2x01

6. dubna 2014 v 20:54 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky, takže jsem dnes jela s M. na důležitej zápas na druhej konec Prahy a ty idioti ho projeli xD Jinak mě nenapadá nic co by se dalo říct, takže přecházíme k té kapitole.
Všimly jste si toho nadějného nadpisu 2x01?? Toto je má současná verze psaní a příslib pokračování... ale pořád nezjistíte, jak může být možné, ba naopak, vzhledem k tomu ději. Jen tak mimochodem, tuhle kapitolu opět morbidně miluju, jelikož soudím že by si každý měl napsat "vlastní" pohřeb, neskutečně to duševně očišťuje - doporučovala bych to jako terapii :-) Jinak ale mám asi 55 stránek, ovšem kapitoly budou kratší, nicméně s tím nějakou dobu vystačím :-) Celkově to bude řešené jiným způsobem, mezipohledů bude daleko víc a zaměřím se i na pohled Míši, jíž koneckonců patří i tahle kapitola :-)




Oblékám si černé silonky a potlačuji slzy. Pořád tomu nedokážu uvěřit. Nemůže to být pravda.
Proč tomu ale vlastně nevěřím? Vážně mě to u věčně depresivní Andy tolik překvapuje? Občas jsem se divila, že to neudělala už dřív. Věřila jsem, že jí pomáhám já. Se mnou byla vždycky šťastnější. Já byla její optimistická polovina, ta lepší, jak ona říkala. Já ten pocit neměla. Andy byla tou cílevědomější, vychovanější, ctnostnější. Já si vedle ní často přišla jen jako lehkomyslná coura.
Myslela jsem, že můj optimismus je nezlomný. Jenže smrt dvou lidí, které miluju nejvíc na světě zahýbe i mnou.
Nakonec ty slzy přece jen neudržím.
"Míšo," zaklepe mi na dveře máma. Od všech těch příšerných událostí se mnou jednají jako v rukavičkách, nespravedlivé sankce za krádeže na intru, jež na nás hodila Linda s Klárou jsou dávno zapomenuty. Bylo by vážně malicherné na nich teď trvat, jakkoli je to stejně fuk. K čemu potřebuju počítač, vycházky nebo kapesné, když nemám ani Tomáše ani Andy, s nimiž bych to využila?! "Už je čas vyrazit."
Otřu slzy a ze šatníku vyberu nejdelší černou sukni, jíž disponuji, což je poněkud složité, když jsem ta lehkomyslná coura. Ve stejné barvě najdu i halenku a nakonec schovám bledý obličej s kruhy pod očima do kožíšku dlouhého černého kabátu. Ačkoli jsem chtěla Andy uctít něčím lepším, než svým nenamalovaným vzhledem, věděla jsem, že s rozmazanou řasenkou by to bylo ještě horší.
Do auta nasedneme ve shodném rozpoložení. Ticho a zachmuřené výrazy. Pokusím se uniknout do azylu nicoty, jak to tak bezpečně ovládala při každé depresi Andy. Nevnímat. Zírám z okna na ubíhající cestu, ale s každou budovou, s každým místem dokážu myslet jen na jediné. Andy ani Tomáš už je nikdy neuvidí. Nechali mě tu samotnou.
Dorazíme deset minut před začátkem. Nevím o žádném společenském pravidle, určujícím vhodnou míru předstihu, v němž dorazíte na pohřeb, aby to nebudilo ani dojem neúcty ani těšení. Andy by určitě přišla pozdě, jako kamkoli. Pořád čekám, kdy se tu objeví, bude stát vedle mě a smát se mi, jak jsem mohla věřit, že se jí tak snadno zbavím. Co bych jí řekla, mít tu možnost? Čím se dá rozloučit s někým, koho víte, že už nikdy nespatříte? Napadala mě jen samá bizardní klišé, za která by mě Andy zmlátila. Ne, Míšo, nech si ty řeči, na depky jsem tu přece já. Chtěla bych vůbec vědět, proč to udělala?
Jenže já to vím. Kvůli němu.
Rozhlédnu se po sále. Vepředu sedí její rodiče, na které opravdu nedokážu vydržet pohled. Jestli se někdo tváří nešťastněji než já, je to pochopitelně její máma. Něco mi říká, že si za to připisuje vinu, kvůli internátu a škole, které jí vnutila. Vydržela kvůli tomu v depresi nejmíň čtvrt roku. Ale unesla to. Co jí, do háje, ten šmejd musel provést, že ji to donutilo k tomuhle?!
Ty, které hledám najdu až vzadu opřené o zeď. S pohledem na každého z nich si vybavuju i jména.
Stefan, ten, který nic než černou nenosí i mimo pohřby. Trochu divnej, ale ne ke špatnému, vlastně to bylo svým zvráceným způsobem přitažlivé. Vyjadřoval víc než jen slušnou úctu ke smrti bratrovy holky. Na svatbě jsem si jich všimla. Líbila se mu. Komu se taky Andy nelíbila. Zvlášť na svatbě vypadala kouzelně, protože z ní každým atomem těla čišela zamilovanost a štěstí. Tolik jsem jí to přála…
Vedle něj stojí Ester, jeho holka, jejíž smuteční image doplňují dokonce i černé vlasy. Nikdy jsem ji moc neznala, ale její výraz byl pro pohřby běžný.
Druhá dívka v téhle skupině mě nepřekvapila. Vanessa vypadala stejně vyumělkovaně, ať už se vdávala nebo předváděla truchlení. V černém kostýmku dokonale reprezentujícím její výstavní postavu by se hodila víc na módní přehlídku a klobouk s černým závojem přes tvář jí kromě dramatičnosti dodával i anonymity. Pokud pod ním neměla škodolibý úsměv, byla nešťastná spíš kvůli bráchovi.
Blonďák s culíkem, s nímž měla propletené prsty, její novomanžel Dan, už smutek předstírat nemusel a to nejen proto, že mi přišel nejnormálnější, jelikož do téhle ujeté rodiny patřil dost krátce na to, aby ho stihla zdeformovat. Všichni mi přišli něčím divní, ale nikdy mě to moc nezajímalo. Možná by stálo za to, zjistit něco, čím bych jim mohla ublížit.
Důvodem byl poslední jmenovaný. Patrik. Nenávidím ho. Bože, jak já ho nenávidím! Jediným důvodem, proč tu neudělám scénu, v níž bych rozhodně od neslušných slov a facek neměla daleko, byla pochopitelně úcta ke kamarádce, která ho milovala. Nevědět, co vím, nedivila bych se jí. Byl vážně zatraceně přitažlivej, pokud si člověk odmyslí, že je víceméně její vrah. Prohlížela jsem si ho nejdéle, ačkoli ne proto, že na něj byl tak dobrý pohled. Toužila jsem objevit cokoli, co by mě přimělo ho nesnášet o něco méně. Přece jen to byla její láska a určitě by se na mě za to vztekala. Kdyby tu byla. Pak bych ovšem neměla důvod a mohla jí dál tajně závidět. Lítost. Toužila jsem vidět míru jeho neštěstí. Nemusela jsem hledat. Vyzařovala ze všeho, co ho dělalo jím. Ubírala mu na přitažlivosti, ale přidávala na lidskosti. Pro jednou jeho pečlivě upravené tmavě hnědé vlasy sestříhané do dokonalého dojmu rošťácké rozcuchanosti neviděly ani stopu gelu a zřejmě ani broskvového šamponu, protože vypadaly vážně příšerně a kdykoli si je prohrábl, nebylo to z pozérství, nýbrž protože mu padaly do očí. Jo, i to mělo leccos do sebe, stejně jako o něco zarostlejší brada, jíž jindy udržoval na mírném několikadenním strništi. Jediné, čím připomínal svou obvyklou image byly dva vrchní rozepnuté knoflíčky u košile. Andy by to určitě udělalo radost. Loučil se s ní takový, jaký byl.
Nachytal mě na něj zírat a naštěstí okamžitě nevykouzlil ten věčný flirtující poloúsměv, nýbrž si mě jen mlčky měřil. Trochu ostražitě, řekla bych, ale to stejně nebylo ve všem tom zoufalství poznat. Konečně jsem ho viděla. Ty oči, vždy zářící přitažlivou zkažeností na níž si zakládal, nezářily, nýbrž se leskly. Neuměla jsem si u něj představit slzy, ale on u sebe zřejmě taky ne, protože jim statečně odolával a veškeré pocity vyjadřoval jen ten pohled. A v té chvíli mě to poprvé napadlo. On není vrah, on se tváří spíš jako vdovec. Nějakým ujetým způsobem ji miloval a zřejmě to jenom zkazil, ale neublížil jí záměrně. Zastyděla jsem se za svoji nenávist. To já jsem si vždycky vybírala idioty, kterým na mě nezáleželo. Ona by to nikdy neudělala. Pokud já mám pocit, že se rozpadl celý můj svět, jak se musí potom cítit on?!
Najednou nedokážu zůstat sedět. Měla bych být s nimi. Tedy oni, minimálně on, by měli být vepředu. Není to řada pro rodinu, ale pro nejmilovanější, k nimž jednoznačně patřil. Přišlo mi správné to napravit.
Došla jsem k němu a potěšilo mě, že poznal, že ne proto, abych ho nějak inzultovala.
"Sluší ti to," prohlásí jeho obvyklé já a já mám chuť to rozhodnutí přehodnotit.
"Tobě ne," neodpustím si aspoň upřímnost.
"Obejmout asi nechceš, co? Pozůstalí to občas dělají, šeptají si u toho slova útěchy…" nabízel. Byla to snad jenom hra? Ne, tenhle pohled nemohl fingovat.
"Byl jsi její…" zaseknou se mi ty slova v krku. Jak to může nechápat?
"Tvoje smůla, o dost jsi přišla," usoudí a já mu tu facku skutečně dám.
"Promiň. Snažím se z toho nezbláznit, a útěky k mému nejoblíbenějšímu já na to celkem fungují, to už mám vyzkoušené," vysvětlí. Ale kdeže, balíš její kámošku na jejím vlastním pohřbu.
"Proč to udělala?" Pokud se nezeptám teď, asi nenajdu odvahu nikdy. Musím to vědět.
Tváří mu projede vina a pohledem ucukne. "Nešťastná shoda okolností." I takhle to lze nazvat.
"Miloval jsi ji? A pravdu, ať už je jakákoli." Aspoň na pohřbu si ji zaslouží.
"Miluju jí," opraví mě. Setřu slzu.
Kývnu hlavou směrem k předním řadám. "Pojď se mnou. Tam patříš." Vděčně se na mě usmál.
Seděla jsem vedle něj ve druhé řadě, nechala po tvářích stékat slzy a drtila jeho dlaň a nebylo v tom ani od jednoho z nás vůbec nic romantického. Oba jsme ji milovali. Přece jen mi nakonec šeptal, ačkoli mě neobjímal. Snažila jsem se si u toho nic nepředstavovat. Ne, teď bych vážně měla vidět Andy v jiných situacích, ačkoli je maximálně pravděpodobné, že tehdy šťastná byla. "Bude to dobrý." Jako nějakou mantru, zaklínadlo, pořád dokola, do zblbnutí.
Láska nikdy neumírá. Vybrala bych trefnější citát, tohle byla opravdu ironie. Nechtěla jsem se na ni jít podívat. Nechtěla jsem ji vidět mrtvou. Nechtěla jsem si ji takhle pamatovat. On ano, takže se ode mě po obřadu odpojil. Věděla jsem, že na něj nemá smysl čekat, takže jsem rovnou prošla dlouhou uličkou a snažila se nevzpomínat na Vanessinu svatbu. Ať žijí parodie. Nicméně lidí se sešlo dost i tady. Kdesi vzadu jsem si všimla i party s Kryštofem, Romanem, Dominikem a Alexem. Vzpomněla jsem si na ten prázdninový večer u kašny, kdy jsme se s Andy vracely z nákupů. Byl to den, kdy potkala lásku svého života i své smrti. Chtělo se mi znovu brečet. Otočila jsem se za ním. Už tam zůstal sám, poslední. Něco jí říkal, takže mě přešlo nutkání ho jít podpořit. Chtělo se mi z toho jen ještě víc brečet. Seber se, Míšo, tohle se ti nepodobá. Jako by nestačil ten Tomášův pohřeb. Tam jsem musela vypadat stejně. Pokud někdy někdo bude chtít definovat lásku, okamžitě ho odkážu na tenhle okamžik. Zastydím se dokonce i za otázku ohledně jeho vztahu k ní. Měla jsem pocit, jako bych ho jí urazila.
"Půjdeš to s náma zapít, Míšo?" zaslechnu Romana a odpoutám pohled od toho dojáku. Stejně jsem tím narušovala jejich soukromí. Roman. Sakra pěknej kluk co po mě dost dlouho jel a já mu po Štěpánovi nedala šanci jen díky Tomášovi, do něhož jsem se doopravdy zamilovala. V tý hospodě to už skoro vypadalo nadějně. Přesto tam už nikdy nemůžu vkročit. Oni se tam dali dohromady.
"V žádným případě," odseknu až moc ostře.
"Andy si to zaslouží," namítá Kryštof a poprvé tím o Andy nemluví jako o žabičce. Miloval, jak tu přezdívku nenáviděla. I já jsem měla pocit, že si její jméno ani nepamatuje. Možná si ho ale jen přečetl tady. "Nemusí to být v tomhle baru," dojde mu, v čem tkví mé morální dilema. Doufala jsem, že nenavrhne jistou nejmenovanou, ovšem nejbližší diskotéku.
Znovu jsem se otočila po Patrikovi. Zasunul jí do výstřihu šatů rudou růži a usmíval se. Když kolem mě procházel, naše společná mantra "Bude to dobrý" zněla spíš jako slib. Možná bych se taky měla jít rozloučit, jemu to očividně dost zlepšilo náladu. Vážně na mě mrkl, nebo se mi to jen zdálo?
"Nějak ho to moc nebere, co? To je celej on," všimne si Alex. Taky se mi zdá.
"Přece jen bych se chtěla jít ožrat," usoudím.
 


Komentáře

1 M. M. | Web | 6. dubna 2014 v 23:01 | Reagovat

Aaa to je smutný.Z tehle kapitoly jsem měla slzy na krajicku,je fakt skvěle napsána :)
Chudáka asi tíži pocit viny,ale stejně nechápu proč Tomáše zabil :D
Mezipohledy Míšs budou fajn :)

2 Zoey* Zoey* | Web | 7. dubna 2014 v 16:14 | Reagovat

Jsme šílenec do sladkého a pečení :D obrázky byly a bylo jich mnoho, ale ten debilní blog mi je vymazal :/
Kapitolu přečtu, až bude více času ;)

3 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 7. dubna 2014 v 17:18 | Reagovat

Děláš si srandu?! Normálně jsem se u toho ROZBREČELA!!! :D
Fakt super, přiznám, že jsem úplně mimo. Andy se teda zabila, je mrtvá?! Ale ne, nemůže, protože bez ní to pochopitelně nebude pokračovat. Třeba jenom DĚLALA, že je mrtvá, ne? NE?! Když Patrikovi to "poslední rozloučení" tak zvedlo náladu. Jo. Musela to jenom dělat.
Úplně miluju zoufalýho Patrika. Zbožňuju, když se drsňáci bojí nebo truchlí pro svoje holky... je to... úžasný. Nádherně napsaný, fakt. :3 Doufám, že sem brzy dáš další, jinak se z toho si zhroutím...

Ne, na stalkera si hrát nechci (jups, tak se to určitě nepíše, co? :D), jen jsem se divila, že pořádáš takové výlety a já si tady příjdu moc "ve městě" a přitom paradoxně bydlíme ve stejném městě... i když, Praha je velká a kamarádka která bydlí na kraji taky má docela dost přírody, takže chápu... až za hranice Středočeskýho kraje?! :D aha... tak to musel bejt výlet s velkým V.

4 Kubi Kubi | Web | 7. dubna 2014 v 17:24 | Reagovat

Smutná kapitola. Někdy mi tu Patrika b ylo líto, ale někdy jsem si říkala, jestli to náhodou jen nehraje, když se tam tak trochu pokoušel flirtovat s Míšou, ale to by nebyl asi on xD
U Hostitele jsem teprve na začátku, ale zatím se mi to líbí:) Děkuji:)
Jojo, byla z toho porce jako na obrázku xD

5 Zoey* Zoey* | Web | 7. dubna 2014 v 20:46 | Reagovat

Strašně smutná kapitola:/ ale nějak mi ušlo to, že andy umřela ... v minulé kapitole to zní jako pokus a ne ze se jí to povedlo ... každopádně krásná kapitola ;)

6 Butty Butty | Web | 7. dubna 2014 v 21:00 | Reagovat

Smutná kapitola..ale věřím že přístí budou o něco veselejší no nemám pravdu ? :-)

7 Lucy1616 Lucy1616 | 10. dubna 2014 v 20:04 | Reagovat

Já jsem nevěděla, že Andyina sebevražda byla realita :O Myslela jsem si, že si to jenom představovala. Nedokážu si vysvětlit, proč Patrik od ní odcházel veselejší. Že by Andy smrt jenom hrála?

8 Andie Andie | Web | 13. dubna 2014 v 16:13 | Reagovat

hrozně smutná kapitola, ale skvěle napsaná, povedla se ti :) těšila jsem se, že se dozvím, jak se A., zabila, ale nic, škoda :( a Míša asi neví, že Patrik zabil Tomáše, co? :D

9 s. s. | Web | 4. května 2014 v 22:54 | Reagovat

Tak jsem se hrdinsky dala do čtení xD ono bude nejspíš problém prostě v tom, že já si vždycky oblíbim postavu a když mi jí někdo zabije, má smůlu :D A pak musim počkat, než to nebudu brát jako navazování příběhu, ale spíš jako novej příběh a úplně s jinejma postavama. Jako by tohle byl začátek všeho cos napsala, jestli mě chápeš :P nicméně ano, jdu na další kapitolku :) A jsem ráda, že jsem ti udělala trochu radost mym odhodlánim :D))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama