1x19

25. února 2014 v 23:43 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky, nastala další neobvyklá situace, jelikož jednak nemám čas nic deníčkovat a jednak spousta z vás, možná včetně mě, nemáte čas o víkendu, takže kapitolka přibývá dnes a další už vážně v tu sobotu xD Dnes jsem přijela pozdě na praxi a hodinu tam čekala se všemi v šatně než vedení doschůzovalo, pak utřela stolečky a byli jsme všichni posláni na cigáro a domů... a Andee se nenechá přemlouvat xD Nicméně jsem dneska měla krásně malinko, jelikož jsem přišla domů ve čtyři a usnula a s M. šla ven až večer - zítra se mnou jde zase, ale jen k metru xD
Stejně se u A. nic moc dít nebude, je pořád nešťastná, ovšem všechno to naštěstí nebude xD Už mi ten její milovanej zmetek nějak chybí, budu si to muset jít číst xD Nějak se nebezpečně chýlíme ke konci a Andee se děsí...
Pro připomenutí minulá kapitola zde a minulá od A. zde.




Svou přísahu dodržím. Šaty se válí v poloprázdné skříni, já na posteli, ale nebrečím, ačkoli stále občas propadám dimenzím nicoty a apatie. Nepříjemný pobyt ve škole si zpestřuji setkáními s Tomášem, kdy se vždy cítím tak nějak šťastnější, jako bych našla tu část, která mi chyběla, odpoledne se nechám rozptylovat Míšiným tlacháním, teplota se jí snížila na minimální hodnotu nutnou pro ulití ze školy a angínu už teprve simuluje, poskakuje po pokoji zdravá jak rybička a zázračně se jí přitíží až při kontrole vychovatelek. Mám za ní strach, aby ji někdo, nejpravděpodobněji Barbie, nepráskl, ale ona si s tím starosti nedělá, ačkoli už by ji vážně vyhodili. Ovšem lepší trápit se problémy druhých než těmi svými.
Jediné, co přetrvává je občasný balvan na plicích. Jako by mi vždycky připomněl, že nejsem tak úplně v pořádku a už nikdy asi nebudu. Jinak je to ale o něco lepší.
Ahojky, hádej, kdo ti píše?? :-* přijde mi z neznámého čísla. Neznámého nejen pro telefon, ale i pro můj mozek, takže tajnou skrytou naději hned zklamaně zapouzím, Jeho číslo bych mohla vyjmenovat pozpátku uprostřed noci ačkoli je momentálně protestně smazané jako zbytek mého štěstí. Napadá mě tedy jen jediná možnost.
Ahoj Tome, kde jsi přišel k mému číslu?? ;)
Copak nemáš radost, příšero?? :O
Mám, a to je ta komplikace. Něco podobného mu po několika minutách k jeho potěšení odepíšu a uložím si jeho číslo.

Při prohledávání skříně nenarazím kromě šatiček na moc věcí. To jsem si fakt všechny odtahala zpátky domů? Nesmysl. Naopak, pořád jsem sem vozila nové. Jak je tedy možné, že máš skříň poloprázdnou?
"Míšo? Ty sis půjčovala moje oblečení?" napadne mě jako první, protože jinou možnost si přiznávat nechci. Tahle je ještě nejpříjemnější, půjčí si, vrátí, konec starostí.
"Proč bych to dělala? Copak nemám svý? Kromě toho bych se zeptala, ne? Proč?" diví se tak přesvědčivě, že jí věřím.
"Mám půlku šatníku v hajzlu. Teda doslova předpokládám ne, ale chybí mi spousta věcí," zavrčím naštvaně. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? No… myslím, že vím, ale přesto.
"A ty myslíš, že já kradu?" urazí se.
"Proboha, ne!" zhrozím se. Tahle možnost by mě ani nenapadla. "Jenom že sis to půjčila a…"
"…a nevrátila. To je takřka totéž," doplní mě uraženě.
"Nebuď blbá! Já ti věřím," ujistím ji klidně. "Ale ty seš jediná. Kláro! Lindo!" zaječím na sousedky, pištící ve vedlejším pokoji. Barbie nesmělou a celkem příjemnou Kláru změnila k obrazu svému. Měla jsem se na co těšit.
"Co otravujete?" utrhne se na nás hned na úvod Linda v saténovém župánku a s obličejem napatlaným nějakým krémem. Jako věrný stín se za ní táhne Klárka "zkrášlená" podobným způsobem jen ve verzi pro chudší.
Rozhodnu se jednat jejich způsobem, třeba se tak dohodneme. "Někdo mi schoval hadry, nevíte o tom náhodou něco?" optám se co nejprotivnějším tónem.
Barbie zvedne obočí, tedy to, co jí z něj zbylo, když si ho včera vytrhala, zatímco úhledná namalovaná čárka zůstane na původním místě. Úsměvné. Pokud tedy nepostrádáte polovinu šatstva. Pak nakrčí nos a afektovaným údivem se zeptá: "Jak z něčeho takovýho můžeš podezřívat mě?! Copak potřebuju krást tvý blbý krámy, když nakupuju v obchodech který ty znáš jenom z reklam?!" dá mi najevo i tak očividné pohrdání touto skutečností.
"No, každý takový štěstí, jestli se to tak dá říkat," neubráním se tomutéž pohrdavému úšklebku - který si vysvětlí jako závist - jaký předvedla ona. "nemá. A ty o tom něco nevíš, Kláro?"
Zatímco Linda syčí nad takovou urážkou její nejvyšší poddané, Klára sklopí oči a vypadá, jako by snad i zrudla, nemít na sobě masku. "Nic o tom nevím," kuňkne.
Míša, která mezitím prohledala svůj šatník si servítky nebere, když zaječí: "Sakra, já až tu krávu zlodějskou najdu, vyškubu jí vlasy a ksicht namočím do kyseliny! Andy, pamatuješ si na ty kožený kalhoty? Ta děvka mi je ukradla!"
"A kde tu kyselinu vezmeš?" bavím se. Nány z vedlejšího pokoje uraženě odkráčely a skutečnost, že v tom nejsem sama mě trochu potěšila.
"To je přece úplně jedno! Myslíš snad že na to přijdeme?!" ušklíbla se. "Kalhoty za dva tácy…"
"Já to tak nenechám," ujistím ji.
"Hledáš jehlu v kupce sena," varuje mě.
Sakra, vždyť to vím taky! Ale procházet jí to nemůže. I kdybych měla jít za ředitelkou. No, já na tu naivitu jednou dojedu.
Na rande, tedy za Tomášem, jdu tedy v kožené sukni a bílém tričku, které zlodějce nebylo dostatečně vhod a celou dobu trnu strachy o své šatičky. Ačkoli je nikdy nepoužiju, vztahují se k mé minulosti, nejkrásnějšímu období mého života, velkým touhám, a pak, sama jsem si je navrhla a tak nějak k nim mám osobní vztah. Jsou moje práce, moje součást. Hned o víkendu si je odvezu domů.
Zkrat z klučíčích záchodů se už neopakuje. Tedy, samozřejmě se políbíme, ale oči mám násilím otevřené, abych neviděla víc, než je skutečnost. Ostatně, jak jsem si mohla tyhle dva plést?! Kromě očividných věcí, jako že každý vypadá jinak, byť oba víc než dobře, i v líbání jsou odlišní. Žádné hluboké svádivě vášnivé polibky. Žádné podlamování nejistých kolen, žádné výbuchy elektřiny, přičemž obojí přičítám nezamilovanosti. A zamilovaná tedy nejsem úplně očividně. Tenhle stav znám. Pomatení smyslů, růžové brýle, nesmyslné štěstí, zasněné nevnímání okolí, těšení, jiskření… Nic z toho.

Ačkoli se cítím takřka fajn, když nadejde páteční odpoledne, značně znejistím. Dokonce zvažuji nejet domů, ačkoli nevím, kde bych spala. Nejspíš budu o víkendu u Míši, pokud nebude s tím svým novým objevem. Můj objev neobjev bydlí na druhé straně Prahy a doma na mě čeká jen deprese, provokace mého bývalého, nebo ještě hůř, ignorování, obyčejně nepříjemná maminka, nekonečná nuda vedoucí logicky k depresi, a šup, celý seznam od znova, pořád dokola.
Míša, ta dobrá duše pro mě obětuje jízdu domů soukromým přemisťovadlem a opět vede naši výpravu městskou hromadnou. Tedy aspoň myslím, že je to proto, dokud se jí nezeptám.
"Copak jsem ti neříkala, že bydlí u školy?" diví se. Školní láska? Další věc, jíž máme s Míšou společnou. Tedy, aspoň na první pohled. Aspoň nemusím mít výčitky, že kvůli mně o něco přichází. Ten její objev by mě tedy vážně zajímal, celý týden je blaženě mimo a to ho, pokud nebydlí na intru, jako že tam moc kluků nebydlí, neměla šanci potkat. Vypadá to vážně, ale přeju jí to. Třeba, když je její už takhle magická šťastná aura ještě znásobená, bude platit i na mě. Teda Andy, měla by ses stydět, hledat ve všem vlastní výhody, hihi. Nestydím se ale. Ono těch výhod v poslední době moc nebylo.

S obyčejně nepříjemnou maminkou jsem se naprosto trefila. Na rozdíl od Míši mi to tedy vůbec neusnadňuje, ačkoli neví, že by měla. Už uvítáním mě dokonale rozhodí.
"No ne, dneska jsi se uráčila dorazit domů ještě za světla?!" zeptá se v nejvyšším údivu a ačkoli tím mínila rýpat, naštvu se z jiného důvodu. Kdy bych jindy měla přijet, když na mě u intru nečekal nikdo, s kým bych ten čas za světla mohla strávit. Něco neurčitého zamumlám a už mizím v pokoji. S balvanem drtícím plíce a pohlcená strachem pohlédnu z okna v očekávání toho nejhoršího. Ačkoli ví, že touhle dobou už bych mohla být doma, má naštěstí aspoň kapku úrovně. Vůbec tam není. To mě uklidní natolik, že se můžu vrátit do kuchyně za mámou a s jogurtem v ruce a těžko ovladatelnou touhou zabodnu pohled na les. Připomíná minulost, ale to teď všechno; a les mě vždycky uklidnil. Víc neváhám. Nevnímaje mámino ječení, kam zas jdu jen co jsem přijela, zabouchnu dveře a jdu známým směrem. Tedy spíš běžím, nedočkavá po své dávce duševního analgetika. Až hodně hluboko v lese začnu vnímat tiché kroky za sebou. Kdykoli se ale otočím, nikoho nevidím. Normálně blázním. Vrací se mi sice staré pocity, ale není to klid, ale paranoia, další nedílná součást mého já, byť občasně zastrčená někam dozadu. O to razantněji se však dovede prosadit. Ohlížím se při každém kroku a uklidnění po ujištění trvá vždy kratší dobu. Tuším, že podvědomě mířím zase zpět. S každým krokem se zase vrací světlo a můj klid. Ovšem jen do chvíle, kdy zaslechnu…
Panebože, to musí být dežaví, to jinak nemůže být možné. Stát se to jednou, je to náhoda, stát se to víckrát, jsem blázen. Nebezpečná sobě i okolí. Šířím kolem sebe špatnou auru. Pokaždé, když jsem se sem vydala nešťastná jsem zaslechla tenhle vyděšený bolestný jekot. Jekot vyhasínajícího příběhu, kterému bylo znemožněno pokračovat. A následně byla šťasná. Nemělo by to ve mně budit naději. Proboha, to ne! Nemůže být obětována něčí existence kdykoli si nebudu umět poradit se svými problémy. Připadám si jako v nepovedeném hororu. Jako již poněkolikáté. Chce se mi také rozvřískat. Nebo něco rozmlátit. Ale pud sebezáchovy mi velí být co nejtišší. "Já tu žádný nebezpečí nevidím." "A přitom je ho víc než si vůbec dovedeš představit." Kupodivu ve mně vzpomínka nevyvolá smutek ale strach. Jako by už účinky zmařeného života začaly působit. Jako by věděl, co říká víc, než jsem myslela. Správně. Měla bych se bát. A neměla bych sem chodit. Aspoň dokud budu v takovémhle stavu. A tak jsem vzala nohy na ramena a upalovala pryč, než se stihne stát něco dalšího.
Uvědomovala jsem si, že teď by měla nastat chvíle, kdy si uvědomím, že je lepší být nešťastná než mrtvá, ale nepřicházela. Třeba je to v mém případě totéž. Jako by deprese předtím byla jen odvarem nynější bolesti. Zase se do ní ponořím. Jen během dneška jsem snad desetkrát vytočila jeho číslo a zavěsila ještě než se stihlo ozvat zazvonění. Co bych mu asi říkala. Jak mě mohl milovat byť jen ze setiny tolik jako já jeho, když jedno odmítnutí znamenalo… rozchod?! Ani mi to nešlo pomyslet. Snad stokrát jsem hlídkovala u okna, snad tisíckrát mi plíce slisoval balvan o velikosti světadílu a myšlenky tímto směrem… byla jen jedna, popravdě. Ale doteď neskončila. Byla bych ochotná překousnout cokoli, ale ne o Něj přijít.
 


Komentáře

1 Lucy1616 Lucy1616 | E-mail | Web | 26. února 2014 v 20:32 | Reagovat

Jéé super :) Až bude čas, hned přečtu ;)

2 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 26. února 2014 v 22:27 | Reagovat

Jupí, seš úžasná :D bohužel žádný posun v jejich vztahu, doufám, že se něco stane na té svatbě... Už chci aby se dali dohromady! Že to oblečení krade Klára?!

3 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 27. února 2014 v 18:37 | Reagovat

Já tu Lindu fakt nesnáším :D  A taky si myslím, že to oblečení ukradla Klára, taky to mohlo Andy dojít, když K. tak nejistě pronesla, že ona to nebyla.

4 Andie Andie | Web | 27. února 2014 v 19:22 | Reagovat

taky si myslím, že to ukradla Klára, i když, "jak tě znám", tak to určitě je "narafičené" aby to tak vypadalo a bude to někdo úplně jiný :D
Patrik určitě někoho vraždí v lese! :D nebo ví, kdo tam koho vraždí (že by vlkodlaci?) :D
sakra, já neměla vědět, že tam bude nadpřirozeno, jsem tím fakt posedlá :D

5 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 27. února 2014 v 19:27 | Reagovat

No jo, bylo by se fajn na tu debilní svatbu posunout! :D to sladké udobření... předpokládám, že tam bude, žejo?!

Já četla už včera po cestě do školy, akorát komentovat jsem nějak nestihla :D

6 Andie Andie | Web | 28. února 2014 v 7:24 | Reagovat

já už ani nejsem schopná to číst normálně, vždycky zahlédnu nějaký "potenciálně nadpžirozený" kus a hned pátrám :D pokusím se toho zbavit :D
a díl od P. si tedy přečtu znova :D a nebo radši ne, protože bych zase jen hledala :D

7 wildbabe wildbabe | Web | 28. února 2014 v 20:41 | Reagovat

Beztak to byla klára:D..
Noo, zajímavéé, jsem zvědavá co bude dál :O..

8 Kubi Kubi | Web | 2. března 2014 v 15:46 | Reagovat

Myslím, že ty věci ukradly ty 2 mršky! xD Jinak opět skvělá část:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama