pochopit a docela mě mrzelo jak se k tomu stavěl. Doufám,že to vyřeší. :)

7 Adele Adele | Web | 17. února 2014 v 22:40 | Reagovat

Panebože to pYlně úplně bije do očí-_- chápej píšu z mobilu kde klikám na správná slova a automaticky se to opravujea jelikož opravdu pIlně lyžuju od osmi, trochu jsem se překlikla xD to jsem spisovatelka, achjo.
Upřímně nesnáším psaní na mobilu, tak si toho važ :D
Myslím že Andy je na takovém rozhraní,  křižovatce a má si vybrat kterým směrem se dá - s Patrikem nebo bez něj? A to se podle me odráží i v jejím snu. Ale nevím,  dost možná dedukuju špatně ;)
Takže teď už se rozejdou a bude ji vydírat? (Ukázka) to jsme nějak daleko ne? Předpokládám že si začne něco se Štěpánem... achjo a já se těšila na tu osudovou noc s Patrikem....

8 s. s. | Web | 18. února 2014 v 8:26 | Reagovat

Mhmm, hezké, hezké. Tak tebe zajímaví mé alternativní verze Andyných snů, jo? :D Já nevim. Mě přijde, že každou chvilku je tu jinej náznak. Třeba tenhle její  poslední mi přišel dost logickej a černobílý to bylo proto, aby jí to ukázalo, že s Patrikem to nebude lehký a když si nedá pozor, nebude v tý její budoucnosti, například xD
jinak je mi Andy líto, ale nějak jsem asi úplně nepochopila Patrikův postoj, jak píšeš. Je fakt, že přední sedačka auta asi není nic moc, nicméně já jsem při prvnim přespání u něj na mazlení prve řekla ne, ale stejně pak bylo ano :D Tak jako..já to vnímám takhle no. Že vlastně by mohla bejt ráda, že přestal, i když se asi tvářil tak jak se tvářil..

9 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 22. února 2014 v 13:18 | Reagovat

Ty jo je mi líto Andy. Akorát nikdy nechápu ty sny. Nevím, co mají znamenat a úplně se v nich ztrácím :D Jinak to je samozřejmě dokonalý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama