1x31

29. března 2014 v 13:49 | Andee Waiss |  Story of...
Ano, nemýlíte se, po sto letech je tu opět příběh mé knižní alternativy. Nevím proč, ale nějak se mi do něj nechtělo, žila jsem prostě moc realitou a ačkoli jsem pilně den co den i noc co noc psala, přidávat jsem nepotřebovala, šťastná ve své jednotvárnosti zápasů, cigaret, M., cvičení a sepisování. Klesla tu koneckonců i celková blogová aktivita vás všech, což jaksi nepobírám, jelikož venku bylo vesměs hnusně, takže jsem vás nemohla obviňovat z reálného života. No, snad se to zlepší :-) Deníček tu psát nebudu, zítra to shrnu i s dneškem :-)
Takže tedy A., její deprese a vzpomínky.

Pro připomenutí minulý díl zde.




Tohle už vážně překonává i mé obvyklé hranice masochismu. Vzpomenu si totiž na svatební noc.
Jsem šťastná. Vstřebávám přemíru štěstí, již ani nejsem schopná pojmout. Svého i toho jeho. Štěstí, nezvyklý klid a vyrovnanost, a lásku, nejsladší z téhle vydováděné aury. Ležím mu v náruči a zvuk jeho pravidelného dechu a tlukotu srdce mi zní jako symfonie času, v němž nikdy nic neskončí. Teď přece nemůže!
"Děkuju," zašeptá. Nikdy bych to nečekala.
"Moc rádo se stalo," přiznám přesně tak ochraptělým hlasem, který mi předešlou noc sliboval. Bylo to víc, než jsem čekala, aspoň napoprvé, ale jako by k úspěchu stačila míra mé lásky a jeho zkušeností. "Jsem ráda, žes to byl ty." Zpětně si uvědomím, že toho nelituju. V tomhle zůstane můj navždy. Tohle mi nemůže sebrat. Nikdo.
Vděčně mě líbne na znamení souhlasu. "Zkusíme to po mým. Věříš mi?" Proč se sakra musí pořád ptát na tohle? Jako by mi dal tolik důvodů pro odpověď, jíž chce a očekává, že uslyší, jelikož mě k ní zblbne úsměvy a pocitem lásky? Vzpomněla jsem si na výsledek minulé situace, v níž mi ji položil prvně.
"Co znamená po tvým?" zareaguji úmyslně na jinou část.
"Míň těch romantických trapáren. Mám několik originálnějších nápadů, ale vyžadují tvojí důvěru."
"Co máš proti romantickým trapárnám?" použila jsem jeho výraz. Mě se líbily a logicky mi nemohly připadat ohrané, jak jsem předpokládala, že tomu je u něj.
"Neodpovídáš," neušlo mu.
"No… řekněme, že věřím, že nijak moc neublížíš mému tělu. Takže ano, jsem pro originalitu," dodala jsem popravdě, protože se z mého vyjádření pochopitelně nadšeně netváří. Vlastně vidím… uraženost? Ne, bolest. Možná dokonce lítost. Pochopím, že ten výraz, nasměrovaný coby jasný vzkaz mým očím, je jeho alternativa omluvy, jíž vyslovit nedokáže. Chápavě se usměju. "Nezklam mě."
"Doufám v totéž," souhlasí a já si až teď uvědomím, že to vlastně není slib. Alibista. Nicméně pak už konečně odpoví. "Romantika… láska. Přeceňovaný klišé plodící jen samý potíže a trápení. Nepotřebuju ji a nestojím o ni," odpovídal konečně a navzdory tomu tvrzení mi jemně cuchal už takhle neuspořádané vlasy. Přesto jsem nevěděla, co na to říct. Vážně… bylo tohle všechno jen pro samotný fakt oné činnosti?! "Nezasloužím si ji," dodá po chvíli ticha.
Zalapám po dechu. Kdo v něm mohl zanechat takové rány? Vzpínala se ve mně prudká nenávist, toužící tu dotyčnou krutě a zvrhle mučit. Přála jsem si ho obejmout a vyléčit, přesvědčit o nezvratitelném opaku, o veškerých svých citech, ale nikdy se to nesetkalo s nadšenou reakcí.
"A co ty originální nápady?" připomenu mu.
Ulehčeně se usměje a jako bychom byli až neuvěřitelně propojení, nejen těly, ale hlavně myšlenkami. "Ach, Andy…" povzdychl si a jeho rty mé jméno vyslovily jako nejposvátnější modlitbu. K lásce.
Proč mě tedy musel zklamat?!

Stalo se přesně to, čeho jsem se bála. Žádná síla přání, žádná síla lásky, žádná síla. Všechna mě opustila. Vláčím se s kufrem aniž bych si uvědomovala, že je těžký. Aniž by mě to vysilovalo. Všechno tělesné je úplně nepodstatné. Systém, dle něhož bolí buď tělo nebo duše funguje. Akorát ta duše bolest těla přehlušuje hned tisíckrát.
Měla bych na tom vidět to dobré, třeba hezký víkend, který jsem prožila, Míšinu záchranu… Nevím, proč jsem čekala, že to půjde.
"Andy? Už jsi doma?" diví se máma potěšeně. A tohle k tomu.
"Jasně, vždyť je neděle, cos čekala?" zeptám se bezbarvě. Nic lepšího ze sebe vymáčknout nedokážu.
"Myslela jsem, že přijedeš později," vysvětlí a splní moje nejtajnější obavy jedinou otázkou: "Jak ses tam měla? Vyprávěj."
"Jo, bylo to… krásný," vymáčknu ze sebe a dodám: "A náročný. Jdu se vyspat." Snad mě nechá na pokoji.
"Ani se radši nebudu ptát, cos v noci dělala," povzdychne si věštecky. Jo, to by ses divila. Pak zmizím.
Nenajdu lepší způsob jak zabít čas než usnout. Třeba mi to pomůže.

Když se vzbudím, jsem ještě tak otupělá, že můžu jít debatovat s matinkou. Beztak se na to klepe.
"Už jsi vzhůru?" zeptá se. Co je to za divnou otázku? Vidí mě před sebou, takže pokud nejsem náměsíčná, což být nemůžu, když je pořád ještě světlo, musím být vzhůru.
"Vidíš, ne?" zformuluji myšlenky do odpovědi.
"No a tak říkej! Kolik tam bylo lidí, co měla nevěsta za šaty… Kdo je vůbec ta Vanessa? Ani jsem nevěděla, že ji znáš," vyzvídá a připadá si v té chvíli určitě zase jako šestnáctiletá puberťačka, jako vždy když si hraje na moji kamarádku. Momentálně jí to nemám tolik za zlé, jako to, že mě nutí vzpomínat. Úspěšně jsem až do teď potlačovala bolest a bylo to celkem přijatelné.
"Znám… znám ji přes jejího bráchu a bydlí tady. Šaty měla úžasný, celý to bylo posazený do začátku minulého století, tak velkolepý a elegantní a lidí tam bylo strašně moc," snažím se jí říct všechno, co zvládnu a co se moc netýká mě a až teď mě udiví, jak to, že ví o Vanesse. Asi si přečetla oznámení.
"A jak to, že znáš jejího bráchu?" zeptá se na ještě nemožnější otázku s oním nemožným mateřským radarem na vypíchnutí nejnemožnějšího tématu pro vyzvídání. Prosím, ne…
"A proč bych neměla?" otočím otázku. "Bydlíme v jednom zapadákově, byl by zázrak, kdybychom se neznali."
"No aby ses spíš nekamarádila s ním, než s tou Vanessou…" sečte si jedna plus jedna a netuší jak daleko a blízko pravdě zároveň je. Nekamarádíme se, protože se milujeme a ani to není dostačující, aby teď byl se mnou, takže se v podstatě nemilujeme, tudíž jsme jen kamarádi… nebo jak to vlastně je. Naštěstí mi žádnou takovouhle frázi nenabízel, jako tehdy já Tomášovi, před tou takzvanou dohodou co změnila naprosto vše. To už by byl vážně vrchol výsměchu, i kdyby o to stál; i kdyby s holkama uměl jen kamarádit. Díky Bohu správně pozná, že ani o tomhle se bavit nechci. Bohužel už neuhlídám výraz obličeje tak aspoň odvracím hlavu. Stejně jí to muselo dojít.
"Trápíš se něčím?" potvrdí moji domněnku.
"Ne!" zaječím a uteču do pokoje. Jasný důkaz citové vyrovnanosti, fakt!
Myslím na Míšu. Stála mi ta oběť za to? Měla bych odpovědět ano. Šla jsem do toho s tím, že jsem s touhle fází počítala, nebo jsem aspoň měla, já si dokonce myslela, že s ní počítám, že ji zvládnu, protože z toho aspoň něco budu mít - Patrika bych neměla ani v jednom případě a takhle aspoň zachráním Míšu - ale kdeže… ono to bolí! Jak udivující!
Před oči se mi dostane další vzpomínka a ačkoli je víceméně pěkná, bolí. Právě proto. Přesto se do té chvíle přenesu tak intenzivně, že na chvíli přebije všechnu bolest a já skutečně věřím, že je to pravda.

Opět předsvatební noc. Má kůže už je kompletně popsaná úkoly noci následující a zajímám se o události té současné.
"Co chceš. Dnešek ti nechám podle tvých představ," nacházel se v jakémsi ojedinělém záchvatu nesobeckosti. Jistě, měl mě už jistou. Mé představy zahrnovaly spoustu líbání a jeho blízkosti a ačkoli jsem poznala, že mou představu nesdílel, dnešek byl můj a on se podvolil něžné romantice a byl v ní podobně nejistý jako já, ačkoli z jiného důvodu. Čekala jsem, kdy mi začne cokoli svlékat a nedočkávala se. "Pokud chceš něco sundat, udělej to sama." Zpětně jsem v jeho nesobeckosti pochopila pouhou lekci odvahy, ale v té chvíli prostě jen věřila v jeho změnu láskou. Ach, jak pitomá jsem byla! Zpětně bych si nejradši nafackovala. Setřela jsem slzy. Téměř suverénně jsem se zbavila všeho kromě prádýlka které bylo příliš krásné abych ho dávala pryč. Nad mou odvahou s potěšeným překvapením zvedl obočí a když nijak nepokračovala, jen se zašklebil, jako že přesně tohle čekal. Sám pořád zůstával oblečený a mě to nepřišlo zrovna příjemné. Vyčkávavě si mě měřil. Evidentně to platilo i na něj.
Tentokrát už jsem tak jistá nebyla, takže jsem odpoutala pozornost otázkou. "Děláš to takhle vždycky?"
"Už dlouho jsem slušnou holku neměl. A žádný jsem další šanci nedával, takže nevím, jak by to bylo jindy. Ale ne, málokdy tě nechám přebírat vedení. Jednak si s tím stejně neumíš poradit, ale i kdyby. Chci to po svým." Vycházel mi vstříc abych ho mohla odstrojit snadněji a opět provokoval tím sebejistým šklebem.
"Po svým," zopakovala jsem kysele. "A ať dotyčná chce nebo ne, stejně se s ní nakonec rozejdeš," rýpala jsem věštecky, ačkoli jsem věřila, že budu výjimka.
"Se všema ne, ale stejně to pak stálo za nic. Nejsem ničí majetek."
"Pro holky tahle fáze má větší váhu," omlouvala jsem jeho zhrzené bývalky. "Ale já majetnická nejsem." Ale stejně mi to bylo houby platný.
"Ale s tebou se nerozejdu," usmál se bezstarostně a než jsem stihla jásat, zřejmě ho vyděsil závazek mé rozzářenosti a dodal: "My máme jen dohodu." Tak nevyzpytatelné. V jedné chvíli se podvoluje mým představám a v další naši nepopiratelnou lásku nazve jen plněním dohody.
Tehdy jsem myslela, že jeho rozpolcenost uzdravím, dnes už chápu, že mě jen trápil.

Usnout nejde. Marná snaha. Marná touha. Budu se muset spolehnout na svoje prášky na spaní. Nemít od tohohle příšerného stavu žádného úniku je příšerné. Nemožné. Nezvládnutelné. To především. Takže přesně tohle udělám. A snad zase nějakou dobu bude žití přijatelnější. Když o něm nebudu vědět. Dobrou noc, lidská úděsnosti.

Když se probudím, překvapí mě tma. To jsem vážně mrtvá? Rychle vzpomínám, kolik jsem měla těch prášků. Jeden. Takže předávkování to být nemůže. Nezabily mě ani čtyři. A neštěstí nezabíjí, jen dává pocit topení v kyselině a drcení životně důležitých orgánů balvany o velikosti světadílu, ale ještě nikdy z něj nikdo bez vlastního přičinění nezemřel. A koneckonců, být mrtvá, nepoužívám žádné takovéhle úvahy. A necítím všechno, co cítím, pokud nespím. Ale jak můžu vědět, co je po smrti? Nikdy se nenašel nikdo, kdo by o tom mohl říct pravdu. Ale pokud jsem mrtvá a tohle je nějaký posmrtný život, musela jsem se provinit něčím příšerným, když se smrtí nepřišlo otupění. Na to jsem tak nějak spoléhala, ať už by bylo cokoli. Hloupost, nikdy jsem se nechtěla zabít!
Nikdy, ale teď už mi to nepřipadá tak nemožné. Zmítám se střídavě v různých fázích zoufalství, takže by mě nepřekvapilo nic.
Dokud žijeme, umíráme vícero smrtí - ta poslední není nejtěžší. Člověk by až sám nevěřil, jaká je v citátech pravda. A to jsem je považovala za okázalé kecy filozofů přemítajících o nesmrtelnosti chrousta a zfetovaných hipíků toužících znamenat něco víc než jen zhulené flákače. Takhle metaforicky jsem už byla mrtvá několikrát, a ačkoli nevím, jaké to bude naposledy, dovedu si to trochu představit.
 


Komentáře

1 Dee Dee | Web | 29. března 2014 v 13:53 | Reagovat

originální blog :) Krása..

2 Kubi Kubi | Web | 29. března 2014 v 17:24 | Reagovat

Aktivita klesá no xD Wow.... jsem zvědavá, jak to bude pokračovat:)
Jinak děkuji:) Ale mohla bys mít něco v knihkupectví! xD Taky ráda fotím:) Já nikdy běh moc nemusela xD

3 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 29. března 2014 v 19:10 | Reagovat

A zase když nemám čas :D Takže čtu zítra ;)

4 Zoey* Zoey* | Web | 30. března 2014 v 7:39 | Reagovat

Ty části o tom, že si nezaslouží lásku a o té dohodě mi připadá jako kdybych četla 50 odstínů šedi :D nevím, prostě Christian :D

5 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 30. března 2014 v 15:54 | Reagovat

Super kapitola :) Já nechápu, jak jsem mohla Patrika někdy mít ráda, je to sobec :D

6 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 30. března 2014 v 23:44 | Reagovat

Chudák Andy :/ Asi bych se mu tam rozbrečela, kdyby řekl "pokud si chceš něco svlíknout, udělej to sama", to mi přišlo od něj docela hnusný... ale pak se rozjel. :D Koukám, že taky nemáš nic detailně popsaný, i když já mám co říkat :D Tak zbývá osm stránek jo? No, tak to jsem zvědavá, strašně se těším na finále :)

7 s. s. | Web | 31. března 2014 v 18:03 | Reagovat

Já naprosto souhlasim se Zoey :D Je zvláštní, když čtu nebo poslouchám různý vyprávění a příběhy a vim nebo si podle mě dobře dokážu představit, jak se člověk cejtí. V týhle kapitole mi vážně bylo Andy líto :/

8 s. s. | Web | 31. března 2014 v 19:26 | Reagovat

Já právě tak nějak shrnula své myšlenky do jedné, tak jsem ti v tom asi udělal bordel :D Souhlasím se Zoey, že je to podobný odstínům. A Andy mi je líto, že se tak utápí v tom, že nad všim moc přemýšlí. Že se všemu snaží dát smysl, nalézt podstatu toho, proč to tak je, alespoň já z toho mám takový pocit. A náhodou, se svlékáním Andy, že to mohla dělat po svém, to se mi líbí, ten prostor, který jí Patrik tak neobvykle poskytl :) A i ten rozchod s M. jsem pochopila. Je mi jasný, kdo se s kym rozešel, ale nejsem spisovatel abych uměla zvolit ty správný slova :D
Btw. můj sexuální život je pestrý :DD Klidně bych o tom psala, ale pořád..je to internet a mám v životě pár lidí, kteří by to tak úplně nemuseli vědět. A nemyslím tim jenom mamku, která má podezření, že zas nějakej blog mám (a že když ona to podezření pojme, je schopná se dopátrat ať to stojí, kolik času chce :D :P)

9 Andie Andie | Web | 4. dubna 2014 v 18:32 | Reagovat

konečně jsem se dostala ke kapitole! :)
přečetla jsem teda i deníček, ale okomentuju to v jednom: trable s revizory znám, platila jsem pokutu už snad 20x, vždycky si zapomenu kartu na bus :D a cvičit v civilním ohozu bych teda nechtěla, kor běhat :D a jsi nejrychlejší určitě proto, že nikdo jiný z tvé třídy nijak necvičí! :D
a ke kapitole:
tak nějak mi ze začátku nedocházelo, jestli to jsou vzpomínky, nebo Andyny fantazie, pak jsem teda dospělá k názoru, že asi vzpomínky na to, co se fakt odehrálo :D
škoda, že žádný zvrat v ději, pořád čekám na to, až za ní Patrik přijde s prosíkem nebo s omluvou :D
a mamka má očividně nějaký věštecký dar :D (klidně odpovídej ke mně na blog, nebo nevím, pak mě napadá snad jedině mejlem, protože hledat to pak u všech kapitol, to bych asi nedala :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama