1x20

1. března 2014 v 19:02 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky, vážně jsem nečekala, že na tohle dojde, ale asi v sobě mám víc odvahy nebo masochismu než bych myslela. Nebo vás prostě mám tak ráda. Teď se bojím deníčků. A máte tu koneckonců víkend, tak vás přece nebudu trestat za reálný svět, v němž se to už údajně vyřešilo, ačkoli tomu moc nevěřím. Tohle je nicméně stoprocentní fikce, takže ať si říká kdo chce co chce, moji fantazii, navíc vymyšlenou před dvěma lety, soudit nemůže. Takže to vidím tak, že teď splním to, co si stejně všechny mé holky nejvíc přejí a budu nějaký čas jen zveřejňovat a ne blogovat. Ona a Její příběh tedy získávají nadvládu, ačkoli kvůli mým jiným psychickým stavům než je schizofrenie xD Koneckonců, do vaší nejočekávanější a mé nejoblíbenější části zbývá už jen kousíček, takže stejně vím, že bych to nezveřejňovala tím víkendovým způsobem, protože bych to nevydržela ani já ani vy. A opravdu se děsím fáze, kdy mi nic nezbyde, protože... až dokončím všechny své závazky, asi tu skončím.
Zatím si s tím ale nedělejte starosti, máte tu A. a její problémy, v nichž ani nestíhá tesknit. Však uvidíte samy.

Pro připomenutí minulá kapitola zde.




Ten víkend se neskutečně vlekl a noci jako by se snad zastavily. Ale jedno mě potěšilo. Ta oběť v lese neměla nic společného se mnou. Moje nálada byla nadále na bodu mrazu. Jsem uspokojivě normální. Tedy aspoň v tom ohledu, že nedisponuji ničím nadpřirozeným. Ve dne jsem polykala prášky na nervy, v noci na spaní. Snažila jsem se otupit, aby ta část odezněla jen tak, sama. Něco jako narkóza. Člověk je omámený a během bezvědomí je v něm napraveno to, co je v nepořádku.
Naštěstí mámě došlo, že nemám na to, abych se kodrcala autobusem a odvezla mě až ke škole. Kupodivu ve mně nebudila pocity nevole. Člověk si zvykne. Momentálně se stal internát mým útočištěm. Těšila jsem se sem. Na Tomáše, s nímž jako by všechno přestalo existovat. Jako by zrovna on představoval tu narkózu, která sice neopravuje, ale umrtví. Nebo dokonce opravuje, ale s pomalými účinky. Snad budou aspoň o to trvanlivější. Těšila jsem se i na Míšu, k níž jsem za celou dobu nenašla sílu přijít, byť i ona by mi pomohla. Bránila jsem se nechat si pomoct a přitom po tom zoufale toužila. Nechtěla jsem totiž řešit, ale všechno vrátit. A nechtěla si připustit, že to není možné. A nechtěla… a nechci!!
Jsem tak dokonale soustředěná jen na to jediné a totiž ničeho si nevšímat, nic nevnímat, na nic nemyslet a pomalu ani neexistovat, že přeslechnu vřískající telefon. Otráveně se zvednu až při příštím zazvonění abych opravila předešlou chybu, ačkoli mě nenapadá jediná věc, která by byla tolik důležitá, abych kvůli ní musela opustit svoji nečinnost. Ovšem tenhle názor značně přehodnotím, když si přečtu jméno na obrazovce. Super, záchrana.
"Ahojky, už jsi přijela?" ozve se příjemný hluboký hlas šeptem, jako by to, co mi sděloval chtěl šeptat přímo do ucha a ne jen zprostředkovaně skrz telefon.
Ne, nepřijela, přiletí mi na mysl jako první. Budu dělat, že tu ještě nejsem a jen co ukončím hovor, vrátím zpět do postele a nechám se vtáhnout do tajů rýh na stropě. "Jo, už jsem tady." řeknu však nečekaně. No, teď už couvnout nemůžu. Stropní strukturu budu muset prozkoumat někdy příště. Ach jo.
"Paráda. Za čtvrt hodiny jsem u tebe před intrem, tak mě nenech čekat, ano?" požádá mě a já se podřídím jeho radě. Spletu vlasy do copu a přehodím ho na levé rameno. Domácí, respektive internátní kalhoty vyměním za šedé džíny a obleču žluté tričko. Vlastně by mi bylo jedno i kdybych si vzala něco úplně odlišného. Jsem statečná už tím, že zvládnu vyjít ven.
Čeká na mě.
"Sluší ti to. Teda, ty seš ideál. Nedovedu si představit kluka, co by tě nechtěl," vysekl mi poklonu a já se zdvořilostně usmívala, ačkoli samotný úsměv vypadal jako "made in China". Netrvalý, nepravý, nešťastný. si totiž dovedu představit kluka, který by mě nechtěl. Tedy chtěl až tak, že mě nechce. Představuju si ho… pořád. Jen mi do té představy občas zabrousí i někdo jiný. Měl by radost to vědět.
"Kam půjdeme?" převedla jsem téma.
"To je vlastně jedno. Sednem si tu, jestli chceš. Pokecáme," navrhl a já souhlasila. Proč bych neměla? Není jedno, jestli se budu někam trmácet nebo ne?
"Měla jsi pěknej víkend?" zeptala se ta naivní duše. Nebo nenaivní. Třeba se mi celou dobu vysmíval. Jak bych mohla mít pěknej víkend?
"Ani moc ne, tak radši vyprávěj o tom svém," zasměju se.
"Co se ti stalo?" zajímá se netaktně a jen mě přesvědčí o tom, že si ze mě celou dobu dělá legraci.
"Já se o tom nechci bavit, chápeš?!" zavrčím tedy bez obalu.
"Fajn. Jenom jsem ti chtěl říct, že…" nadechne se, podívá se mi do očí a já mám co dělat abych je nezvedla v sloup. V poslední době si připadám jako ve špatném filmu, občas špatné komedii, sem tam fantasy, chvílemi povrchní limonáda a nejpodstatnější část tvoří dojáky nešťastné budoucnosti hlavní hrdinky. Občas se jedna část do druhé proplete a vytvoří něco tak směšného, jako v téhle chvíli. Už chybí jen nějaká hodně tklivá písnička gradující a degradující tuhle chvíli. "teda nechtěl, ale bude lepší abys to věděla… nebo to už možná víš… třeba ti to už Míša řekla… vy holky si říkáte všechno…" mlel a mlel a ačkoli dosud nic nevysvětlil, já jsem to pochopila, takže jsem jen s poťouchlým úsměvem čekala, jakými slovy se z toho vymotá. Rozhodně jsem mu to nemínila usnadňovat tím, že bych mu řekla, že jsem to pochopila. Takže jsem se bavila jeho ospravedlňováním. "No totiž… jestli ti říkala, že… no že teď chodí s někým novým… to si vy holky vykládáte pořád…" dělal, jak nám holkám rozumí a má nás přečtené, "Jsem to já." dopověděl konečně.
Mezitím, co koktal, jsem si připravila odpověď, jíž ho zaručeně vytočím víc, než nadávkami a urážkami. Fajn, máš to mít. "A co kolem toho tak naděláš? To řeknu, ne? Jsme přece kámoši. Já ti to přeju a jsem šťastná. Mít kámoše je skvělý. Potřebovala jsem pomoct a překonat něco… špatného a ty jsi tu byl a udělal to pro mě, když On nemohl. A já si uvědomila, že tohle kámoši dělají, chápeš?" usmívala jsem se na něj mile.
"Počkej. Kámoš? A co teda mělo znamenat…" Paráda, to se ti povedlo, Andy. Role ukřivděného se obrátily.
"V tý škole? Vlastně jsem byla pod vlivem situace. Celej ten den byl hnusnej. Od rána v depresi. Chyběl mi a doufala jsem, že bych vytloukla klín klínem, ale takhle jsem konečně šťastná. Děkuju," nasadím masku takové té upřímné hodné hrdinky z knížek, byť se pod ní skrývá ukřivděná mrcha, toužící zasazené rány oplácet.
"Jsem rád, že jse ti mohl pomoct," naladil se na moji vlnu a usoudil, že tuhle hru můžou hrát oba. Já si sice nebyla jistá, do jaké míry ji hraju a u něj jsem taky neviděla klasické znaky zamilovanosti, ale jsem já tou pravou, která tohle dokáže posuzovat? "Jenže problém je v tom… Jsem zmatenej. Míša je sice… skvělá, ale… ty taky," předvede poloúsměv, jako by mi vyčetl z hlavy, že jsem na ně zatížená.
"Ty myslíš, že bych zvládla udělat kamarádce takovej podraz? To už bych pak tak skvělá nebyla, víš? A já chci bejt skvělá. Skvělá kamarádka," nemám tu sílu ho seřvat, co je to za skřeta, že chce všechny udělat nešťastný. Míšu, věčně spokojenou, mě, ještě nejistou z minulé ztráty, sebe. Sakra! Proč se na mě lepí kluci mé kámošky? Je to snad nějaká zkouška našeho přátelství? Štěpána jsem byla schopná seřvat úplně v klidu a bez výčitek svědomí. Proč by mě to tentokrát mrzelo? Třeba proto, že Tomáše jsem měla šanci poznat ještě předtím, než jsem se to dozvěděla, zjistit, jak fajn dovede být, nechat ho dostat se mi pod kůži…
Políbí mě. Chvíli sebou škubu, moje ruce má sevřené v dlani, takže to moc nejde, než mi dojde, že se vlastně škubu celou dobu. Bráním se něčemu, co není v mé moci ovlivnit a dělám kvůli tomu pořád další a další chyby. Ale tohle… mi připadá jako čím dál menší chyba. Měla jsem odejít. Nebo ani přicházet. Moje mysl moc dobře věděla, proč mě původně naváděla říct, že jsem ještě doma. A čím víc myslím, že mám osud ve svých rukách, tím víc se jeho vůli poddávám. A že to tak prostě bude a když se nebudu bránit a přijmu to tak jak to má být, bude to jednodušší. Jako by tohle bylo to, co dělalo Míšu šťastnou. A já chci být šťastná. A nemyslet na Míšu. Hlavně ne teď.
"Tohle nedělej…" vzdychnu.
"Co?"
"Nepodkopávej moje odhodlání. Tak jak to chci je to správný, tak to vzhledem k situaci má být, tak je to jediné možné," snažím se přesvědčit jeho i sebe.
"Jak vidíš, není to jediná možnost. Byla by ideální, ale svět není ideální, Andy," oznámí mi nezvratnou skutečnost. V podstatě tím vystihne celou moji existenci. Zoufale jsem toužila po ideálním životě, bezchybném a šťastném pro všechny. Jinak než Vanessa, ale je pro mě čím dál snadnější ji pochopit. Ona prostě jen chce to, co si představuje pod pojmem ideál. Nemůžu jí mít za zlé nic z toho, co říkala nebo dělala. Já jsem ta špatná. Naivně toužím po všeobecné spokojenosti a přitom ji všem beru. Třeba tím, že teď nenaleznu sílu odejít.

Celý týden se sestával jen ze tří, různě se prolínajících úseků. Tajného setkávání s Tomášem, výčitek svědomí před Míšou a řešení momentálních problémů. Jako například když se na intr vrátím až v sedm aniž bych se tam předtím ukázala. Průšvih z toho mám nehorázný. Míšin kredit byl na nule, takže mě nemohla upozornit na blížící se průšvih a já bych mobil nevnímala ani kdyby mi zvonil u ucha. Nakonec z toho vyšel zákaz vycházek a dopis mamince. Mohla jsem se vztekat jak bylo libo, nic se tím však neměnilo.
Situaci to znesnadnilo, ale setkávání s Tomášem neznemožnilo. Pořád jsme se vídali ve škole, byť Míše začínalo být divné, že se jí přestávku co přestávku nevěnuji, do učeben se přesouvám sólově a každou přestávku si musím něco vyřídit. Ovšem do černého se netrefila ani jednou. Chudák si myslela, že jsem si našla novou kámošku, zatímco byla nemocná a na ni kašlu. I to by však bylo lepší než skutečnost.
Odpoledne jsme se vídali minimálně, výjimečně mě navštívil oknem, když byla Míša na plavání a já se vymluvila na zapomenuté plavky. Tehdy to vyšlo.
O něco horší to bylo ve čtvrtek, kdy přišel neohlášeně a měl velké štěstí, že Míša zrovna nebyla v pokoji. Vzápětí však přišla.
"Ahoj lásko. Chtěl jsem tě překvapit. Nemáš radost?" zareaguje automaticky než stihne kámoška postřehnout něco nekalého. Trochu bolí, poslouchat takové cukrování, ale věděla jsem, že je to daň za to, co provádím. Pořád ještě by víc bolelo, kdyby to nějaké jiné říkal Patrik. Jsem asi divná. Ačkoli už dávno nejsem ta hromádka neštěstí, pořád mi na něm záleží víc, než by na bývalém klukovi holce záležet mělo. Při jejich polibku se však otočím. Míša na omluvně pohlédne a já z jejího pohledu pochopím výčitky, že se líbá přede mnou, když jsem čerstvě volná. Rázem se cítím ještě hůř. Je tak skvělá a charakterní a hodná - správná kamarádka. Ideální. Kdo jiný by byl, kdyby ona ne. A tak radši odejdu.
Nedobrovolné volno využiju i k objasňování té záhady se ztraceným oblečením. Popravdě se mi do toho moc nechce, ne proto, že bych se bála zkazit si o někom mínění, tady na intru mi nezáleží na nikom a na ničem, ale je mi jasné, že by byla sebevražda upoutávat na sebe zbytečně moc pozornosti. Ovšem jestli mám odejít, pak ať je to s vyrovnanými účty a veškerým vlastnictvím, s nímž jsem sem přišla.
Znova se vyptávat holek vedle nás nemá smysl. Netoužím po hádkách a ony by mi stejně nic jiného neřekly. Možná však bude nějaká stopa v tom, co řekly minule… V duchu si vybavím všechno od znova, Lindiny nadávky a Klářino prohlížení země. Nemít na sobě masku, vypadala, jako by snad zrudla… Mám to!
Do své sebevražedné mise jsem zatáhla i Míšu, spokojenou, že se s ní zase bavím. Pokud nešlo o jejího kluka, dařilo se mi výčitky svědomí natolik tišit, abych s ní mohla mluvit. Nevím, jestli to byla kladná změna nebo záporná, ale na tom momentálně nezáleželo.
Jako první jsme si celou akci pod krycím jménem "Sebevražda" musely naplánovat. Nikde oficiálně jsme ten název sepisovat nemohly, a to ani ten oficiální ani ten skutečný, protože nalezení papíru s jakýmkoli z těchto dvou jmen by bylo samotné o průšvih, i kdyby celá akce vyšla. Někde uvnitř jsem cítila, že to dobře dopadnout nemůže, ale nepřikládala jsem svým pocitům žádnou váhu. Budu se muset řídit rozumem; rozhodnutí na základě vnitřních hlasů se nikdy nevyplatilo.
Když k tomu došlo, byla jsem s nervy v kýblu. Ale s naprostým soustředěním se to dalo potlačit; musela jsem si opakovat každý bod našeho promyšleného plánu a ujišťovat se, že je tak vymakaný, že pokazit se něco, bude to zásah osudu, ne naše chyba. Ačkoli osud měl obvykle o mojí budoucnosti jiné mínění, než já.
Bylo to ještě tutéž noc. Ve dne to logicky nešlo. Spousta svědků. Usnula jsem se sluchátky, aby budík, nařízený na půlnoc vzbudil jen mě, na stolku připravenou baterku. První reakce, jež mě dostihla, když mi uši prorval ostrý zvuk policejní houkačky, již mám nastavenou jako budík, byl vztek. Moje nejčastější emoce. To je už zas ráno?! Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že tentokrát ještě ne. Vstát ale musím. Popadnu baterku, shodím Míšu z postele a obleču ponožky, aby byly moje kroky slyšet co nejméně. Počkala jsem na Míšu. Trochu nás vyděsilo zavrznutí dveří, ale nic se nedělo a my mohly vyjít z našeho pokoje na zmrzlý balkon. Váhala jsem, jestli se nemám vrátit pro svetr, ale usoudila jsem, že už takhle pokoušíme štěstí víc než dost a ještě jedno zavrznutí dveří by nás v lepším případě prozradilo a v horším nám přivodilo infarkt. V pokoji našich sousedek jsme byly v minutě a rovnou jim tam vrátily klíč od jejich dveří balkonu, který jsem na to sebraly. Zorientovaly jsme se tam takřka okamžitě. Moje oči už byly navyklé na tmu, adrenalin vyřadil ospalost, navíc byly všechny pokoje zařízené stejným nábytkem, takže trvalo snad jen vteřinu, než jsem se lehkými kroky tišenými kobercem přemístila ke skříni. Míša stála u dveří. Hlídala situaci. Zapnula jsem baterku na lehké světlo a hrabala ve skříni. Přehlédla jsem Lindinu okázalou parádu a zaměřila se na druhou část skříně, v níž jsem hledala cokoli podobného mému šatstvu. Každou chvíli jsem se ohlížela, jako bych byla ten zloděj já a ne ony. Muselo je určitě vzbudit už jen bušení mého srdce, v tomhle posvátném tichu jsem ho slyšela víc než dobře. A přitom tu navíc můžeme být úplně zbytečně. Samozřejmě nejsem blbá, aby mi nedošlo, kdo za tím stojí, ale pokud není blbá ani Klára, dávno si všechny ty věci odvezla domů a já bych měla smůlu. Pomalu to tak už vypadalo, hrabala jsem v jejích věcích snad půl hodiny, nedbaje na jejich rozházení, stejně ve skříni neměla pořádek ani před mým rabováním, když moje oči zaregistrovaly známý kousek. Černé lesklé kalhoty z Bennetonu. Měla jsme co dělat abych ovládla nadšené zavýsknutí. Než se stejně tiše vytratím, objevím ještě Míšiny kožené kalhoty, několik triček a červenou kabelku. Míšinu. Teda, ta holka je šikula… Jsem si sice jistá, že ještě spousty dalších věcí má doma, ale lepší být ošizená málo než hodně.
 


Komentáře

1 cincina cincina | Web | 1. března 2014 v 19:48 | Reagovat

Jo já tomu rozumím, že se třeba už nebudeš moct tolik otvírat tady. Kdybys něco potřebovala, třeba se svěřit nebo tak, klidně mi napiš.

2 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 1. března 2014 v 19:58 | Reagovat

Heej seš dobrá, já jsem věděla, že to sem dáš :) Zítra přečtu ;)

3 Zoey* Zoey* | Web | 1. března 2014 v 20:06 | Reagovat

Ty to umíš ale báječně zkomplikovat s tím Tomášem :D :* chudák Andy ;) a skvěle jsi vymyslela akci "Šaty" :))

4 Zoey* Zoey* | Web | 1. března 2014 v 20:25 | Reagovat

Tak já ti nemůžu komentovat tvůj internát, když žiju na úplně jiném ;) a vážně se mi to líbí jak to máš vymyšlené ;) (my totiž nemáme balkony víš :D )

5 these-littlethings these-littlethings | Web | 1. března 2014 v 21:02 | Reagovat

Počkej,o jakém odcházení mluvíš??? 8-O

6 Tyn Tyn | Web | 1. března 2014 v 21:05 | Reagovat

Musím to začít číst od prvního článku, nevím hlavu ani patu.
Bohužel nejsem moc velký knihomol, takže mi to nejspíše bude chvíli trvat. :-)

7 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 2. března 2014 v 14:51 | Reagovat

Na jednu stranu jsem ze zveřejňovacího maratonu nadšená, na druhou mě to trošku znervózňuje, protože mi budeš chybět "ty". :/ O nějakém odcházení se neopovažuj mluvit! NEMŮŽEŠ přece odejít! A minimálně musím zveřejnit těch dalších sedm dílů... :/ Notak, myslím to vážně, to bys přece neudělala, ne? Doufám, že se to všechno dá dopořádku a ty budeš zase moct v klidu psát, případně bys změnila adresu, ale odejít...jako úplně... to ne!

No jo, bylo jasný, že to krade Klára... docela mrcha :/ Ale zase chápu, že to dělá asi proto, že chce trochu lepší "outfit"... Těším se, jak to celé dopadne a kdy tam bude zasazená ta kapitola, kterou jsi na minulém blogu zveřejnila ;)

8 Kubi Kubi | Web | 2. března 2014 v 15:23 | Reagovat

To jsem opravdu nepsala já.... Nebyla jsem tu od středy.. Někdo psal za mě:/ Jinak, vidím, že mám co dohánět! xD

9 Andie Andie | Web | 2. března 2014 v 19:27 | Reagovat

chápu, že teď na deníčky nemáš "náladu" a ani je psát v podstatě nemůžeš, ale je to škoda, četla jsem je ráda :) tak se třeba občas pochlub na mail, jak žiješ, jestli chceš :) nicméně za častější zveřejňování příběhu budu jen a jen ráda, ale o konci se neopovažuj ani přemýšlet! :P :D
zajímavé ten milostný trojúhelník, jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne :) chápu, že A. hledá nějaké momentální rozptýlení, ale na druhou stranu docela lituji Míšu ..
Klára byla jasná. :D

10 Kubi Kubi | Web | 3. března 2014 v 21:26 | Reagovat

Já věděla (to ale asi každý), že ty byly ty 2 mrchy! xD Andy si zase zadělává na průšvih u Míši.. jej xD

11 wildbabe wildbabe | Web | 7. března 2014 v 18:50 | Reagovat

Já bych neměla nervy na to se někam "vloupat".. Ona se vlastně nevloupala, akorát si brala zpěz své věci:D.. A s tím klukem... no sakra.. v hodně věcěch to mám stejné,hlavně v pocitech a emocích..

12 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 11. března 2014 v 18:04 | Reagovat

Tak konečně jsem se dostala ke čtení :D A. se nachází v dost blbé situaci, nechtěla bych. Aspoň ale našla svoje oblečení :) Já věděla, že to byla Klára :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama