1x23

4. března 2014 v 19:51 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky, tak se mi zas nechce přidávat žádný článek, takže sem cpu tu kapitolu co už byla na minulém blogu a těším se, jak budete psát něco jiného než tehdy xD Ve škole dnes celkem o ničem, dvojka z práva, což je celkem úspěch u tý naší perfekcionistky, pročtené první čtyři hodiny a setkání se "svým" maturantem a nesetkání s M... a to jde ve čtvrtek svému kreténovi na ples... ach jo... no nic, půjdu cvičit abych sem zítra hodila ty nová videa a pak na Mel, konečně se mi za ni píše definitivně dobře protože jsem jí konečně seznámila s tím celoknižním nepřítelem její matky s nímž bude nakonec chodit xD



Jediný protest, na který jsem se nakonec zmohla, bylo desetiminutové zpoždění.
Pochopitelně už tam čekal, takže naděje (nebo strach), že si ze mě dělal legraci se rozplynula v okamžiku, kdy jsem ho uviděla a projela mnou celá škála pocitů. Vztek, nejistota, okouzlení, touha, bolest a znovu vztek. Zmítaly mnou pořád dokola, zatímco jsem přicházela. Jak těžké bylo, ho pozorovat, odvyklá na jeho přitažlivost a promítat si vzpomínky na dobu, kdy patřila každičká jeho část mě a já si jí mohla vychutnávat do sytosti. Jako by byl na moje myšlenky napojený, pozoroval mě se stejným výrazem, jaký jsem tušila, že předvádí moje tvář. Pak mě paralyzoval poloúsměvem a já děkovala Bohu, že jsem se stihla posadit, protože moje tělo vykazovalo ty staré dobré známky mdlob.
Dala jsem si záležet aby můj hlas zněl stejně odosobněně jako včera Tomášův, když jsme se loučili. Staří známí, jakousi náhodou ocitnuvší se na stejném místě. "Čau. Co mi chceš tak důležitého, že jsem sem musela?"
"Nemusela. Ale je to pro tebe lepší," nahodil slušivou frajerskou image. Hráč pokeru. Něco za něco, pokud to dobře chápu. Evidentně chce o něčem vyjednávat. Ovšem co by bylo tak důležitého, aby to nás dva donutilo se znovu setkat?
"Fajn. Tak se do toho dej, ať můžu jít. Docela spěchám," dělám ze sebe vzácnou. V podstatě nelžu. Sice by mě nikde nepostrádali, kdybych se tu zdržela, ale nechci si zvykat na jeho přítomnost. To mi jde až neobyčejně rychle.
"To mě mrzí, těšil jsem se na tebe…" Dlouhý pohled do očí, při němž se musím křečovitě přidržovat okrajů kašny abych do ní nespadla.
"Vlastně… to tak důležitý nebylo," uvědomím si. Vítězně se usměje. "Ovšem podle toho, co chceš," vzpamatuji se. Nikdy nezvítězí.
"Fajn, pojďme k věci. Asi tušíš, že jediný důvod nebyl ten, že… jsem tě chtěl vidět. Teda ne, že by nebyl důležitým aspektem toho, proč jsem tě sem pozval i toho, co s tebou míním probrat," sází mi pomalu slovo po slovu v jednu šílenou hádanku; jako by s každým slovem utahoval smyčku okolo mého krku. Přisune se několik centimetrů a dle starého bolavého zvyku mi položí ruku kolem pasu. Zachvěju se a chystám se ji setřást, jako by mi s položenou dlaní vypálil do těla díru; a oheň pořád hoří. S pohledem do očí ten plamen postupně přestává rozežírat a spíš jako by příjemně hřál. I když si připadám zhypnotizovaná a bez vlastní vůle, zaplaví mě univerzální štěstí, dostavující se vždycky s jeho blízkostí. "A my dva se umíme dohodnout, nemyslíš?" naváže, jako by se nic nedělo.
"Ovšem. Pokud je po tvém," podotknu kousavě.
"Paráda. Vidíš, rozumíme si. Vůbec jsme se nemuseli rozcházet. Popravdě, trochu mě to mrzelo, ale ty sis s tím evidentně hlavu moc nedělala, co? Když sis hned našla náhradu… Víš, promiň, že se ti do toho motám, ale asi byste s tím potřebovali pomoct. Máte to trochu složitý, nemyslíš?" soudí a zatímco já se bezmocně snažím vykroutit z jeho ovinutých paží, on se povýšeně usmívá.
"Po tom ti nic není a jestli chceš řešit tohle, tam promiň, spěchám," setřu ho. Aspoň si to myslím. Doopravdy se ukáže že je to on, kdo má nakonec navrch. Jako vždycky.
"Jen zůstaň. Je to v tvém zájmu, to přece víš, ne? Žádný potíže mít nemusíš. Koukni, možná ti to dokonce usnadním. Z vlastní zkušenosti vím, jak se některý věci těžko říkaj. Myslím tím takový, co by někoho, koho máš ráda, nemusely zrovna potěšit. Třeba Míšu…" nastiňuje mi katastrofálnost celé situace. Chvíli si to dávám všechno dohromady. Má štěstí, že zachytí moji ruku, automaticky vystřelenou k jeho tváří včas.
"Po tomhle ti nic není! Teď mě okamžitě pusť a dej mi s tímhle nesmyslem pokoj a jsem ochotná na tohle trapný divadlo zapomenout!" zaječím vztekle a tělem mi zmítá bezmoc. Pochopitelně mě nepustí a na svém nesmyslném nápadu si zatvrzele stojí.
"Já tě sem nezval, abys na něco zapomínala. Naopak, připomeň si všechno. Nebylo to fajn?" provokuje. Nemám v úmyslu si cokoli připomínat. Vzpomínky bolí. Ale co on o tom ví? "Nemusíš odpovídat, já to z tebe páčit nebudu. Navíc odpověď vím. Však to může zas bejt fajn, ne? Můžeme pokračovat tam, kde jsme skončili minule. Pro mě se nic nezměnilo. A ten tvůj frajer ti do toho taky nebude moct kecat když sám moc čistý svědomí nemá. Chudák Míša. Já jí to říkat nechci."
"No ty ses úplně zbláznil! Jak si to představuješ? Cokoli co bys Míše nakecal by byl nesmysl! Sice ti do toho nic není, ale když už jsme u toho, na tý včerejší schůzce, podle níž soudíš, že je situace takováhle, jsme se naopak rozešli. Takže Míša…" předpokládám, že tohle změní situaci.
"Takže Míša už možná není podváděná, ale rozhodně byla a nevěděla o tom," doplní mě.
"Já se s ním rozešla a tím to pro mě skončilo."
"Pro mě ale ne," vysměje se mi.
"Předpokládám, že ti nejde o její informovanost," usoudím.
"Správně. Jde mi o tebe, jako celou dobu," potvrdí mi. Důraz na tebe mi potvrdí domněnku. Pokračovat tam, kde jsme skončili minule… "No, vidím, že jsi pochopila. Uvidíme se na svatbě. Nebo dřív. Záleží na tobě. Neoddaluj to," požádá mě, seskočí z kašny a jako by nic odejde.
Ačkoli jsem jeho přítomnost přežila, sdělení, díky němuž mě sem táhl mě s definitivní platností uzemní. Jednoduše slítnu do kašny. Teprve ledová voda, do níž spadnu pomalu po hlavě mě vzpamatuje. No, vypadá to, že mám kromě pořádného průšvihu ještě naražená záda. Zkontroluji dýchání. V pořádku, koneckonců, nebýt, už dávno se dusím a nedumám tu nad nesmrtelností chrousta. S vědomím, že musím co nejrychleji upalovat domů abych nakonec nebyla nemocná se seberu a aspoň do chvíle, kdy se obléknu do teplého a zalezu s čajem pod peřinu si zakážu myslet na cokoli jiného. Hlavně na určité věci, byť jsou teď akutní víc než kdy jindy.
Když všechno zmíněné provedu, vytáhnu notebook. Na starosti je vždycky dost času. Ačkoli na tyhle mám čas jen do svatby. Navíc ne té mojí. Takže… přesně týden. Tolik tedy zbývá mé nevinnosti? Paráda. Ten zmetek moc dobře ví, že jinou možnost nemám, pokud nechci přijít o kamarádku, poslední osobu, co mi zbyla.
Pokud tu ale ještě není jedna možnost… S nadějí se napojuji na skype a zaříkávám kamarádku, aby byla online. Pane jo, já musím fakt nějaký magický schopnosti… Důležitá a nejdůležitější osoba je připojená - další připojené, byť rovněž důležité ignoruji; ten pitomec je poslední, s kým se teď chci bavit - a mě ke zkoušce štěstí nic nechybí.
A: čauki :-) Mám co dělat, abych úsměv vykouzlila byť jen pomocí klávesnice a klepu se, jestli už jí něco neřekl. Ba ne, zbytečně vyšiluji, teprve se vrátil domů… Přesto jsem dost na trní, než se mi dostane uklidňující odpovědi.
M: Čauki, hele moc dlouho tu nebudu, matka vypadla z baráku a zapomněla zajistit barák před zakázanými radostmi xD
A: to naštve, co? Notabene když ses na tom podílela ještě míň než já :-( ven tě pustí?
M: teď bych asi mohla, ale nechce se mi, chatuju s Tomíkem… :-)
A: a za tejden ven budeš moct? Seš srab, Andy! Nechávat se v bludu a radši převézt řeč jinam… Koneckonců, tohle mě taky zajímá, omlouvám se rychle. Bez Míši bych nešla už vůbec.
M: proč zrovna za tejden? Asi mohla ale nic neslibuju…
A: tedy děvče, ty máš děravou paměť! Jdeme přece na tu svatbu, ne?? ;-)
M: děravou paměť máš spíš ty. Nebo myslíš, že tě Patrik pozve, když ste se rozešli?
A: no vidíš, a pozval :P i když by možná byl lepší opak…
M: myslíš, že bude tak těžký ho vidět?? :-(
A: no… zejména po tom dnešku… Proboha, co to tu melu! Ještě jí to vykecám! Můj plán byl jiný.
M: no jo, strasti nešťastně zamilovaných… sorry ale nemam teď čas, Tomík za chvíli bude volat, tak ať se mu můžu věnovat aspoň přes internet :-) Hodí mi nevědomky záchranné lano a zároveň způsob, jak nenápadně navázat k jádru věci.
A: když už jsme u těch nešťastných lásek tak vy to taky zrovna ideální nemáte… nechci ti do toho kecat, ale má to vůbec cenu? Myslím jako vztah na dálku :/
M: no jo, taky mě to zrovna nenadchlo, ale já Tomášovi věřím a pro sebe si taky nedovedu představit nikoho lepšího… asi sem se holt zamilovala no… :-) zrovna včera mi večer volal, že se mu po mě stýská… hele měj se, přežij to a snad se uvidíme na svatbě ;-) v nejlepším na tý Vanessině a pokud to nepůjde tak na tý mý už snad jo… :-D jdu, papa :*
Paralyzovaně sleduji, jak její ikonka zneviditelní. Tohle jsem projela. Úplně maximálně. A trvá mi pěkně dlouho, než si to vůbec ujasním.
Tak zaprvé, Míša se mnou nepůjde na jinou školu. Skutečnost ještě včera úplně zničující.
Ovšem nic proti skutečnosti mnohem podstatnější: Míša je zamilovaná. Nečekané, neznámé a v téhle situaci i nepříjemné. Přála bych jí to, kdyby… To, že je na rozdíl ode mě (opět) šťastná (i přes potíže doma) považuji za normální. To, že se opět zamilovala do debila, také není nic nového. Včera mi večer volal, že se mu po mě stýská… Včera večer, když jsem se s ním rozešla já. Včera večer, kdy byl definitivně zpečetěn můj zdánlivě problémový život. Včera večer, kdy se mi největším problémem zdálo vyhození z nenáviděného internátu a hledání nové školy. Nejhorší na tom všem je, že mi nevědomky ukradla poslední zbloudilý střípek naděje. Že by jí na něm mohlo nezáležet. Že by jí tudíž nevadily Patrikovy řeči ani kdyby jim uvěřila. Že by se přes to možná dokázala přenést, ačkoli hodně složitě.
Z čehož vyplývá to nejdůležitější - Navzdory všem svým siláckým řečím, že přesně tohle se nikdy nestane, jsem vydána na milost a nemilost frajera, který moc dobře ví, co dělá. Co dělá a co chce. A momentálně chce mně.
Teprve vědomí, že nemám jinou možnost mě přimělo začít o tom vážně uvažovat. O možnosti nepravděpodobného ale lákavého návratu ke své staré dávné lásce, pochopitelně ne za takhle ponižujících okolností jsem uvažovala nesčíslněkrát. Ale tohle?! Parodie na moje představy a touhy, ponížení nejvyšší míry. O tohle mu šlo. Ponížit mě a dokázat nám oběma, že pokaždé bude po jeho. A že ho žádná holka nemá šanci změnit, ačkoli se před ní předvádí v nejlepším světle. Nevím, proč mu záleží zrovna na mě, když může mít jakoukoli jinou. První důvod, reprezentaci naivity, zamítnu. Musí mu jít jen o princip. Že by zrovna jeho sebevědomí, dosahující výšek Eiffelovky sesypal jediný neúspěch se mi věřit nechce. I kdyby se sesunulo na úroveň Petřínské rozhledny, pořád by z něj dělalo neúnosně namyšleného frajera.
Láska je slepá, ale vášni je to v podstatě také všechno fuk. Přesně citát, jímž by se náš vztah dal vystihnout. Aspoň můj k němu. Nechala jsem se zmítat čímsi neznámým, což mohlo být to první nebo klidně to druhé, ale i obojí. Ale ať už to bylo kterékoli z toho, pořádně mi to proházelo myšlenky. Jak bych mohla o něčem takovémhle jen na vteřinu uvažovat ještě… o prázdninách? Neodolám a obléknu si své šaty na svatbu. Prostuduji odraz zrcadla do detailů a dojdu k závěru, že i sebekritičtějším zrakem bych musela dojít ke stejnému výsledku - sluší mi. O to vztekleji třísknu dveřmi od šatníku a rukou smetu věci na stolku.
"Co to tam provádíš?!" zaječí máma z opačné strany bytu, tuším že koupelny, vyrušená zvukem padajících věcí na podlahu.
Vztekle se pro věci sehnu abych je sebrala než se přijde o mém počínání přesvědčit na vlastní oči, na moje obvyklé "nic" nevypadala zrovna přesvědčeně. Fotka, jedna ze shozených věcí mě na chvíli vyruší od neobvyklé píle. My s Míšou. Tedy dvě copaté holčičky, já tehdy pochopitelně ještě čistá blondýnka, aby ne, v sedmi letech. I Míšiny vlasy nebyly tak sytě mahagonové, spíš měly červené odlesky. Čerstvé prvňačky, aktovky na zádech. Zmocní se mě nostalgie, ale ne ze vzpomínek na minulost, ale ze vzpomínek na Míšu. Opravdu nemám žádné v nichž by nefigurovala hnědovlasá holčička. Jako by nás pojilo neviditelné pouto. Moje první kamarádka ve školce, vlastně ještě před školkou, zásluhou našich matek, pochopitelně. V několika minutách si promítnu všechny vzpomínky, jež na ni mám a dostanu se od osmi let a první poznámky v žákovské k těžším průšvihům, také její zásluhou, společnému bydlení na škole v přírodě až po rozlučku s devítkou, která mi připadá tak vzdálená, že ji směle přičítám minulosti, vybavují se mi také pocity, třeba jak nám bylo blbě, když jsme zkoušely kouřit, jak jsme si byly jisté naplánovanou typickou budoucností, v níž budeme sousedky a setkávat se jako mámy od dětí společně na pískovišti a kamarádit dál a nakonec si sehnat společný pokoj v domově důchodců…
A tohle všechno může v jediné minutě skončit. Což mi připomene, že jsem to nebyla já, kdo dal na stůl tu fotku. Vzpomínám, kdy jsem ji naposledy viděla. Ostatně, to není tak důležité. Napadá mě jediná osoba, která mi ji sem mohla dát. Které by záleželo na tom, abych ji viděla a vyvolala ve mně přesně takovéhle pocity.
Zoufale si přeji vyznat se ve světě intrik, her na city a přátelství, her na lásku, lehko vyslovitelných nepravých slibů, dokonalých plánů a neproniknutelných alibi. Najít něco, čím bych mohla ohrozit já jeho. Být ve správné chvíli na správném místě a obrátit projednou role.
Snažím se luštit z ničeho, chytat se každé představy, abych znovu zažehla jiskřičku naděje. Připomíná mi to tápání lovců mamutů. Jak mám z kusu hlíny vzkřísit oheň? Nemám nic. A už ani naději ve vítězství.
Zákonitě by tedy mělo přicházet smíření. Pěkně pozvolna, postupně ukazovat kladné aspekty a oprostit mě od vzdoru něčemu, co se zdá nezvratitelným. Jako ve spoustě jiných případů se ale nehodlám ztotožňovat s vůli osudu a dál se toužím zvednout a vyrazit proti větrným mlýnům...
A místo kladných aspektů se mi vybavují bolavé vzpomínky. Jsou snad jediným kladem? Že se mi na pár minut vrátí opojnost pocitu, že je můj a já jsem jeho, byť v téhle formě? Stojí těch pár minut štěstí za spoustu dalších dnů a nocí v apatii?
Ovšem když si zrekapituluji své reálné možnosti, usoudím, že je to ta lepší varianta. V té druhé bych pouze ztratila bez nároku na vlastní, byť chvilkovou radost.
Znamená to, že jsem si již vybrala? Bylo to jako volit mezi rychlým a pomalým způsobem smrti. Konec bude v obou stejný, ale trápení mezi tím nebude tak hrozné.
 


Komentáře

1 Kubi Kubi | Web | 4. března 2014 v 22:02 | Reagovat

Juj... přečtu nejspíš zítra nebo ve čtvrtek:) Jinak si užij cvičení a psaní:)

2 Zoey* Zoey* | Web | 5. března 2014 v 7:04 | Reagovat

Konečně to dává smysl, když znám i to předtím ;) Vcelku lituju Andy za to jaký je Patrik debil a svině. Pak lituju M,že je tak zamilovaná do T, který je taky svině (mimochodem-- bude nějaký kluk v tvém příběhu hodný a milý ? :D) Moc se těším na pokračování ;)

3 Zoey* Zoey* | Web | 5. března 2014 v 12:14 | Reagovat

Switched at birth:) pardon :D chápu, že musej být stejně krutí jako život, ale i tak :P každopádně se těším jak to bude pokračovat :)

4 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 5. března 2014 v 17:03 | Reagovat

Další díly na mě budou muset počkat, protože teď zase nestíhám, tak to o víkendu přečtu všechno naráz. Je to stejně lepší než takhle rozkouskovaně :D
Kafe mě nikdy nijak moc nelákalo, ale jak jsem uviděla, že tam i je i to latté, nemohla jsem odolat :D

5 Kubi Kubi | Web | 5. března 2014 v 21:39 | Reagovat

Jo tak tohle je ta část, co už jsme četli... aha, já to předtím blbě pochipila a myslela jsem si, že to byla ta minulá...  a přišlo mi divné, že mi to nebylo povědomé, ale tohle už je! xD Wow... jsem zvědavá, jak to všechno dopadne... až se to Míša dozví, jak se zachová a to s Patrikem.. chudak Andy, má to těžký xD

6 Andie Andie | Web | 6. března 2014 v 20:44 | Reagovat

Patrik se chová jako blb, takové vydírání, kopla bych ho nejradši :D
a ta nostalgická chvilka s Míšou je hezká, doufám, že jí to A. řekne a Míša na ní brzy přestane být naštvaná (i když na A. by teoreticky ani být nemusela, když za to v podstatě nemohla :D)

7 M. M. | Web | 6. března 2014 v 21:35 | Reagovat

Sakra byla jsi rychlejší :D
Mám až tak velké přesvěčovací schopnosti,jo? :D :D že bych teda něco napsala :D Už mě to napadlo napsat jak a proč jsem se k tomu dostala :D
Právě člověk by řekl,že mi třeba poradí co si hlídat a tak a ono tohle.Dneska jsem se o tom bavila s mamkou a řikala,že ji to taky překvapilo,že kvůli tomu aby mi něco poradila jí to řikala :D
___
Tak ted už k třiadvacítce :D
Patrik se tady chová dost jako blb.Chudák Míša,doufám že ji to řekne A. a ne Patrik a že pokud se to dozví tak ji rychle odpustí i když nevím.Jeden z mála kluků do kterých se M. zamilovala a nebyl to jen úlet a on je jí takhle nevěrný.
A když jsem to četla tak jsem si rozpomínala na to,že už jsem to četla.Nakonec jsem ráda,že jsem to na starém blogu nenašla :D
Hrozně se těším na kapitolu o svatbě :)

8 wildbabe wildbabe | Web | 7. března 2014 v 19:24 | Reagovat

Nevěděla jsem že se z něj vyklube takový hajzlíík :D.. Chudáček Andy, snad něco vymyslíí

9 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 12. března 2014 v 15:23 | Reagovat

Nesnáším Patrika! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama