1x33

31. března 2014 v 19:22 | Andee Waiss |  Story of...

Ahojky, tak jsem se nemohla dočkat. Ne téhle kapitoly, ale hlavně té příští, protože tahle... no, proti tý další to bude slabý jak čajíček, ačkoli opět pár překvápek. Těším se ale hlavně na tu poslední. No, uvidíte proč xD Ale hlavně druhou "sérii", kde máte téměř hned na úvod celou minulost P. a spoustu dalších mezipohledů - ale víc spoilerovat nehodlám, snad jen nepříliš potěšujícím konstatováním že takováhle délka se stane běžnou xD
Co se u mě dnes dělo? Hrdinně jsem se doplahočila do školy a učitelky mě z ní zase téměř vyhodily, jelikož jsem paradoxně nemocná, právě po tom dvaceti stupstupňovém víkendu, kdy jsem byla v sukni, zatímco v mrazech jsem měla zdraví na rozdávání xD Nešla jsem tedy ani na trénink, který se naštěstí zrušil, takže hlídám psa, koukám na PLL a píšu :-)




Za Míšou jdu i v úterý, vzájemně se držíme a já tuším, že se šance, že by mohlo být lépe pomalu vrací. A to jsem se chtěla, já blbka, zabíjet!
Nic jí bohužel říct nemůžu, ačkoli by mi to podstatně ulevilo a úspěšně to svádím na to, že o tom nechci mluvit, takže se šíleně diví, jak to, že jsme se zase rozešli, když to mezi námi tak jiskřilo a vůbec. Taky se tomu divím. A navíc jsem jí tolik nelhala. Mluví se o tom těžko, ale ještě těžší je o tom nemoct mluvit. Ale vůbec nejtěžší je na to myslet. V myšlenkách jsem to probrala snad milionkrát, ovšem nebyl tu žádný utěšující hlas dvě, který by dodával naději. Tenhle nadstandard už moje hlava nenabízí. Koneckonců, předtím mi akorát lhala a zavinila všechny tyhle problémy. Předtím by mě bolela jen příležitost, ale nebyla bych zamilovaná, ale teď… nevím, co všechno bych byla schopná udělat. A ne, není to fráze. Koneckonců, kdo to kdy myslel jen jako frázi? Z lásky se dělají nejrůznější pitomosti. Dnes je ale chápu.
Ve středu za ní nemůžu přijít kvůli pohřbu. Jdu na něj dobrovolně, ačkoli je jindy nenávidím. Tenhle bude mít ještě jeden symbolický důvod. V určitém směru pohřbím i sama sebe. Tedy, ze mě ty okázalosti padají jak ze sbírky lidové moudrosti…Pohřbím svoje naděje, svoji minulost, svoji naivitu (již poněkolikáté) a svoji lásku. Bez tohohle pak v podstatě ani nebudu. Tělo bez duše. A takhle bude snadnější přežít.
Pohřby bývají obyčejně smutná záležitost, pozůstalí truchlí, ať už opravdově, nebo pro efekt a černé je tu jak na emo srazu. Nebo… jinde. Proč na to myslím, když to právě symbolicky pohřbívám?
Dvěmi zmačkanými karafiáty, jež drtím v dlani a do nichž jsem investovala své skutečně poslední peníze, aniž by mě ta "ztráta" nějak zvlášť mrzela, připíšu za příběh tečku. Konec. Mějte se tu pěkně, jeden příběh končí, ale život jde dál. Sleduji jak padají a jímá mě beznaděj. Tímhle končí všechno. Takhle skončí každý z těch, co jsme tady i z těch, co tu nejsou. Všichni tu budou. Dřív nebo později. Jediná spravedlnost, říká se. Tohle mi moc spravedlivé nepřipadalo.
"Chudinka sirota, tatínka ztratila a tváří se jak Boží umučení, kdo by byl řekl, že se to dozvěděla?" zaslechnu hlas někoho, kdo by patrně měl být moje rodina, ale nevybavuji si ho. Tedy ji. Teta Aneta zařídila soukromý rodinný pohřeb. Dokonce se zavřenou rakví. Asi tělo nevypadalo zrovna ukázkově. Jestli to tedy může v rakvi někomu slušet. Vidět bych ho nechtěla ani kdyby to šlo. Ovšem o kom to mluví? Aneta má dva syny a ta babi mluvila v ženském rodě.
"O čem mluvíte?" zeptám se konverzačně.
"Tykej mi drahoušku, jsem tvoje teta Alžběta, nepamatuješ si na mě?" diví se paní. Ano, vzpomínám si, že někoho takového v rodině mít můžu. Tradice jmen na první písmeno abecedy se dodržuje již několik generací. Dokud jsem myslela, že budu mít děti, štvalo mě to. Ovšem sama k tomu přirozeným způsobem nestačím, takže co se strachovat. Moje dítě se klidně bude jmenovat Žaneta, pokud budu chtít. Protože já nikdy žádné mít nebudu. Jak, když jsem svoji jedinou lásku právě pohřbila? Důkazem toho je kyselina, která zbyla po vyrvaných a pochovaných místech. Musela jsem toho obětovat tedy vážně dost, rychlejší by totiž asi bylo jmenovat části, které jsou v pořádku.
"No jasně, už si vzpomínám," předstírám poznání. V podstatě nezáleží na tom, kdo to je. Stejně mi to neřekne. Ačkoli mě to zbytkem myšlení zajímá. Tou částí, kterou nepohřbím dokud nezemřu. Odejdu, ale držím se blízko.
"Neví to," konstatuje babi dvě, kterou nemůžu znát už vůbec. Paradoxně o mě lidi, jež neznám ví víc než já. Asi.
"Mě hned bylo jasný, že jí to Anna neřekla. Na to ji znám dlouho. Ona byla dobrá vnučka, ale raději zatajovala než řešila," charakterizuje ta velechytrá osoba moji mamku a zároveň mi vysvětlí, kdo vlastně je. Jistě, prababičku jsem už neviděla dost dlouho. Spíš by mě zajímalo, kdy jsem ji viděla. Ale ještě víc by mě zajímalo, co máma zatajovala, a proč to řeší zrovna při téhle obřadné události.
"Však ono není divu, že to neřekla, protože když se to dozvěděl ten její manžel, on byl vždycky takovej unáhlenej, rozvedl se s ní, tak jak by neměla strach to říkat. Ono to, pravda, s člověkem zamává, když se něco takového dozví po šestnácti letech, ale měl myslet na tu holku, byla pro něj tolik let dcerou a on to nechá být. A co teprve ona… chudinka, opravdu," křižuje se babi.
"Nebo chudák Aneta… co by se jí člověk divil, že se s ní nechtěla setkávat?" přitakává další. Takže o tomhle sladkém tajemství ví máma, táta, teta, kdejaká babka z padesátého kolene, ale mě se neřekne nic? Navíc pokud se mě to zcela očividně týká! Ta chudák sirota jsem byla já, co si budeme nalhávat. Ale můj táta neumřel, jenom…
A pak mi to secvakne.
Nezeptám se jí ale. Jednak si chci zachovat aspoň maličkou naději (ta naivita je nesmrtelná…) a kromě toho bych nerada dělala scény na smutečním shromáždění.

Doma se neudržím. V tomhle asi po ní nejsem. Ona to dokázala tajit šestnáct let a já ani půl hodiny. "Mami, kdo je můj táta? Tedy byl?" dodám, aby věděla, o čem mluvím.
"Tvůj otec je ten, kdo tě vychovával," odpoví vyhýbavě.
"Budiž, tak kdo byl můj zploditel, když už to musím takhle definovat," přitlačím ji ke zdi.
"Jak vidím, víš to. Je to tak," je všechno co mi k tomu řekne.
"Mohla bys mi prosím tě vysvětlit, jak se mohlo tohle stát?!" zeptám se s viditelným opovržením, ovšem chtě nechtě si musím přiznat, že já na tom byla podobně. Jenže jsem to nenechala dojít takhle daleko. A vůbec, to bylo něco jiného. A ne jenom proto, že je to něco jiného pokaždé.
"Ty nevíš, jak se plodí děti?" Cynické. K vysvětlení se asi nemá, no.
"Vím, jak se plodí děti, ale nevím, jak někdo dokáže vyplodit takovouhle…" výrazů se mi na jazyk žene spousta, žádný však není slušný a přitom ani dostačující. "nechutnost. Vždyť je to zvrácený ze všech aspektů, který k tomu jdou najít!" rozčiluju se. Před půl rokem lety… Kdy jsem dělala přijímačky. Ach ano, já obrečela naprosto cizí osobu a zkazila si kvůli ní život. Zatímco dnes jsem brečela a ani nevěděla, pro koho vlastně, kromě svých ideálů. Ale pro koho? Pro mě byl celou dobu normální člen rodiny. Možná ani strýc, spíš jen manžel sestry mé matky, jestli se tím dá vyjádřit rozdíl. Já ho v tom vidím.
"Paráda, odsuď mě. Nemyslím, že kdybych ti to vyprávěla, že se tím ospravedlním. Koneckonců, máš pravdu," poznamená kousavě. Tak ona je ještě uražená, skvělý. "O víkendu tu nebudu," oznámí mi ještě, než se uraženě odeberu do svého pokoje. Uraženě? Na pocitu nezáleží. Nezáleží na ničem. Když se má život rozpadnout, tak proč ne úplně. To jediné, čím jsem si byla bezvýhradně jistá, a to rodinou, je taky pryč. Už podruhé.
Nemám ani sílu to svěřit Míše. Myslím, že bych se za to styděla.
Veselé sedmnáctiny, Andy!

Ráno s mámou pochopitelně ani nepromluvím, koneckonců, není tu, místo ní najdu papír na lednici.

Všechno nejlepší k narozeninám, holčičko. Musím být dnes v práci a přijdu až večer. Vím, že ode mě nic nechceš a jsi právem uražená, proto jsem to zařídila jinak - poslala jsem ti dárek na účet.

To má být výsměch?! Servu papír z lednice, zmačkám ho a trefím jím koš.
Všechno nejlepší k narozeninám… co na tom, že je mi o rok víc? Mé jediné přání se mi nějakým datem v kalendáři stejně nesplní a o peníze na účtu, které se mi máma ani nenamáhala dát osobně, byť dobře poznala, jak by to dopadlo, nestojím. Tak co na tom, akorát se o rok dřív setkám s tátou. Zajímavé, jak rychle jsem si na tu myšlenku zvykla.
Ani si nevšimnu, že mi po tvářích stékají slzy. Dnes jako jindy, co na tom. A tak si ani nevšimnu, kdo mi je utírá. Přesněji řečeno slíbává.
To nemůže být pravda…
 


Komentáře

1 Barbara Parker Barbara Parker | Web | 31. března 2014 v 20:52 | Reagovat

Ta story je fakt dobrá! Musím si to  jít přečíst od začátku:)

2 Kubi Kubi | Web | 31. března 2014 v 21:15 | Reagovat

Jéééj... a já na to teď nemám čas:/ Zítra si přečtu obě části!:)
Ovesné kaše jsou boží:3 Aháá.. já si to spletla.. ale už si vzpomínám, že jsi psala, že je mladší xD Tak snad je seženeš:) Když tak zkus i ťamíky xD Těším se na foto:) Jestli ty čteš sto let, tak já tak milion xD No.. možná se ho zas někdy chytnu a dopíšu ho.. ale jen možná xD Děkuji:)

3 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 31. března 2014 v 22:39 | Reagovat

Je strašně zajímavý, jak to všechno zamotáváš na konci... vlastně se celou dobu nic nědělo a byl tam jen problém s tou Míšou a Patrikem a Tomášem a teď tohle. Akorát mě trochu překvapuje, že nepozná svojí prababičku. Její máma to trochu přehnala, jak jí tak "povýšeně" řekla, že její otec není její otec. A to, že brečela kvůli cizí osobě taky není pravda, přece si k tomu, ač nebiologickému otci našla nějaký vztah, ne?
Ugggh, nechceš už sem tu další kapitolu dát? :D i když jsi mě vyrušila z učení dějepisu.. achjo.

Mimochodem, dneska jsem dopsala první díl Pařížanky. :D Konečně.

4 Kubi Kubi | Web | 1. dubna 2014 v 20:14 | Reagovat

Tak už to jdu dohnat xD Kámoška mě chtěla spojlerovat, ale zakázala jsem jí to xD Je rychlejší no xD A tak proč si mezi nimi tak nepřipadáš? xD Děkuji a přidám recept;) Tak se hlavně uzdrav:-*

5 Kubi Kubi | Web | 1. dubna 2014 v 20:37 | Reagovat

Takový konec! Už chci další část! xD

6 s. s. | Web | 3. dubna 2014 v 19:59 | Reagovat

Nenapadlo by mě, že je to její otec. Bude se to ještě nějak řešit nebo se máme nechat překvapit? :D

7 Lucy1616 Lucy1616 | 6. dubna 2014 v 10:16 | Reagovat

Jestli jsem to pochopila dobře, tak to byl pohřeb jejího otce? Jsem už v tom fakt zamotaná :D A ty to na konci ještě víc zamotáš...

8 Andie Andie | Web | 10. dubna 2014 v 10:34 | Reagovat

jsem nemocná, tak můžu alespoň dnes zase trochu napravit můj čtecí skluz :D
nejprve odpověď na koment:
já že mám větší aktivitu než mnohé "aktivní"? to bych se divila :D
a děkuji za objasnění kapitoly, myslela jsem si to, ale byla jsem z toho zmatena :)
jak myslíš to, že nadpřirozeno se řešilo v původní verzi a v téhle nebude? pff!
Babička je děsná, ale když už jsem začala, tak jí dočtu (i když, ještě jsem jí stále nedočetla, fakt mě nebaví) :D
a jdu číst :)

9 Andie Andie | Web | 10. dubna 2014 v 10:40 | Reagovat

skvělá kapitola, hrozně se mi líbila, zase nějaký pořádný zvrat! Andy tu situaci nezávidím, musí být hrozné po šestnácti letech života zjistit, že má jiného tátu, než si doteď myslela ..
a na konci .. že by Patrik? :D
chtěla jsem se jít učit, ale tímhle jsi mě dokopala jít přečíst další kapitolu, ne-li víc kapitol :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama