2x05

13. dubna 2014 v 15:36 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky, tak jsem zase jaksi nezdravá - to už tu dlouho nebylo. Sedím doma a dlabu bábovku, jíž upekla babi, kdežto o svých méně úspěšných pokusech v kuchyni budu zase referovat v deníčku :-) A cpu sem další kapitolu, tentokrát konečně z onoho tradičního pohledu Andy, ačkoli myslím, že vám úplně tradiční připadat nebude...




Páni. Svět je jedna velká záhada. Právě jsem se probudila, tedy byla probuzena z nejdefinitivnější konečnosti, tím, kterému jsem nevědomky podstoupila život. Jejich sběratelem. Bylo fér, aby mi ho vrátil. A bylo krásné, že to udělal. A ačkoli jsem se musela srovnat se spoustou nových skutečností, dostala jsem novou šanci. Pravda, taky ztratila všechny, kteří můj život tvořili, ale za to si koneckonců můžu sama, přesně jak řekl. Ten nejdůležitější mi ale zůstal. Ten jediný. A vypadá to, že spolu budeme utíkat před světem. Jak… vzrušující.
Teď budu muset přes noc dospět.
Věděla jsem, že má pravdu, když mi vnucuje útěk. Ale byla tu ještě jedna možnost. A já odsud nechtěla.
Dotáhla jsem ho do drogerie, ačkoli mi dovolil ze svého auta s temnými okny vylézt až třicet kiláků od domova. Věděla jsem, že nákupy šminků jsou klučičí noční můra, ale tohle bylo existenční. A ne proto, že jsem nic takového již nevlastnila. Že nevlastním absolutně nic. Zastavila jsem se v oddělení barev na vlasy.
"Jaká by mi slušela? Vždycky jsem chtěla být bruneta, ale ne jako Ness, ani jako Míša…" radila jsem se ohledně nové identity. Součástí mého plánu byly ještě kontaktní čočky a nový šatník, možná i změna příjmení. Jaké bych chtěla? Jediné, které bych milovala více než to své by bylo to jeho. Nemyslím, že by nejlepším vstupem do dospělosti byl pohřeb, ale svatba by byla příliš konvenční a konvencím jsem utekla probuzením ze smrti. Navíc jsem věděla, že on by svatbu nechtěl. A nejspíš ani změnit mi jméno bez ní. Zatracená nenávist k závazkům. S níž tě ovšem oživil a hodlá s tebou prchat, připomněla jsem si. To bylo víc než celá svatba, dokonce i než ta Vanessina okázalá.
"Líbí se mi blondýnky. Jestli si chceš měnit vlasy, přebarvi z nich ty ujetý černý proužky a zesvětli z karamelový na platinovou. Mohla by ses i ostříhat, ale ne moc, miluju tvoje vlasy. Nicméně… bude to k ničemu. Nemůžeš tu zůstat, chápeš?" Pořád to opakoval. Nicméně to mi bylo fuk. Miluje moje vlasy… já miluju jeho. "Jsme tu mezi lidma," připomínal mi.
"Nikdo tu není," bránila jsem své primitivní touhy. Skutečně už tam nikdo nebyl.
"Změnila ses," uvědomil si. Jako by se mu to zrovna nelíbilo, byť proti tomu, co jsem dělala rozhodně nebyl. Zklamalo mě to, ale nechtěla jsem, aby to poznal. Už o mně jednou přišel. Nechtěla jsem ho trápit ničím dalším.
"Jo, to je možný. Umřela jsem," pokrčila jsem lhostejně rameny. Co na tom. Musím se změnit. Jednak aby mě nepoznali, ale hlavně proto, že ta uťáplá chudinka by tenhle svět neunesla. Nezvládla ani lásku a to dokonce ani poté, co do ní byla zasvěcená a zbavila se aspoň své relativní frigidity. Popadla jsem dvě krabičky platinové. "Kam teď jedeme?"
"Domů. Ke mně domů," specifikoval. Tam, kam jsem si kdysi přísahala, že nikdy nevkročím. Super. Vanessa. Snad mě teď přestane nesnášet, když přede mnou nemusí nic tajit. Doufám tedy, že je to tohle. Víc překvapení bych vážně nepotřebovala. "Andy… vážně je všechno v pohodě? Myslel jsem, že budeš naštvaná… kvůli tomu… Míšinýmu. Tvýmu."
Tomáš. "Chudák Míša. Přišla o mě i o něj. Musí to mít hrozný… otoč to, jedeme za ní. Jestli se zabije i ona… taky bys ji oživil? Pro mě?" To by mě vážně trápilo. Ztratit Míšu.
Zatvářil se nespokojeně. "Ne, ale ne proto, že bych nechtěl. Prostě… by to nešlo." Evidentně něco, co mi nechtěl říkat. Proč, sakra?!
"Proč? Protože by umřela kvůli mně? Dostala bych její život já?" Nerozuměla jsem těm machinacím a vážně bych nechtěla vidět, jak se zabíjí.
"Ne, pokud teda není tajně lesba, čímž jsem si jistej. A nebylo by to proto. Míšu… nemiluju. A tohle všechno je… o lásce." Tohle měnilo všechno. Proti tomu byly vlasy ničím. Miluje . Věděla jsem, že ke mně chová vztah maximálně kladný aby to unesla jeho přelétavá osobnost. Ale tohle…
"Ne, tohle auto je zakletý. Tam to nikdy nevyšlo. Vydrž. Mě jsi nechala čekat dlouho," znovu mě odmítl. Prej dlouho. Dva měsíce, z nichž jsem se na jeden rozešli. Tomu teda říkám sebeovládání. Pf. "Na zem. Jdou tu lidi."
"Měníš názor?" usmála jsem se. Nekomentoval to a znovu mi připomenul sesunutí ze sedadla. Zatracená sebevražda. "Vydrž, nechci si omlátit hlavu o volant," zavrčela jsem uraženě. Rozesmál se. Tahle moje znovuzrozená osobnost byla zábavnější. Nakonec jsem splnila co po mně chtěl, ačkoli mě ta nedůstojnost urážela.
"Ty víš, jak jsem to s Tomášem myslel," vrátil se znovu k nenáviděnému tématu.
"Dokud se musím schovávat na zemi, neodpovídám," odsekla jsem poníženě.
"Nemáš vůbec žádnou disciplínu. Našli by tě ještě ten samej den, nebejt mě."
"Můžeš mě ji naučit," vzpomněla jsem si na své nejoblíbenější téma.
"Zní to zajímavě, ale teď ne víc než ta odpověď," připustil. Škoda. "Ty na mě nejsi naštvaná, protože jsem ho zabil?"
"Žárlil jsi, protože mě miluješ. Neměla jsem se s ním scházet. Nicméně neboj, nic jsem s ním neměla, nikdy. Vždycky jenom tvoje," uklidňovala jsem ho. Bylo mi jasné, o co mu šlo, ale bála jsem se, jak by na to zareagoval, ačkoli si sám myslí něco podobného. Nelitovala jsem ho. Choval se jak kretén. Podváděl a opustil tu nejlepší holku na světě a chtěl zničit moje štěstí s Patrikem. Však si Míša najde někoho jiného, byla jsem šťastná jak jsem tenhle problém úspěšně vyřešila.
Věděl, že ze mě tu odpověď nedostane, takže s tím naštěstí dal pokoj a dokonce mě nechal si znovu sednout vedle něj na sedačku a položit mu dle starého zvyku hlavu na rameno.
Došli jsme do jeho domu a já měla pocit domova. K mámě se už koneckonců nevrátím, takže je tenhle pocit dobrým znamením. Že bych zjistila, kolik životů Vanessa nastřádala? Párkrát ji zabít by byla zaručeně zábava.
Tvářila se obvykle nesnášenlivě, takže jsem usoudila, že prozrazení tajemství na jejích sympatiích nic neměnilo. "Přišlo ztělesnění potíží," pronesla na mou adresu aniž by se na mě podívala. Mou podobně směrovanou odpovědí bylo protočení očí.
"Tomu teda říkám změna k lepšímu. Sluší ti to víc, než když jsi byla mrtvá," zakření se na mě Stefan. To je mi teda kompliment.
"Nicméně mrtvá byla sympatičtější," připomene svou nesnesitelnost Vanessa a já už ji víckrát nemíním ignorovat. Bohužel mě ale nenechají.
"Nech moji sestru, jasný? Pokusy vymlátit z ní tu její příšernou povahu se nepovedly už otci," rýpl si Patrik a Vanessa se zamračila. Tohle jsem evidentně vědět neměla. Snad ani nechtěla, byť mě jeho minulost zajímala. Otřásla jsem se. Nechci, aby zažíval tak zlé věci. Chci bojovat do posledního dechu každého svého života aby v jeho minulosti ani budoucnosti neexistovaly. Chci mu je všechny vynahradit. Dal mi život a miluje mě. Tohle je tím nejmenším. Jsme ale ve společnosti, takže jen stisknu jeho dlaň. Pochopí.
"Sbalte si. Odjíždíme," oznámil své rodině a oba jsme zaručeně mysleli na totéž, totiž na přesun do jeho ložnice, který už konečně byl na dosah. Nevnímala jsem dokonce ani Vanessino vztekání, z něhož vyplývalo, že by ji má smrt skutečně potěšila. Proč nemůžeme utéct bez nich?
Na ložnici pořád ještě nepřišel čas, protože si usmyslel mi nejdřív ostříhat a obarvit vlasy. Bylo vážně extrémně divné, když tohle dělal kluk, ale šlo mu to. Skoro jsem tu holku ve zrcadle nepoznávala, kromě kratších a světlejších vlasů měla v očích navíc uhnízděný nový pohled, sarkastický a nadnesený. Měla jsem to zvládnout sama, učila jsem se na to koneckonců, ale od něj, s tím pocitem, že se o mě stará a s elektřinou při každém dotyku, to pochopitelně bylo lepší.
Měla jsem téměř vymytou barvu z vlasů, když za mnou konečně přišel. Zatraceně, to je tak sexy! V mé potřebě slíbat z něj každou kapičku vody mi sebeméně nebránil. Nakonec jsme po všem tom prodlužování nevydrželi ani do ložnice a vzal si mě opřenou o stěnu, s nedočkavou tvrdostí. Naše hořící těla však neuhasila ani voda, jakkoli bylo opojné sledovat jak mu smáčí vlasy a stéká po ramenou. Rozpalovalo mě to zas a znovu.
"Teď přišel čas naučit tě té disciplíně," usoudil. Ochotně jsem souhlasila.
 


Komentáře

1 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 13. dubna 2014 v 15:57 | Reagovat

Pařížanku pošlu těžko, zatím mám napsáno minimum :/ ale snažím se :D

Já se na ten další díl tááák těšila! :) Úplně to s Andy prožívám. Překvapil mě její optimismus, já bych se asi složila, ale má Patrika, že :3 Ta odstínová scéna na konci... aww. Kam asi pojedou?

2 Kubi Kubi | Web | 14. dubna 2014 v 22:07 | Reagovat

Takže tahle část dočtena:) Zítra jdu na další:) Opět se vrátil pohled od Andy a zase skvělé:) Změna image ji určitě pomůže  skrýt se:) Jsem zvědavá kam půjdou:) A jestli se nějak rozloučí s Míšou, rodinou a tak.. :)

3 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 15. dubna 2014 v 18:48 | Reagovat

Takže sběratel smrtí :D Zajímalo by mě, kam se odstěhujou, určitě zase poznají nový lidi a tak :) Ale to se Andy bude muset totálně změnit, aby ji nikdo nepoznal. Ale kdo ví, jestli vůbec odjedou, já myslím, že to nebude tak jednoduchý, ty to ještě dokážeš zašmodrchat :P

4 Andie Andie | Web | 15. dubna 2014 v 19:25 | Reagovat

Andy zvládá dobře, že už nikdy neuvidí rodinu, kamarády .. já bych se z toho asi sesypala :D ale pro ní lepší :) jsem zvědavá, kam s Patrikem odjedou, doufám, že se budou mít dobře :) ale nevěřím ti, že bys Míšu z příběhu nadobro vyřadila, takže se to o smrti nesmrti určitě dozví :)
a nechápu, proč Vanessa Andy pořád tak nenávidí, mohla by si časem zvyknout ..
a pochopila jsem správně, že Patrika a sourozence jejich otec bil?

5 s. s. | Web | 4. května 2014 v 23:33 | Reagovat

Echm, echm, echm, echm. Tak tohle by pro dnešek stačilo :D Zas nemůžu celou Andy-Patrika-nadpřirozenej život, kdy jemu je asi 800 let a jí 16, přečíst za jeden večer. Nicméně...rozhodně to hodlám dočíst, tak se neboj. A opovaž se mi tam ještě někoho zabít!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama