2x02

8. dubna 2014 v 23:41 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky, usnula jsem a byla tu slíbená kapitola, takže plním dokud je před půlnocí a máte tu onu vzpomínací ala P. z níž se sice o A. moc nedozvíte a z jeho minulosti ještě nebude jasné to nejpodstatnější, ale kapitol je ještě dost a nemůžu všechno vrazit do jediné. Pomalu si zvykejte na neobvyklé věci, snažila jsem se je maximálně minimalizovat protože mám pocit že z nich vyrůstám a byl by tu zmatek, ale něco málo tam být musí :-) Přesto myslím, že budete aspoň trošičku překvapeny :-)




Měl jsem vzpomínat na Andy. Měl jsem truchlit. Ale když už nepříjemné vzpomínky, tak od začátku.

Byly doby, kdy Vanessa ještě nebyla namyšlenou nánou, brácha nežil na způsob sekty a já nestřídal holky každý víkend. Byly to celkem pěkné doby, takže není zas tak od věci, že to zní jako pohádka. Však už to taky bylo zatraceně dávno.
Byly to i doby, kdy byli rodiče naživu. Až moc naživu, pokud vezmu v potaz jejich angažovanost ve společenském dění. Však si to taky mohli dovolit, jejich postavení nás pasovalo do střední třídy a minimálně Vanessa z toho byla u vytržení. To jí zůstalo dodnes, ale tehdy bývalo všechno okázalejší. Něco jako teď ta její svatba, akorát třikrát do měsíce a s významnými lidmi. Leckdy velmi významnými a ne vždy lidmi, ale to jsme nevěděli a dobře se bavili.
Na vrcholu téhle smetánky si žila jedna velmi zajímavá dívka s nevinnýma modrozelenýma očima, aristokraticky bledou pletí a platinovými vlasy vlnícími se do něžných prstýnků. A čím více mi ji osud nepřál, tím zatvrzeleji mě k ní i táhl. A abych nezapomněl, něžné platinové prstýnky zdobila korunka dcery těch nejmocnějších. Tedy dcery té nejmocnější, ale to věděl jen skutečně málokdo, ačkoli i její otec jakousi moc zaručoval, byť neurčovala zákony.
Že to nemohlo být v současnosti? To to vážně někoho překvapilo?!
Bohužel teď nastává jeden ze dvou důvodů, proč se k tomuhle období života nikdy nevracím. Nechci si ho připomínat, nechci aby byl součástí mé minulosti a už vůbec aby zasahoval do současnosti. Byla to moje povaha, ne tak zkažená jako teď. Vlastně vůbec. Byl jsem tím, co většina dcerek mé společenské vrstvy považovala za ideální partii. Ne tak Ona, ačkoli ne kvůli nezájmu nebo nespokojeností s mou gentlemanskou povahou slušného mladého muže na ženění, ačkoli dnes ve stejném věku těžícího z výhod lehkomyslnosti mladých. Doba pokročila k lepšímu a já k horšímu s každým dnem, kdy jí vzdoruju.

"Už truchlit nemusíš," připomněl mi brácha, když si všiml mého rozpoložení a vytrhl mě tím z něj.
"Já vím. Vzpomínám na ten první průser," vysvětlím neochotně.
"To jsi přece zazdil, ne?" diví se.
Pokrčil jsem rameny. Ano, zazdil, ale stejně tak i lásku samotnou. Ale dnes jsem Míše nelhal. V ničem z toho, co jsem řekl. Miluju ji, takže to bude dobrý. Dnes už jo.

Tančili jsme a byla to jediná možnost jak s ní být slušným způsobem v relativně neslušné blízkosti.
"Víte, že tohle nemůžu," apelovala na mou ctnost a mělo to větší smysl než když se o to pokoušely dnešní holky.
"Víte, že o tomhle nerozhodujeme my, ale osud." Byla to dobrá výmluva, takže mi zůstala i do budoucna. Holky si s ní připadají důležité, jelikož s nimi má ten nahoře plány. Co jim mám vykládat, že osud neexistuje a jediné plány, pro které jsou důležité jsou ty, v nichž jsem nahoře já. Ať žije romantika.
"Můj osud je předepsaný od mého narození a pro vztah s vámi v něm není místo," byla princezna méně naivní než mnohé současné holky. Bohužel měla pravdu, ale ne pro to, co tím myslela.
"Dejte mi šanci dokázat opak," byl jsem i ve svém trapném období stejně neodbytný, ačkoli ve jménu veliké lásky. Ta už odůvodnila větší průšvihy.
"Přijďte po plese. Uvidíme, co se s tím dá dělat. Přece nemůžu vzdorovat osudu, že," usmála se a já měl vyhráno. Aspoň jsem si to tedy myslel.

"Jak to dopadlo?" Brácha mi nedával pokoj, ačkoli jsem mu byl víceméně vděčný, jelikož jsem se začínal nebezpečně blížit fázi, kterou nesnáším stejně jako svou tehdejší povahu.
"Podle očekávání," přenesl jsem se zpět do reality, ačkoli by stejná byla i odpověď na konec vzpomínky. Teď to bylo snadný, dokonce i před lidmi. Škoda, že dřív…
"Ví, co má dělat?" Kdyby ne, mohl by to být vážně problém.
"Nechal jsem jí vzkaz."
"A dál?"
"Dál už to bude dobrý," odpověděl jsem mu totéž, co jsem sliboval i Míše, ačkoli se ptal na plán. On do něj ale nepatří. Tohle je na mě, stejně jako zbytek průšvihu.

Jelikož mě má vyvolená neměla zakázaného, když se ani nepočítalo, že by s něčím tak skandálním mohla vyrukovat, scházela se se mnou. Celkem ochotně a celkem tajně. Velmi počestně, zvlášť ve srovnání s dneškem, ale to mi sebeméně nevadilo. Jak říkám, idiot. Jelikož jsme si ale většinu času povídali, hodně jsem se toho dozvěděl ze zákulisí nejmocnější rodiny. Něco mě těšilo, něco se hodilo, ale něco jsem nedokázal přenést přes srdce. Tím byl její snoubenec, pochopitelně.
"Utečeme, Kasandro," navrhoval jsem rozrušeným hlasem a už tehdy věděl, že mé přesvědčování podpoří fyzický kontakt. Natáčel jsem na prst její vlny a skoro to až začínalo připomínat blízkost.
"Jsi blázen a já jsem jediná následnice. Musím to udělat," věděla poslušná dcerka své.
"Vždyť to ani není tvůj otec," namítal jsem se svou dnešní umanutostí, byť zabalenou do slušnějších mravů rádoby slušnější doby. Ale mezi námi, být tak slušná jak se říká, dnešní generace by vůbec nežily.
"Pšš!" pohoršil jsem důležitou následnici a přitiskla mi u toho ukazovák na pusu. Chtěl jsem kecat a kecat dokud mě neumlčí líbáním, ale neudělal jsem to, protože by to neudělala ani ona. "Vůbec to nemáš vědět. Ani já nemám."
"Na tom nezáleží. Přece nebudeš nešťastná. S ním. Utečeme."
"Nerozumíš tomu. Byla jsem vychovaná s vědomím téhle budoucnosti. Na mě toho bude záviset tolik, že proti tomu láska není nic," setřela mě výsostně a já dokázala vnímat jen tu část, v níž přiznala lásku.
"Takže to vyřešíš jako tvoje matka?" Historie se opakuje.
Urazila se, ačkoli to byla moje nejteoretičtější, nejnesobečtější a nejslušněji vyjádřená nabídka za život. A taky naposledy, kdy jsem o takových věcech vůbec uvažoval.

Shodil jsem černé oblečení, v němž jsem se cítil nesvůj. Připomínalo toho vážně dost. Bezmyšlenkově jsem se upravil do své obvyklé podoby a s mým běžným vzhledem se vrátila i naděje. Vracel jsem se na právě opuštěné místo a tentokrát optimističtěji. Předtím jsem byl v háji už jen z faktu, že to vážně udělala, že to vážně zase dopadlo špatně.

Přestal jsem na ni naléhat a ona znovu dovolila setkávání. Přesto jsem si všímal, že nebyla ve své kůži. Se mnou se sice šťastně a hrdinně usmívala, ale jelikož jsem znal story ze zákulisí, věděl jsem, jak moc je celé tohle štěstí hrané, a to nejen to její.Celý život panovnické rodiny byl jen komedií pro lidi, protože neshody mezi vládci budí neshody a revoltu těch obyčejných. Byli tedy šťastní, ačkoli jsem věděl, jaké oběti to neslo. Kasandru to trápilo a o to víc, když to zahrnovalo nátlak ze strany její svatby. Naše setkávání tedy byla méně častá, ale také jsme méně mluvili. Dovolovala mi věci, které se na princeznu neslušely a pokaždé odcházela neochotněji. Věřil jsem, že ji nakonec přiměju utéct, a ve chvílích, kdy byla se mnou tomu věřila snad i ona.

Dál už jsem vzpomínat nedokázal, byť by se zdálo, že čeká šťastný konec. Nasedl jsem do auta a děkoval za vynález zatemnělých oken, ačkoli byla tma. Tohle bude tajné a nebezpečné, ale aspoň na to nebudu muset vzpomínat takhle neochotně. Zrychlil jsem a donutil rádio přeřvat mé myšlenky, které se vracely ke Kasandře. Teď nemůžu přemýšlet nad začátkem zkázy, když jedu zařídit aspoň jeden happy end.
S vystoupením z auta jsem nedokázal udržet klidné tempo. Každá minuta je depresivní a nebezpečná, stejně jako místo, na něž jsem spěchal. Nemohl jsem doufat v pud sebezáchovy někoho, kdo už se zabil.
Nezklamala. Skoro bych ji neviděl, nezakopnout o ni, a to si jinak nemůžu na svůj zrak stěžovat. Jediným zdrojem světla, jímž jsem disponoval byl zapalovač. Rozhlédl jsem se a objevil svíčky. Lepší, než ho pořád držet v ruce. Jednu po druhé jsem rozžhnul a teprve poté se odměnil pohledem na ni. Vypadala pořád stejně, tedy měla pořád stejné šaty včetně zapíchnuté růže ve výstřihu, na jejíž bílé stuze, jíž byla omotaná se z rubu skvěl lihovkou napsaný vzkaz, nakazující jí, přesně jak udělala, sedět a čekat potmě na půdě do noci.
Ten nejkrásnější rozdíl ale byl v její tváři a spočíval v jediném. Neukazovala mrtvolně voskovou ztuhlost a beznaděj, k níž jsem ji dohnal já. Nedokázal jsem se na ni dívat, ale bez toho by to nešlo. Přesto každý pohled každé té minuty napravování osudové chyby byl jako neskutečný morální kopanec do břicha. Možná spíš o něco níž. Jo, zasloužil jsem si ho.
Zamžourala do světla zraňujícího její odvyklé oči a přišlo jí to stejně neuvěřitelné jako mně. Předvedla můj poloúsměv a hned na úvod mi vytkla: "Trvalo ti to."
 


Komentáře

1 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 9. dubna 2014 v 22:56 | Reagovat

Aha, jasně.
Tak teda doufám, že se to v další kapitole všecko vysvětlí, ty tajemná mrcho! Proč to musíš dělat tak napínavý?! PROČ?!
Takže, Patrik je nějaká nadpřirozená bytost, která žije HODNĚ dlouho. Nebo přicestoval z minulosti? To jsem... nečekala. Ze začátku se to zdálo jako normální lovestory, ale teď se nám to trochu komplikuje.
Andy teda byla mrtvá, ale teď obživla. Vůbec nejsem mimo. Takže on jí nějak oživil?! Sakra, dozvíme se vůbec na tyhle otázky odpověď?
Koukej přidat další kapitolu! Doufám, že bude z pohledu Andy! ;)

2 Kubi Kubi | Web | 10. dubna 2014 v 12:02 | Reagovat

Wow, nějaké vzpomínky z minulosti? No.. říkala jsi, že to je nadpřirozené, takže kdoví, co se z něho ještě vyklube! xD
Děkuji, že nám držíš palečky:)* Moje kámoška už má zaracha přes 2 týdny xD Ale přeji, ať se M. brzy uzdraví:)Jojo, vždy je lepší si to nejdřív přečíst a až pak se kouknout na film xD

3 Lucy1616 Lucy1616 | 13. dubna 2014 v 7:23 | Reagovat

Takže Andy je živá? Ale jakto?! Že by Patrik byl upír, když žije takhle dlouho? To je tak hrozně zamotaný :D Jsem totálně mimo.

4 Andie Andie | Web | 13. dubna 2014 v 16:21 | Reagovat

takže Andy buď hrála mrtvou, nebo vážně byla mrtvá a nějakým způsobem oživla .. fakt netuším, co by to mohlo být, teda jediné, co mě napadá, že se stala upírem, ale to asi ne :D nechce se mi číst moc napřed, abych pak nemusela čekat na nové kapitoly, ale asi budu muset, protože je to fakt zajímavé :D

5 s. s. | Web | 4. května 2014 v 23:03 | Reagovat

S poslednim odstavcem mám otevřenou držku a říkám si: Kurva, cože?! :O Promiň za slovník, ale fakt nevim, co si myslet :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama