1x17

18. února 2014 v 20:47 | Andee Waiss |  Story of...
Tak už si sama lezu na nervy, ale 5 je hezčí číslo než 4... víc už toho vážně nedám a stejně je to jen proto ať máme s Andie pod čím kecat xD Vy ostatní jste flákačky xD Co říkáte na ten hokej?? Zejtra bych chtěla jít mrknout do školky za děckama, ale stejně zas usnu v sedm ráno xD
Druhá část kapitoly, A. v pořád stejný depresi se snažící zalepit zlomené srdce vytlučením klínu klínem... hlavně nikdo nečtěte naši konverzaci u minulé kapitoly, je plná spoilerových spekulací - a ano, očekávám že tam všichni pomažete xD
Užijte si to ;-)

Pro připomenutí minulá kapitola zde.




"Neruším? Spíte ještě, Waissová, nebo co to tu provádíte? Ráčila byste si konečně otevřít sešit a přepsat si poznámky, nebo po vás chci příliš?" vyruší mě od nepříjemné vzpomínky podobně nepříjemný hlas češtinářky a mě trvá hodnou chvíli, než si uvědomím, že ten třeťák už je nenávratně v trapu, že mě patrně považuje za debila, když jsem jen tak bez očividného důvodu přestala vnímat na tak dlouho, že když jsem se zase vrátila do reality, byla jsem ve třídě. Sakra! A to to vypadalo zajímavě. Bohužel už o tom přemýšlet nemůžu, do konce hodiny se neodvážím ani odvrátit zrak z tabule, u níž učitelka postává, a doslova jí visím na rudých rtech, přesto ale nemyslím, že bych si to tím u ní vyžehlila. No co, tak moc mě to zas nebere, za několik měsíců zmizím a začnu od znova.
S výrazem odsouzence vyjdu ze třídy mezi posledními. Bez Míši jsem jako tělo bez duše a navíc jsem si zkazila prvotřídní příležitost. A to jsem si myšlenky na Něj zakázala! Marně.
Tím spíš mě překvapí, že na mě čeká na chodbě. Pochopitelně ne Patrik, ale ten třeťák, jemuž jsem se předvedla jako naprostý debil. Suverénně se mi zařadí po boku a kromě poznámky "Nikdy jsem nepotkal holku, která by dovedla takhle naslouchat" můj trapas nerozebírá. Dokonce mi nabízí program na odpoledku. I jeho se snažím vnímat, ovšem na rozdíl od učitelky si to tak nebral a přešel to mnohem snadněji. Sem tam se zmátožím, abych odpověděla něco duchaplného a snad dokonce lehce flirtovala, ale přesto mě sžírá pocit nevěry. Jako by to nebyl on, kdo hned následující den olizoval tu nánu pod mými okny. Ovšem vzpomínky mám zakázané… Sakra!
Nejen že s Tomášem strávím polední pauzu, kdy si dojdem na oběd do Mc Donaldu, ale po škole mě ještě doprovodí k intru. V duchu si libuji. Ani jednou jsem si nevzpomněla na ono zapovězené jméno a přitom se skvěle bavila! Oproti apatickému víkendu příjemná změna. Báječně jsme si pokecali aniž by se mě dotkl, což také bylo něco, s čím jsem se už dlouho nesetkala a oceňovala to. Přinutím se neporovnávat první rande (!) s Tomášem a Patrikem, dopadlo by to nedobře. Radši letím do posilovny, zbavit s přebytečné energie, abych následně jen vlezla do sprchy a padla utahaná do postele. Díky, Bože!

Probudím se nezvykle brzo, úměrně nezvykle brzkému usnutí. Tedy, vzbudil mě balvan tlačící se mi na plicích, opět se snažíc mi je rozdrtit. Nebo mi jen pomáhá zbavit se bolesti? Bolestí od bolesti… Mít klid navždy. Topím se v slzách a lapám po dechu a otevření okna ničemu nepomáhá. Jak ve mně mohl zanechat takovou ránu? Před očima se mi honí útržky vzpomínek, rychlostí přirovnatelné k fotkám, zobrazující všechno, o co jsem přišla. Ne! Každá vzpomínka mi poskakuje před očima, uhýbá před zničením a po chvíli se zase vrací. Už ne! Zacpávám si pusu abych se nerozeřvala zoufalstvím. Třeba Barbie by si servítky nebrala. Já taky ne. Normálně. Ale asi i teď. Kdo by chtěl být buzený v pět ráno jekotem?
Pokouším se usnout. Zavřu oči, ale obrazy to nezastaví. Už tímhle je mi jasné, že neusnu. Jak bych mohla spát, když mě zevnitř sžírají vzpomínky? Sedím, zírám kamsi do neurčita a už se ani nenamáhám stírat či potlačovat slzy. Přitáhnu si pokrčené nohy k tělu a obejmu je pažemi. Prosím, ať už to skončí.
Poprvé se těším do školy. Paradoxní. Tam ale nejsem sama. Míša spí a i kdyby ne, nechápala by mě. Nemohla. Ani já se nechápu. Je tohle normální? Ji nikdy nic nezasáhlo, ona se nikdy nezamilovala. Příště až budu chtít trpět, přivřu si ruku do dveří! Pak si můžu být jistá, že to přejde. Teď ale ne.
Ačkoli se pečlivě připravuji, sto let strávím ve sprše kde si i umyju vlasy a pak se přepečlivě maluji, připadá mi, jako by se čas zastavil. Každé jiné ráno uteče dřív, než člověk postřehne, že se probudil a teď jako by si to vynahrazovalo… snažím se neprohlížet si svou tvář ve zrcadle. Vím, co bych viděla a vidět to nechci. Tváří v tvář důkazu si nebudu moci nalhávat, že se na mně uplynulá noc nepodepsala. Nebudu si připadat tolik mrtvá. Do školy odejdu už ve čtvrt na osm, ačkoli jsem si jistá, že budu čekat.
Nemýlím se. Ačkoli se loudám stylem "noha nohu mine", když dorazím před školu, zbývá dvacet minut do otevření. Posadím se na zítku, ohraničující pozemek školy a vytáhnu z kapsy sluchátka. Uvřískaná zpěvačka mou mysl nedokáže upoutat a zaměstnat její vnímání, poslouchám ji jen na okraji a tak si všímám spousty věcí. Přijíždějících aut šťastnějších spolužáků vlastnících přemisťovadlo, šimrajícího deště proudícího po nahých pažích a usazujícího se do čerstvě umytých vlasů, jeho tajemného šepotu, mísícího se s nespokojeným hudráním lidí před školou, co že je zase tak hnusně, postupně se zaplňujícího prostoru před školou, tvořících se hloučků a lidí, které v nich znám, zvoucích mě občas mezi sebe. Neměla jsem náladu se vybavovat nebo jen poslouchat, tak jsem jen významně ukázala na mobil se sluchátky a měla pokoj. Jako bych si kolem sebe utvořila bariéru, zeď, postupně mě nikdo nevolal a já měla pokoj. Vypnula jsem mobil až když jsem si všimla, že hloučky postupně mizí. Vida, tak jsem to přečkala.
Přezuju se a hodlám jít do tělocvičny abych úspěšně pokračovala v neúspěšném dni. Jak se tak ploužím chodbou, nevnímaje pobavené obličeje, co sakra všichni čumí?!, zahlédnu Tomáše. Tentokrát nemůže dělat, že mě přehlédl, dokonce se ke mně hlásí. Respektive mně zatáhne do dveří klučičích toalet. Celá vyjevená zírám, co to sakra má znamenat. Jako loutku mě dovede k jedinému nerozbitému zrcadlu. Pochopím ty pohledy. Můj pracný make-up byl rozmočený spolu s umytými vlasy nyní podobnými hadím ocáskům.
"Co to máš za abstrakci na obličeji? Nová móda?" směje se.
Vybaví se mi podobná situace a jedna konkrétní věta. Kdepak, my obdivujeme to abstraktní umělecké dílo co máš na obličeji. Zase On. Pak na mě všechno dohromady dopadne, sesunu se na podlahu a rozbrečím se. Doufám jen, že nepozná, co je déšť a co slzy. Neúspěšně si rozpatlávám líčidla po obličeji, takže brzy vypadám jak exemplář ze sletu strašidel. Já se vážně můžu jít zahrabat! Před každým klukem se vždycky znemožním. S tím prvním jsem pak následně chodila… Další příval slz.
"No tak, to je kvůli těm barvičkám cos na sebe napatlala? Já to nemyslel špatně, fakt…" posadí se vedle mě a omlouvá se. Zírám na něj jak u vytržení. Takže on si ke všemu ještě myslí, že jsem taková husa, že brečím kvůli rozmazenému obličeji?! Čím dál lepší.
"Není to proto, v po…hodě," vzlykám. Obětuje svůj rukáv na utření té parády z mého obličeje. Je jen několik centimetrů ode mně, cítím bezprostřední blízkost, napětí, touhu smíchanou se zoufalstvím; toužím po utěšení, moct se někomu vybrečet na rameni, prostě jen tak, bez potupného vysvětlování… Místo toho ho políbím. A Patrik mě k sobě přitáhne, obejme kolem krku a hladí ve vlasech a všechno je zas krásné a správné… A pak otevřu oči a škubnu sebou při uvědomění si, co jsem dělala i koho jsem si u toho celou dobu představovala.
"Promiň," kuňknu rozpačitě.
"Mně to nevadilo, naopak," ujistí mě stejně potichu.
"Tak mládeži, co tohle má znamenat?!" zaslechneme za sebou hřmět hlas ředitele. Mám sto chutí se smát. Takovým tím hysterickým smíchem, který nahrazuje pláč až do vysílení. Ředitel se nervózně a rozčíleně zakoktával a přeskakoval mu hlas, nevěděl, jak o tom mluvit a já se musela kousat do hřbetu paže abych odolala záchvatu smíchu, který by mi ještě přihoršil. "O tom si promluvíme v ředitelně. Hned teď. Takže to tu zvedejte, randíčko skončilo. Důtka vás nemine." No paráda. Čím dál lepší. Smích mě stejně rychle přejde jako měl začít. Otočím se po Tomášovi. Usmívá se. Jemu se to směje… Nebyla jsem to ale já, kdo chtěl průšvihy, aby ho vyhodili?! Jako by se svět otočil o 180 stupňů. Všechno je úplně naopak, jen já zůstala na stejném místě a jsem zmatená. A do toho tohle.

Míša, které to odpoledne vyprávím, smíchy div nespadne z postele. Nijak moc to nerozebírám, klučičí element takřka vynechám, nikoho nejmenuji a už vůbec se nechlubím osobou, která mě "líbala" v mé představě rty někoho jiného. Už tahle představa mě s mučivou pravidelností nutí k pláči. Další do seznamu zakázaných. Zavřít šuplík a odhodit klíč.
A ke všem těmhle radostem mi přibyla ještě ředitelská důtka.
Zbytek dne tedy pro jistotu nic nedělám, aby mě náhodou nepotkalo ještě něco dalšího. Aspoň tak to tedy omlouvám. V reálu, přiznejme si to, prostě a jednoduše utíkám před realitou do svého bezmyšlenkového azylu nicoty, nevnímání, takřka neexistence. Tělo se sice nachází pořád na stejném místě, dokonce pořád ve stejné poloze, ale zbytek jako by se vytratil, nepotřebný nabíral sílu na další zítřky. Nechala jsem se svou apatií ovládnout. Stejně to byl boj s větrnými mlýny.
Jak jsem si mohla myslet, že stačí bavit se jediný den s jiným klukem, aby bylo hned všechno v pořádku? Nejsem On. A Tomáš taky ne, ačkoli mi to moje představa namlouvala. Vlastně jsem si ho představovala při více situacích, ale tahle byla nejautentičtější. Zařeknu se, že už víckrát brečet nebudu.

A poruším to hned druhý den, kdy se mi ozve švadlena, že moje šaty na zakázku, jež jsem si měla vzít na svatbu, jsou již hotové, a kdy si je prý můžu vyzvednout. Jen z úcty k té šikovné paní ji nepošlu do temných míst a pro šaty si dojdu ještě tentýž den a aniž bych je vybalila z igelitky, hned na intru je hodím do skříně. Mám tam překvapivé místo, jako by mi snad něco ubylo, ale v té chvíli mě to nezajímá, brečím pro své krásné drahé šatičky, které nikdy nevezmu na sebe, pro marné touhy, zamlženou budoucnost a vůbec pro všechno. Jen pro Něj ne. Pro Něj nebudu brečet už nikdy. Jsou lidi, kteří si to nezaslouží. Bohužel. A tuhle posvátnou přísahu tichu rušenému jen mými vzlyky zpečetím poslední slzou.
 


Komentáře

1 Cassie Cassie | Web | 18. února 2014 v 20:54 | Reagovat

Jo jo.. 6-10 :/ :D A ve škole si ještě počtu :))))

2 Andie Andie | Web | 18. února 2014 v 21:17 | Reagovat

jeeee, mám zase na chvíli co číst, jupí :))
tak v tomhle dílu už to Andy sžírá trochu víc, chudák, snad bude brzo v pohodě a nějak se to vysvětlí. teď už si jsou s Patrikem aspoň kvit a nemůže mu to tolik zazlívat :D
to s Tomášem mě ale dost překvapilo, spíš od něj, než od Andy
a věřím, že šaty určitě nakonec využije (i kdyby ne na svatbu) :)

3 Andie Andie | Web | 18. února 2014 v 21:22 | Reagovat

cíle pěkné jsou, to jestli vyjdou, už je věc jiná, jak se znám .. ne, prostě vyjít musí! :D
DDD = doporučené denní množství (sacharidů, bílkovin atp.) - taky důležité hlídat při hubnutí, jelikož i když má člověk správný počet přijatých kcal, může mít třeba nadbytek přijatých tuků a proto nehubne :)
nakonec jsem TVD dnes nestihla, ale hledat jméno budu :D
nové video možná pak hodím na blog, pokud se povede a nebudu tam vypadat jako dement, ale to staré bys vidět nechtěla, věř mi, je to životu nebezpečné :D
kombinace toho, co jsi vypsala (intriky atp.) se mi docela zamlouvá, a zas tak konvenčně nezní :)
neboj, lepší než ty nebudu, na to nemám dostatek fantazie a slovní zásoby :D
tak je to jasný, po TVD jedu odznova True Blood, alespoň první dvě série, další už mě moc nebraly :D
jo tohle v kickboxu, to mě zrovna hrozně baví (a ani mi to nepřijde vysilující, ale to mi dřív nepřišel ani boxing a teď mě zabíjí), ale přijdu si u toho jako zapnutá pračka, jak se klepu :D

4 Andie Andie | Web | 18. února 2014 v 21:54 | Reagovat

ano, přesně proto, že "chodí" (jestli se tomu dá tak říkat) s M. mě to překvapilo, ale očividně si vybírá samé dementy a příště už se divit nebudu :D
A. to právě moc nezazlívám, chápu, že je mimo :D
tak čaty původně význam měly, teď ho mohly ztratit, ale je mi jasné, že tam někde ještě budou :)
--
staré video ti někdy teda v dobrém rozpoložení možná pošlu na mail, pro pobavení :D
fakt? mně ta kombinace nikde ani tak zjevná nepřijde, asi tu čtyřku přebíjí všechno to nadpřirozeno :)
čtu dost, ale pořád nemám slovní zásobu takovou, jakou bychchtěla :D i když, když si to srovnám třeba s lidmi ve třídě, je velká i tak :D

5 s. s. | Web | 18. února 2014 v 22:02 | Reagovat

No tak jasně,pasáž z diskotéky :D Aspoň v něčem jsem se přiblížila pravdě, hehe :D Teď to vypadá, že s Tomášem bude, ale nemá s nim něco Míša/nebude mít? mám za to, že jsem o tom někde už četla :D Já nějak zapomínám, že ti bylo 14.Když mě přijde, že tohle píše dospělá osoba :P
Urážliví a oba? to se těšiim! :D

6 s. s. | Web | 19. února 2014 v 6:03 | Reagovat

No četla, v tom prosinci nebo kdy, jak jsi nám konečně otevřela ten tvůj skvělej pisatelskej talent :) Rozhodně to ještě bude zajímavý.. :D

7 Andie Andie | Web | 19. února 2014 v 6:30 | Reagovat

tak zrovna do tohohle se zabouchnout nemusela, chudák :D
dobře, je fakt, že v TVD tahle pětice je, v True Blood taky, v PLL možná většina taky, ale všude je tak nějak v "popředí" jedno z toho a ty ostatní jsou tak nějak "okrajové" :D

8 Kubi Kubi | Web | 19. února 2014 v 10:32 | Reagovat

Mě je Andy líto:/ Chudák:/ Snad se to nějak spraví!:)

9 Kubi Kubi | Web | 19. února 2014 v 14:56 | Reagovat

Jo, děkuji za radu:) Jo, je to celkem možný:) Třeba moje nelepší kámoška se jmenuje Jennifer a v taneční škole máme Emily, Jessicu:)

10 Kubi Kubi | Web | 19. února 2014 v 15:10 | Reagovat

Tak to jo xD A navíc mě se anglická jména děsně líbí:)

11 Andie Andie | Web | 19. února 2014 v 16:39 | Reagovat

jojo bohužel škola, a už mi z toho stihlo přeskočit - hodinu a půl jsem měla slepý bod ve vidění, takže jsem skoro neviděla a teď nejsem schopná myšlení, tak kdybych napsala nějakou blbost, přežij to, prosím :D
dobře, video ti teda jdu poslat, ale nelekni se, prosím (stejně je to o koních a drmolím tam, že mi skoro není rozumět, ale .. vtipné to je :D)
pokud se časem chystáš zveřejnit to, co jsi napsala, těším se! :) a to se zrcadlem zní také zajímavě, dobrý nápad :) od čtrnácti to bude určitě posun o velký kus dál :D
písnička skvělá! jedu jí už potřetí :D

12 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 19. února 2014 v 17:08 | Reagovat

Tak jako modelka si zase nepřipadám, ale děkuju :D
Už se konečně musím dokopat k přečtení zbývajících kapitol, jenže pořád nemám čas :D Však já se do toho jednou opřu ;)

13 cincina cincina | Web | 19. února 2014 v 17:54 | Reagovat

:OOO Tak musím říct, že ty ses rozjela :D Bohužel jsem zaneprázdněna... škola a hokej mě dost vyčerpávají:D Jsem ráda, že stíhám obíhat:D

14 Andie Andie | Web | 19. února 2014 v 18:02 | Reagovat

jojo bolí mě hlava zase, šílený :( nemá M. nějaký typ, co proti tomu pomáhá, alespoň to tlumí?
chudák pejsek, ani mu nedopřeješ se pobavit :D nakonec jsem ti smání povolila, je to fakt šílený, takže to bez úsměvu asi ani nejde :D no, mě se můj hlas na videu normálně i docela líbí, ale tady je fakt děsný, mluvím jak chlap :D
chtěla jsem to přepsat dnes, ale s tou migrénou mi to fakt nemyslí, jsem ráda, že napíšu smysluplný komentář (3x to po sobě čtu a opravuju :() takže odloženo na neurčito, nejspíše na neděli či příští týden :/
výměnné obchody, hezký název, to se zrovna teď učím v ZSV - směnný obchod :D
jéé, občasný spoiler mi ani nevadí, jsem ráda, že to vím, až to budu číst znovu, bude mi leccos jasnější a třeba i odhalím druh nadpřirozena (i když to asi nehrozí, nedochází mi skoro nic :D)

15 M. M. | Web | 19. února 2014 v 18:15 | Reagovat

Sakra nějak nestíhám číst kapitoly :D minulou jsem četla ve škole o češtině :D ale musela jsem být velice nenápadná,takže si ji přečtu ještě jednou,protože jsem se na ni nemohla soustředuit :D
Hokej mě v poslední době dost zaměstnává.Přijdu domu,zacvičím si a jdu k hokeji na nic jiného není čas :D Doufám,že ted zase vyhrajeme

16 Adele Adele | Web | 19. února 2014 v 18:42 | Reagovat

Nahodou vcera jsem cetla! :D ale nejak jsem uz nezvladla komentovat ;) no jo Parizanku jsem pred odjezdem nastavila na stredu... myslim ze tam mame veci podobnych dost, uz co se tyce jisteho muze ktery v pribehu figuruje v hlavnejsi roli se jmenem Patric (ale to je jen pseudonym, doopravdy se jmenuje Rhett). Momentalne prochazim krizi jak ukoncit prvni dil, kdyz tam nebude absolutne nic vyreseneho a protáhnout to do triologie... achjo.

Chudak Andy :/ ona se fakt zamilovala a Patrik se choval jak naprostej kreten... Tomas vypada taky dobre, ale Patrik je proste TEN pravy... uz se tesim az bude tahle rozchodova cast pric a daj se konecne dohromady :D

17 Andie Andie | Web | 19. února 2014 v 19:25 | Reagovat

sakra,Parolen a Ibalgin a podobné nejím, nevěřím jim takže mi nepomáhají a navíc jsou v tom největší humusy, co můžou být :D
to je ještě dobrý, kámoščin pes všechny plyšáky znásilňuje :D¨
s migrénou číst nejde, ono teda ani moc se učit, ale nic jiného mi nezbývá :( naštěstí to umím už ze včerejška jakžtakž, ale opakování je matka moudrosti :D také mám ZSV ráda a plánuji z něj maturovat :)
tak ono jsem víceméně tušila, že nadpřirozeno tam bude, na ty sny jsem skoro přišla, takže to zas tak hrozný spoiler není :D
mohla bys hele, ať zase zaspamujeme jiný článek :D

18 M. M. | Web | 20. února 2014 v 16:18 | Reagovat

Chudák Andy,doufám že se z toho brzo dostane :)
šaty určitě využije i na jinou příložitost než na svatbu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama