1x34

1. dubna 2014 v 21:46 | Andee Waiss |  Story of...
Poslední a velmi zvratová kapitola. Doporuju k tomu pustit nějakou uvřískanou písničku ala doják, něco ve smyslu té Titanicové :-) Tady se totiž změní naprosto vše a troufám si tipovat že nic takového jste nečekaly ;-) Budu doufat a očekávat nějaký rozsáhlý komenty, adekvátní k faktu i ději poslední kapitoly ;-) A nebudu to ani kazit dnešním deníčkem, protože jsem byla jen u doktorky, do pátku budu doma a je mi blbě xD




"Co tady děláš?" vzpomenu si na naši obvyklou otázku.
Pousměje se. "Vážně se mě musíš ptát na tohle?" Místo odpovědi mi sjede rty na krk.
Možná člověk musí spadnout úplně na dno, aby se mohl odrazit. Ale i kdybych si tohle celé vysnila, byl by to ten nejkrásnější dárek k narozeninám, jaký jsem mohla dostat. Ve vteřině opět věřím v narozeniny. Ve vteřině mám svůj jazyk propletený s jeho a tep přivozující infarkt. Je mi na umření krásně a slzy, které mi tečou po tvářích způsobuje štěstí. Nic pohřbené není. Láska je věčná, ne naivita. Nebo obě. Momentálně na tom ale nezáleží. Momentálně sedím, tedy teď už polo ležím na stole, rvu z něj tričko, s umanutou zuřivostí ho líbám po nahém těle a nechávám se hladit pod saténovou noční košilkou. A už vůbec nezáleží na tom, že moje ječení musí slyšet celý barák.
"Krásné narozeniny, lásko," popřeje mi když spojí naše těla v jediné. Jestli se dá na štěstí umírat, patrně mě to v nejbližší chvíli čeká. Opřením o lokty se zvedám do sedu. Chci ho líbat. Proplétám kotníky za jeho zády a patami do nich tlačím, nutíc ho ještě víc se ke mně tisknout.
"Jak… jak to víš?" divím se, když zrovna můžu mluvit. Neodpoví a dál mě líbá na krku, takže ještě hodně dlouho nezvládnu ze sebe vypravit srozumitelné a smysluplné sdělení, ale omezím své projevy jen na citoslovce. Zvedám mu bradu a přisávám se k jeho rtům. Ačkoli si jsme nejblíž, jak dokážeme, pořád mi chybí. Toho pocitu se už asi nikdy nezbavím, po tomhle všem.
"Proč jsi nepřišel dřív?" ptám se později, už v peřinách a jeho náruči. Tentokrát jsem úspěšnější, podaří se mi říct otázku už na první pokus a dokonce na ni po chvíli získám odpověď.
"Přesně proto. Protože tě miluju. A ze stejného důvodu tu teď jsem. Jako bych bez tebe neexistoval. Jako by neexistovalo nic. Nic nebylo, jen touha tě uchránit od všeho, co by tě se mnou čekalo. A stejně se mi to nepodařilo." Měla jsem pocit, jako by líčil moje pocity. Bez něj neexistuju. Bez něj už to nikdy nemůžu být já.
"A… takhle to teda bude? Prostě za mnou občas přijdeš, vyspíme se spolu a zas půjdeš?" ujasňuju si. I tak by to bylo víc než doteď.
"Ty mě vyhazuješ?" diví se. Ne! "Nevím, jak to bude. Já… na tohle jsem byl zvyklej, u těch, se kterýma jsem zůstával dýl. Tobě by to nevadilo?"
Musím se nad tou otázkou zamyslet. Vlastně by spíš bylo přesnější se zeptat, jestli bych to dokázala. Zvládla bych být pro kluka, kterého neskutečně miluju, jen tělem, s nímž si přijde pohrát, kdykoli bude mít chuť? Zvládla bych tu nejistotu, co dělá mezitím? "Zvládla bych to." Děvko! ignoruju hlas své sebeúcty, která nad mou závislostí zděšeně spíná ruce k nebesům.
Chvíli na mě nevěřícně zírá a já úplně vidím, jak mu to v hlavě šrotuje. "Nebo je tu ještě jedna možnost. Ale… nebude to lehký, Andy. Nemůžu zaručit, že to zvládnu já. Pravděpodobně oba skončíme nešťastní. Ale chci to zkusit. Doopravdy. Chodit s tebou." Pochopím ty myšlenky. Zápas horšího a lepšího já. Normálního a zamilovaného. Nemusel mi říkat vůbec nic a všechno mohlo být jeho, tak jak to zná a chce. Proč?
Poprvé nenacházím slov. Naštěstí je dokáží nahradit samotné rty a odpoví i bez jediné hlásky. "Nejkrásnější dárek k narozeninám," opravím svou původní domněnku.
"No, moc nenáročná nejsi," obviní mě. Dokážu vůbec pochopit, co pro něj tenhle krok znamená? "Ale sám jsem ti ho nabídl. Nicméně pro tebe mám ještě něco jiného," slíbí a vymotává se z mého objetí. Vstává a já z něj nespouštím oči. Odejde?! Zase? Tak brzo? Zvedám se s ním. "Zůstaň tam a zavři oči, jinak se vrátím, zavážu ti je a k tý zatracený posteli tě připoutám," varuje mě, ale oběma nám shodně blikne ta představa v očích a dokonce se přistihnu s jeho křivým úsměvem. Pak se ale vrátí obavy. "Neboj, neodcházím," pochopí a rychle hrabe v kapse džínů, protože ví, že trpělivá nejsem i bez záchvěvů strachu. Čímsi chladivě kovovým mě šimrá na krku, zatímco se s něčím potýká za mým krkem. Evidentně ho má nahota od soustředění ruší. Pocítím nad tím škodolibou radost. Mám na něj vliv. "Otevři oči."
Skláním hlavu tak nízko, až se bradou dotýkám krku. On mi dal řetízek? Opět cítím slzy a on je opět slíbává. "Děkuju…" Nevím, jestli tím myslím jeho blízkost, rozhodnutí nebo šperk, ale všechno je krásné. "Zvládneme to. Spolu." Kývne, ale není si tím tak jistý jako já. Však to už napravím…

Když se několikrát vzájemně ujistíme o své lásce a opravdu už hrozí, že mu opět usnu v náruči, jak je tak mým nejmilejším zvykem, stejně jako minule u něj mi uvaří kafe a povídáme si. Úplně o všem a až dlouho do noci, kdy už opravdu mou únavu nic nezvrátí, takže se opět oknem plíží domů, se slibem, že se zítra vrátí. Nejsem z toho zrovna šťastná, ale i kdybych na to měla přes únavu myšlenky, neděsí mě to. Už je můj a nic to nemůže změnit. Díky téhle krásné jistotě nemám přes štěstí prostor pro žádné jiné pocity. Co je koneckonců víc, než láska a štěstí? Radostí se úplně zalykám a rozhodnu se učinit dobročinné gesto a přestat ignorovat mámu. Moje rodina mě čím dál víc opouští, tak proč si neužít každou chvíli, kterou s ní mám? A pak, myslím, že je pro mě po dnešku o něco snadnější ji pochopit. Nebo aspoň omluvit.
Nádherné sedmnáctiny…

Tak dobře abych odpustila i Tomášovi na tom ale nejsem. A nebyla bych za žádné okolnosti. To, že jsem šťastná já, nepřipouští abych omlouvala neštěstí svého lepšího já ani kdybych byla šťastná sebevíc, ačkoli mám pocit, že to víc nejde. Připadám si jak na horské dráze, ostré zatáčky, strmá jízda až dolů a ještě strmější nahoru, pořád dokola. Nejsem zrovna konzervativní, ale přesto by neškodilo trochu méně změn. Tak jak je to teď by to mohlo zůstat po celou věčnost.
S Tomášem mám sraz na stejném místě jako minule, ačkoli se neukázalo zrovna bezpečné. Minule mi přineslo dost problémů, ovšem nikam jinam se mi nechce. Hlavně to mít co nejdřív z krku a pak už nikam nebudu muset. Leda za ním, ale to by bylo poslední, co by mi vadilo. Naopak, šíleně moc se těším. Nepopsatelně.
Když přijdu, už tam čeká. Od prvního pohledu se mi vrátí vztek. Jak… Nemám slov. Vlastně mám. Seřvu ho jak malé děcko a přesto mu to nevadí. Jako by si říkal, co já pro ni nepřetrpím. Skutečně se tak tvářil. Já nevím, co to mám za život…
"Promiň. Nechtěl jsem, aby tě to naštvalo, ale nemohl jsem s ní chodit a myslet na tebe, nebo s ní chodit proto, že by tebe mrzelo, kdybych se s ní rozešel. Uznej, to je nesmysl. To prostě nejde. Ona si najde kohokoli bude chtít, toho se nebojím. Snad jí to vyjde." Vzpomenu si na svoji vzácnou maminku, jak perlila předevčírem. Podobně cynické. Takže on měl strach, že se bude kamarádce své bývalé holky nelíbit, že je ta kamarádka jeho bývalá? Postavené na hlavu. Ani jednou nezmínil, že by ho mrzelo, že ublížil jí. Jenom na okraj zmínil, že je taková děvka, že si hned najde náhradu. A pak heroické gesto, že jí to snad i přeje. Paráda, vážně. "Ale už jsem volnej. Takže to, pro co jsme se rozešli už neplatí," dodá a podělá si to u mě dokonale. Copak bych tohle dokázala? Za co mě má?
"A ty si myslíš, že bych tě snad jako chtěla, jo?" zeptám se co nejvíc překvapeně a pohrdavě. I tak je to setina proti tomu, jak on ublížil Míše a tisícina proti tomu, co by si zasloužil. "Já jsem šíleně zamilovaná a šíleně šťastná se svým klukem a nikdy v životě na tom nehodlám nic měnit. A i kdyby, ty bys byl poslední, koho bych chtěla," vysměju se mu a jdu zaplatit za objednaný, byť netknutý čaj.
Vyběhne za mnou, ale já si ho nevšímám. Co jsem říct chtěla, jsem řekla, naštěstí to bylo rychlé a už to mám za sebou. Míše to taky říkat nebudu. Nepochopila by to. Tedy já bych to na jejím místě nepochopila. Ona by mě ale určitě zase převezla. Překvapila. Ale přesto to nebudu riskovat. A pak, mám lepší starosti, než vykládat zhrzené kamarádce, jak jsem si dala "rande" s jejím bývalým. Panebože, já už se tak těším!
Dočkám se dřív, než bych myslela.
"Mohla bys mi tohle nějak vysvětlit?" otáže se mě ledově. Ten pohled… jako bych ho vůbec neznala. Ani bolest, již ukazuje, není zrovna jeho obvyklým výrazem, ale teď… skoro se ho až bojím. Jeho, těch rtů, které líbaly snad každičký milimetr mého žhnoucího těla, i rukou, jejichž blízkost vždy působila jen krásno; vzrušení i bezpečí. Zrada. To je ta emoce, jíž jsem v jeho očích nedovedla identifikovat.
"Není co." Sakra, to ti, ty zmetku zabedněnej, nedošlo, že miluju jenom tebe?
"To jsem si všiml. Tak si to užij," popřeje mi ironicky a hodlá odejít. Měla bych mu to říct. Pomohlo by to? Ale copak to neví?
"Počkej!!" vykřiknu zoufale. A zbytečně. Nepodaří se mi ho zastavit. Chci za ním běžet, ale nohy mi kamení, vplouvám do betonu pod sebou. Neodcházej…!
Až potom. Vrátí se. Pochopitelně. Musí se vrátit. Musí si to nechat vysvětlit. Zoufale ho miluju a stejně akutně potřebuju. A znovu o něj přijít… bych nezvládla. Znám se natolik, abych poznala vlastní hranice. Nejde ale za mnou. Ani se na mě nepodívá. Dojde ke dveřím u nichž stojí Tomáš, s výsměšným výrazem sledující tuhle scénu. Já jsem šíleně zamilovaná a šíleně šťastná se svým klukem a nikdy v životě na tom nehodlám nic měnit. A vida, změnilo se to hned v následující chvíli. Opravdu směšné. Karta se otočila. Na co se můžu spolehnout? Na něj rozhodně ne. Nikdy jsem nemohla, ale nedocházelo mi, jak je to důležité.
Tohle ale není to nejhorší. Nevím, co jsem čekala, možná, že mu rozbije nos, že se porvou, cokoli jen trochu pochopitelného. Ale on k němu přijde a s pohrdavým výrazem řekne "Nikdy tě nemilovala a už ani nebude," a škubne mu hlavou. Rázem se skácí k zemi. Hned mi dojde, co to znamená. Zlomený vaz. Smrt. Konec. Navždy. A pak se otáčí a jako by nic odejde do svého rudého auta. Rudého jak vášeň a rudého jako krev.
Stojím jako přimražená na ulici. V uších mi hučí a nepřítomně zírám před sebe. Nedokážu tomu uvěřit.

Probudím se v nemocnici. Netuším, jak jsem se tam dostala, jak dlouho tam jsem, co je za den ani jestli je den nebo noc. Netuším vůbec nic. Ani jestli to, co se mi pořád dokola promítá v hlavě byla noční můra nebo skutečnost.
Mou nevědomost osvětlí až doktor, který zhruba po hodině přijde. Zastihne mě jak jinak než brečící.
"Co… co se sta…se stalo?" vykoktám a slyším vlastní zuby jak o sebe drkotají. Zatínám ruce v pěst, ale přesto nedokážu skrýt ani ovládnout jejich třes, takže je skrývám pod peřinu. Mám sto chutí tam zalézt celá, dětinsky se tam schovat před zlým a krutým světem a čekat, až všechno zázrakem přejde.
"Nevím, co se stalo předtím, než tě sem přivezli, nebyla jsi schopná říct nic, kromě toho, že jsi pořád dokola opakovala To nemůže být pravda. Tady jsi šest hodin. Měla jsi lehký otřes mozku a těžký šok, dali jsme ti prášky na uklidnění a nechali tě vyspat. Zítra za tebou přijde psycholog," oznámí mi uklidňujícím hlasem. Takže je to pravda.
"Nejsem blázen. Pokud se skutečně stalo to, co si myslím, dokážu se s tím srovnat po svém. Psychologa radši ani neposílejte. Ztrácel by tu čas. Chci se co nejdřív vrátit domů. Ví o tomhle máma?" určuji si svoje podmínky. Jsem trochu uklidněná, zásluhou prášků a tak trochu i jistoty. Je lepší i horší než nevědomost. A domů musím. Tady by mi asi můj postup srovnávání se situací neodsouhlasili.
"Pokud si s ním promluvíš a on tvůj stav vyhodnotí jako vhodný pro propuštění, budeš moct hned zítra domů. Fyzicky ti nic není a to, co ti bylo, se dá uzdravit i domácím klidem. Tvá matka o tom ví," uklidňuje mě. Má hlas hypnotika nebo aspoň zkušeného pracovníka v blázinci. Vlastně ani nevím, na jakém oddělení to ležím. A nezáleží na tom. Zítra psychologovi nakecám nějaké bláboly a odpoledne už budu doma. A to je hlavní.
Neodpovím a na důkaz ukončení konverzace se k němu otočím zády. Ale myslím, že mu došlo, jak to zítra bude. Budu si muset promyslet, co tomu magorovi nakecám. Protože pravdu mu říct nemůžu. Nikomu, natož právní osobě, která by to přece jen viděla z jiného pohledu než zamilovaná slepá sedmnáctka. Ale co je v tom za rozdíl? Kluk kterého tak zoufale miluju je vrah. Zabil a zabil úplně v pohodě, jako by to byla samozřejmost a ne ztráta. A možná zabil i všechny ostatní, mého… otce a ty lidi, jejichž nářek jsem slyšela v lese. Nemohla jsem za to já, ale on. Už tohle zjištění je důvod k sebevraždě. Když si k němu přičtu všechny ty zlomy, začínající vyhazovem ze školy a končící tímhle, náhlé a radikální změny nálad z vteřiny na vteřinu a tohle všechno, beru to jako vysvobození. Pořád lepší, než být doživotně zavřená v blázinci. Tohle moje psychika už dlouho vydržet nemůže. A když se to tak vezme… bylo by cynické, tvrdit, že se těším, ale každopádně se mi uleví a to je účel. Lidé si berou životy i pro větší malichernosti.
Chtěla jsem to jinak. Touhle dobou jsem se mohla loučit s Míšou, samozřejmě tak, aby nic nepoznala, usmířit se s mámou, naposledy se ozvat tátovi, než se sejdu s tím pravým. Říct Patrikovi, k čemu mě donutil a stejně nemilosrdně jako on předtím odejít. A říct mu, že jsem ho vždycky strašně moc milovala… Místo toho trčím tady.
Svou poslední noc probrečím. Ale když usnu, vrátím se do svého lesa. I s ním jsem se chtěla rozloučit. Kluk s platinovými vlasy mě drží kolem pasu. Nic lepšího jsem si pro své naposled nemohla přát. Ale všechno je naopak. Jsem v nebezpečí ale cítím se bezpečně. Zpětně si to vyhodnotím jako blížící se konec a můj postoj k němu. A celé to podtrhne kaluž krve, v níž stojím. V níž se topím a jíž se dusím. Jasná symbolika smrti. Mé i Tomášovy. Políbí mě. Na rozloučenou.
S ránem přijde smíření. Pokud všechno proběhne tak, jak má, bude to v pořádku. Je to poslední co si můžu přát.
A tak si celkem klidná pokecám s psychologem a během hodiny se mi dostane ujištění, že se ze šoku vzpamatovávám překvapivě snadno a tudíž nic nebrání mému propuštění.
Tak sbohem.
 


Komentáře

1 M. M. | Web | 2. dubna 2014 v 17:42 | Reagovat

:O :O že to bude až takovej bad boy jsem teda fakt nečekala :D
Já moc nechápu to s tím otcem.Než šla do školy tak ji umřel otec o kterém si myslela,že je pravý,ale na ten její strejda byl vlastně její pravý otec?Nebo co? :D
TAky moc nechápu ten konec,ona se chtěla zabít? Proč?
Zajímalo by mě co ji dal za řetízek:)
Ze začátku mluvíš o tom,že spolu spali na stole a potom,že ji připoutá k tý zatracený posteli.Takže pokud se nepřemýstili,máš tam chybu :D řeším takový hrozný detaily,ale tohohle jsem si prostě všimla a ani nevím proč :D

2 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 2. dubna 2014 v 18:55 | Reagovat

WTF??!!!
Já čekala, že konec nějak zkončí! :O Proč to necháváš takhle o tevřený ty mrcho?! Takže Patrik je jako nějakej vrahounskej magor... to se mi nezdá. Měla hned vykřiknout, že to nic neznamená a že to bylo kvůli tomu, že se rozešel s Míšou... to, že ho ZABIJE jsem fakt nečekala. A kde je teď Patrik? :( Snad nepůjde do vězení...
Pochopila jsem správně, že Andy se hodlá zabít? Panebože.

Tak se uzdrav... ;)

3 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 2. dubna 2014 v 21:28 | Reagovat

No já v to pevně věřím, že si ho oblíbím, ale zatím děj tomu nenasvědčuje :D

4 M. M. | Web | 2. dubna 2014 v 21:44 | Reagovat

Možná kdyby si nepridavala tak rychle,tak by si tam i ty komentáře měla :D :D
Nepřijdou mi to nějak převratné důvody na sebevraždu :D dobře možná jen to že patrik je vrah.Já mám na tohle prostě jiný názor.Nechápu ty lidí co chtějí takhle řešit problémy a nikdy bych to neudělala,protože se na to mám až moc ráda :D takže tak.
Aspoň zatím jo? Takže nějakou váhu v pokračování bude mít :D

5 Kubi Kubi | Web | 3. dubna 2014 v 16:08 | Reagovat

Páni, tak to byla dost hustá část!:O Už chci další xD
Já kdybych se všechno měla učit jen před hodinou, tak mám asi dost bídné známky xD V NY měli pěkné;)No.. to je právě ten sloh, který jsem psala, ale už celý xD Brzy ho přidám;)No.. tak to nebyl zas tak úplně odpočinkový den xD Děkuji za pochvalu jídelníčku:) Má tvůj blog a tuhle část taky četla dřív, mrška xD Dneska na trénalu určitě probereme! xD

6 Kubi Kubi | Web | 3. dubna 2014 v 17:47 | Reagovat

Promiň, mě moc vyjadřování se nejde:/ A ona umřela?:O To jsem v tom nepochopila. Já myslela, že umřel jenom on. Tak tím pádem je to o dost smutnější:/ Já myslela, že to bude mít happyend, navíc jsem čekala, že bude mít tu dceru, o které píšeš teď... vím, že jsi říkala, že to změníš, ale až takhle? Wow... nechápu, kde bereš tu inspiraci xD
Myslela jsem, že se jí to třeba fakt vše jenom zdálo, že se to ještě nějak vysvětlí, proto jsem čekala další díl a až teď mi dochází úplně první věta tohohle článku... Na tu jsem během čtení úpnlě zapomněla..

7 Zoey* Zoey* | Web | 3. dubna 2014 v 18:05 | Reagovat

Zajímavé poslední kapitoly :)) trošku jsem čekala, kdy se T s M. rozejde :)) moc zajímavý zvrat s tím otcem :D a podobnost s odstíny byla taky :D jak se řeší problémy? na férovku sexem :D a trošku jsem nejdřív nechápala tu část, kde se objeví P. u té kavárny :D každopádně Andy v nemocnici- zajímavý zvrat ;)

8 cincina cincina | Web | 3. dubna 2014 v 19:59 | Reagovat

Jo prosimtě chci se tě zeptat, jak ses odbarvovala na blond z té hnědé? Mě to z černé moc nejde. Akorát se mi odbarvily hnědé odrosty na blond:D Černá ne a ne chytit.

9 s. s. | Web | 3. dubna 2014 v 20:34 | Reagovat

Tahle kapitolka mě překvapila. Tim průběhem asi nejvíc. Docela dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou, že je to zase jeden ze snů, ale takovej delší a na pokračování :D

10 Kubi Kubi | Web | 3. dubna 2014 v 20:42 | Reagovat

Ach jo... připadám si strašně blbě:/

11 Kubi Kubi | Web | 3. dubna 2014 v 20:49 | Reagovat

Jsem děsně natvrdlá, takže se ani nedivím, že jsem to nepochopila xD Vážně? Tak to mě teď úplně zmátlo xD

12 Kubi Kubi | Web | 3. dubna 2014 v 21:05 | Reagovat

Noo... no právě, ale když zemřela? xD

13 s. s. | Web | 3. dubna 2014 v 21:07 | Reagovat

:D :D
spíš ten konec. Začátek jsem neočekávala, ale bylo to od něj milý. A to že to není sen jsem pochopila, ale fakt jsem si to myslela docela dlouho. Vlastně do tý doby, dokud se nesešla s Tomášem :DDD
Jasně že pochopila :) Takový to "Touhle dobou jsem...", "Poslední noc probrečím..." Jenom to teď řešíme s M. :DD a vlastně to můžu napsat i sem. Četla jsem jeden komentář u Kubi a píšeš, že jak by to mohlo pokračovat, když jsi zabila hlavní postavy? Jenže mě to sbohem nepřímo evokuje to, že by se hned zabila. Často je tohle slovo totiž u spisovatelů používaný symbolicky jakože nastane změna nebo něco důležitýho. Navíc, s psychologem se moc dobře "vyjebat" (promiň za pejorativní výraz :D ) nedá. Když si to tak vezmeš, Andy byla dost v prdeli a to ani prášky nezachrání. Navíc, podle mě, když chce s někym mluvit psycholog, měl by dotyčnej bejt spíš skoro bez prášků, než je dostávat každej 6 hodin. A jak se asi zabije, když je na psychině (pravděpodobně) ? Tam jsou všude kamery, takže by si toho někdo všiml, oni to hlídaj, nebo aspoň u kámošky to tak bylo. Ale přijde mi to, jako její strašně rychlej konec. Nedořešenej a zbabělej. A to mi k Andinýmu charakteru nesedí :P(A teď doufám, že komentář dává smysl. Je dlouhej tak snad neskáču z myšlenky na myšlenku :D )

14 Zoey* Zoey* | Web | 4. dubna 2014 v 15:10 | Reagovat

Teď jak si to čtu, tak to na sebevraždu vypadá ... ale ono ti to tak trošku navazuje na to předchozí, jak stojí u té kavárny ... a vypadá to, jako kdyby jenom z tý hrůzy co viděla omdlela :)

15 Andie Andie | Web | 10. dubna 2014 v 10:54 | Reagovat

co to sakra je? :D
že se z Patrika vyklube zabiják, to jsem vážně nečekala, zas tak hrozivě na mě nepůsobil :D
a zabít kluka jen proto, že byl na čaji s jeho přítelkyní .. no, jednoduše zajímavé a šokující :O
doufám, že Andy sebou někde jen praštila a tohle vše byl výplod jejího zblázněného mozku :D

16 Lucy1616 Lucy1616 | 10. dubna 2014 v 19:31 | Reagovat

Tak to jsi teda správně odhadla. Tohle jsem vůbec nečekala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama