2x17

4. května 2014 v 22:18 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky, asi mi už vážně hrabe... nicméně dnes vás musím moc pochválit za návštěvnost, komentování a tak vůbec... zas dám v nejlepším s přidáváním pokoj xD snad Zoeyince přinesu tu inspiraci na zítřejší slohovku, když už pro ni nic lepšího nezmůžu :-) Celkem dlouhá kapitola Andy končící... uvidíte :-)



"Co tu děláš?!" zavrčím odhalena a hlavou mi rychlostí blesku šrotují všemožné způsoby, jimiž ji zneškodním a zdrhnu. Nechci se tam vracet a už vůbec ne za její protivné společnosti. Určitě tu není z lásky ke mně, ale v lepším případě z lásky ke svému bratrovi a v horším ze zlomyslnosti, v níž nás chce vidět se vztekat a trápit pohromadě, což jí patrně stojí i za oběť v podobě asi hodinové cesty v mé společnosti. A nejvtipnější je, že její výraz přesně zrcadlí mé myšlenky, jako by to bylo přesně tak, jak si myslím.
"Plním velmi neslušně vyjádřenou žádost. Musím tě přivézt," zodpoví neochotně můj dotaz.
"Já tam nechci." Jistě. Nikterak ji to nepřekvapí.
"Však proto tu jsem já, které je tvůj názor naprosto ukradenej. Můj bratr nicméně ne, takže tě tu nemůžu s maximálním potěšením přivázat a klidit se nejdál jak zvládnu," postěžuje si a v té chvíli mi přijde tak ztotožnitelná, že se neubráním úsměvu. Jsme z téhle shody obě stejně pohoršeně překvapené.
"Nikdo jiný tu není?" vyzvídám. Proč vlastně? Jeho vidět nechci. Ovšem ani nechci být s Vanessou. Už vím, čím to může moje myšlení omluvit - nemám to srdce zneškodnit víc lidí, zvlášť těch které mám ráda. Protože já musím zdrhnout. Já se tam nevrátím. Nemůžu.
"Ne. Snad se nebojíš," posmívá se. To ji vážně tak baví mě vytáčet? No, vypadá to, jako by si to vážně náramně užívala. Nejspíš to není tak těžké. Poutá se a pouští přeslazenou muziku, z níž cítím potřebu vyčistit si zuby, ale ona na tom musí být zrovna tak. Přesto ji obě hrdě snášíme, čekajíc které dřív dojdou nervy. Je to svým způsobem zábavné.
"Tebe? Nedokážeš nic, co by mi doopravdy ublížilo." Ne, nesvedla mě a nepřevrátila mi život naruby.
"Ani o to nestojím. Tebe je lehký rozhodit i bez toho. Ale on je teď v háji." Takže jak jsem myslela. Nesmím se nechat vyprovokovat. Přece tu princeznu nenechám si na mě dle libosti zlepšovat náladu!
"Poslal tě přemlouvat? Opět mazaný, ví, že ty bys to jen tak nedělala," usoudím. Vážně bych nikdy nečekala, že bude Vanessa stát o mou přítomnost a spokojenost. Nejspíš ani že tolik obětuje té jeho. Musí mít nějaké soukromě sobecké důvody, jak ji znám. Možná si na nás dělá praxi pro budoucí zaměstnání na psychiatrii nebo v manželské poradně.
"Nenutil by mě přemlouvat. Hrdost, nezapomínej," poučuje mě, jako bych to nebyla právě já, kdo má jeho příšerné myšlení.. "Prostě na něj nejde koukat. Nevěřila bych, že to je možný, ale trápí se." Sama Vanessa je tou skutečností tak překvapená, že to mluví za vše. Ignoruji její nostalgické zamyšlení, stejně jako ona neřeší mé nálady. Dělá to snad kvůli minulosti? Byl takový jako poslední týdny i v jejích vzpomínkách? Na tom stejně už nezáleží. Je to pryč. Minulost, přítomnost i budoucnost.
"Já taky. Třeba si příště rozmyslí, čí sukni nechá na pokoji," pokrčím rameny.
"No sakra. Být po mým, vůbec to vědět nemusíš, já ale věřím, že tentokrát nekecal. Jsem si skoro až jistá že to bylo nedorozumění."
"Nevěřím tomu. I ty dva měsíce s ním mě naučily věřit, že i to nejhorší je ještě optimistické proti skutečnosti," odseknu a v její tváři se mihne cosi jako údiv nad mou reakcí. I kdybych tím ale jaksi nepatrně v jejích očích stoupla, najevo to nedá a mě to ani nevadí. Stejně zdrhnu jak jen to bude možné. A pak teprve začnu žít ten nový život, který mi přineslo přežití vlastní smrti.
"To bys ho musela vidět." Proč mě tolik přesvědčuje? Ach, lásko, ty se pro mě trápíš? Patří ti to, kreténe!
"Já ho nechci vidět," zopakuju své stanovisko. Cosi ji na mé umanutosti potěší, patrně míra mé bezmoci. Aby ses nedivila!
"Netušíš, jak by se mohl jmenovat ten bar?" Ačkoli bych myslela, že je to nemožné, tahle namyšlená osoba má v hlavě i přes všechnu tu nadřazenost místo pro myšlenky a nápady. Co ji sakra napadlo? K čemu jinému by mi název onoho místa byl než jen k dalšímu vzteku?!
"Je mi to naprosto ukradený."
Dál už nenaléhá, přidává na rychlosti, byť už teď dvojnásobně převyšuje maximum. Evidentně nikdy neprchala z jedoucího auta, pakliže myslí, že bych to byla ochotná absolvovat znovu. Vytahuje mobil a já odolávám zlomyslné touze nahlásit tohle porušení silničních pravidel policii. "Brácha? Čau," zahájí hovor a já proti své vůli napínám uši a dokonce i šilhám jejich směrem. "Jo, vezu, dokonce nespoutanou," Co jí proboha vykládá?! Odolávám spoutaným vzpomínkám, ale mají v sobě asi tolik disciplíny jako já sama. Tlumím rádio. "Poslouchá." Okázale otáčím hlavu opačným směrem a hledím z okna, pořád stejně napnutá. "Ne, tyhle trapárny nebudu vyřizovat. Řekněte si to sami." Mrcho! Dej to nahlas! "Vezmu jí do baru. Nevíš o nějakém zajímavém?" Co s tím barem pořád má? Otravuje ji stereotyp vdané paničky? Nedivím se. Aspoň si ale nevybrala kreténa. "Ne, neřeknu ti svůj nápad. Ale vážně doufej, že vyjde."
Jelikož získala své informace, cíl cesty je jasný. Snad bude mezi lidmi snadnější utéct.
Neuteču. Provizorně mi pro návrat do milovaného domova zamaskuje identitu a za ruku mě vleče až dovnitř. Ten kretén! Ten zvrhlej magor! Tady jsme se dali dohromady a on tu chrápal s mojí kámoškou! Nemůžu na sebe ale moc upozorňovat, takže jdu vesměs pokorně. Mohla bych z toho udělat svůj plán. Předstírat klid a pak využít sníženou pozornost. Moment překvapení vyšel už při útěku z auta.
Vyndává cosi z peněženky a posílá to po baru barmance. Po pozorném prohlédnutí i vzhůru nohama poznávám fotky. Ani ty vidět nemůžu. "V kolik včera odcházeli?"
Barmanka se neochotně utrhne od čištění nablýskaných sklenic a nejprve s neochotou se po nás otočí. Když jí dojde že naše dvojice má do obvyklých policistů daleko, sice se jí uleví, ale nezájem z ní sálá ještě intenzivněji. Zběžně mrkne na fotky a já sleduju, jak se její výraz pozvolna mění. "Jo, ty odcházeli chvíli před půlnocí. Zrovna jsem měla končit, takže si to pamatuju, nicméně vážně nešli přehlídnout. Na to, že mu dala facku se divím, že spolu pak odešli. Pěknej kluk, i s tím barevným okem. Proč?" Oklepu se při té větě. Jo, takhle bych se s ním cítila pořád. Pěknej kluk kterej nikdy nebude jen můj. Který svádí pro zábavu, pro nesmrtelnost a příležitosti se mu samy nutí. Jako tahle husa.
"Jsem jeho sestra a s touhle chodí," kývne hlavou ke mně. Kecá, nicméně co je té náně po realitě, aspoň už po něm nepojede. Stejně by neměla šanci, není blond. Aspoň na vážno, jinak nevěřím, že by některý z jeho úlovků neměl tmavé vlasy. A vůbec, jaké vážno? On nic takovýho neumí. Stejně netuším, na co jsme sem jely vyzvídat.
"Sedej a připoutat," štěkne, ale v jejích očích svítí naděje. Je to divný. Co míní udělat teď? Přijdu si nesnesitelně bezmocná, ale tady si můžu vyskakovat ještě míň než jinde. Nicméně celé moje myšlení pohltí nostalgie. Ani se nenamáhám pokoušet o bezpečnost, s nábožnou úctou a láskou hledím z okna na všechny ty nenáviděné budovy a místa a vzpomínám na léto, kdy jsem tudy kráčela s Míšou a nenávistí v srdci. Sakra, jak ráda bych se sem vrátila! Jenže jsem mrtvá. A tady si to uvědomuju víc než jinde.
A zatraceně dobře znám cestu, jíž mě veze. "Jak víš kde ta coura bydlí?"
"Posílala jsem jí pozvánku na svatbu," převeze mě. Na chvíli i já zapochybuji o její hlouposti. Vlastně jsem ani nevěřila, že jí ji poslala ona. Proč mě za ní veze? No, mě snad ne. Nesmím tam a poprvé jsem za to vděčná. Nechci tu děvku vidět. Možná ještě víc než Patrika. To ona měla údajně ten nápad.
"Snad chápeš, že tu musíš zůstat. A snad mi nezdemoluješ auto, protože tě tu musím zamknout," doufá kousavě. Jak mi může tak rozumět? Jasně, myslím jako její bratr.
Momentálně ale moje myšlení zaměstnávají tyhle zvláštní události. Od kdy záleží Vanesse na komkoli kromě sebe? Proč dělá tohle a o co jí tím jde? A jak jí vůbec můžu věřit, ať už by mi nakecala cokoli? Může si zatím předělávat mejkap a pak mi nakecat něco, co udělá jeho bratrovi věrohodné alibi. Jo, o tohle jí jde; shání mu alibi. Chytrý. Ví, že jejím kecům neuvěřím, jakkoli jsou neočekávané. Ale i kdyby - čirou náhodou! - to vyšlo a tahle událost byla jen shodou okolností, změní to ve mně něco? Od toho rozchodu cítím zlom. Jako bych zase byla víc sama sebou. Je to krásně známé a já se necítím tak svázaná, žádným způsobem. Nejsem odkázaná na jeho reakce, pocity. Přežila bych bez něj. Nemám sice žádný reálný plán a asi by to bylo o dost složitější než doteď, ale ten pocit nezávislosti a víry v samostatnost je po vší té dnešní bezmoci úžasný. Za ten by stálo bojovat.
Ne, neznamená to že bych ho milovala jen o tisícinu méně než dosud. Ne, to nejde.
Vrací se Vanessa. No, co mi pěkného nakecá? Tváří se potěšeně když mě spatřuje ve stejné poloze v neporušeném voze. Mírně se usměje a pak honem prchá pohledem. A neříká vůbec nic. Je to snad tak zlé?! Srdce se mi splašeně rozmlátí panikou. Co se dozvím?
Neříká nic a hází mi do klína svůj mobil. Chytré.

Vcházíme do domu a já se téměř klepu. Bude tam? Sám? Střízlivý? V jaké náladě? Zas už ta nepředvídatelnost. Zas ten pocit, který ve mně budí jeho společnost. Vím, že je kdekoli v domě a už zase postrádám racionální uvažování.
Setkávám se s ním hned po příchodu, netrpělivě hypnotizujícím dveře na protějších schodech tím potemnělým pohledem, který neznám a nelíbí se mi. Nelíbí se mi nenacházet v něm věčnou jiskru, zápal ani zájem. Jako by zhaslo i moje světlo. Netečně ke mně vzhlédne. Oplatím mu pohled a projdu kolem něj nahoru. Možná maličko doufám, že mě zastaví, ale neudělá to.
Hned v pokoji se rozbrečím. Pro jistotu jsem nešla do našeho, protože to by mě už úplně dorazilo. Prostě po vzoru všech seriálových postav padnu tváří do peřin a začerňuji řasenkou polštáře. Nemám tu nicméně žádného plyšáka a tak se mi prudce zasteskne po svém dávném bílém plyšovém psovi životní velikosti, z něhož má nevyrovnanost udělala dalmatina. Nebo po mámě. Co by mi na tenhle ujetý nebezpečný život řekla? Byla by prostě jen ráda, že je její holčička naživu, nebo by zvítězil její perfekcionismus a skončila naše setkání hádkou? V šestnácti jsem sekla se školou po nedokončeném prvním ročníku na škole, z níž jsem byla téměř vyhozena. Bydlím zadarmo u rodiny kluka, který by měl nekonečně daleko k typu, který maminky milují a schvalují. Který by ji určitě ani nechtěl poznat. Můj život stojí na lžích. Ne, tohle by se jí nelíbilo. Ale dnešek byl vážně… moc. Ani nevím, jestli by se dal zpětně se všemi znalostmi okolností zhodnotit jako dobrý nebo zlý. Prostě těžký.
Zamířím do koupelny, smýt rozmazanou řasenku. Sakra, někdo tu je. Už už míním počkat, když si všimnu puštěného iPodu na vrchní poličce. Mé červené tričko, tedy to jeho. Ani jsem si nevšimla, že ho na sobě měl, stejně jako vždy já jím vyjadřujíc potřebu toho druhého. Potřebuje mě? Nepřiznal by to.
Bezmyšlenkově shazuju své a oblékám ho. Voní jako on a já do něj bořím tvář. Tiše stírám barvičky a nutím se k odchodu. Proč to nedokážu? Místo toho otevírám dveře sprchového koutu. Přes písničku mě neslyší a se zavřenýma očima ani nevidí. Děkuju. Jen jeden pohled. Jen okamžik, v němž si dovolím kochat se pohledem na jeho krásné tělo. Tohle všechno mi patřilo. A teď jen můžu závidět. Závidím kapkám vody, padajícím do jeho vlasů a stékajících přes ramena po zádech i břiše. Závidím jeho dlaním, roztírajícím do těch vlasů šampon. Jak ráda jsem se jimi probírala. Teď zase bude vonět broskvemi a mě se podlamovat kolena. Natahuje se po sprchovém gelu, ale pořád o mě neví.
Jsem ztracená.
Ani se nesvlékám, když vstupuji za ním "Můžu to udělat já?" Chvěje se mi hlas.
Otevírá oči a já v nich znovu spatřuji tu postrádanou jiskru. Neskutečnou úlevu. Chce se mi znovu brečet. Třeba by to při vší té vodě, která se mi už do oblečení vsákla, nepoznal. Kývne a já od něj beru lahvičku, pomalu ji otevírám a vytlačuji její obsah do dlaní. Nepřestává na mě zírat. Jako by mě viděl prvně. Rozetřu gel po dlaních a pokládám mu je na ramena. Cítím, jak odolává touze převzít věci do své režie, jak je zvyklý. Oba víme, že pak zase počestně neodejdu a já se toho okamžiku nemůžu dočkat. Kroužím dlaněmi po všech těch místech, která jsem záviděla vodě a mytí už to zdaleka nepřipomíná. Stojí proti mně nehybně a já cítím, jak jeho tělo rezonuje touhou po mě, po mých rukou i rtech. Jeho přerývaný dech. Můžu si dělat co chci.
"Taky tě chci… umýt."
"Ale já jsem oblečená," namítnu.
"Pak to budu muset napravit," míní svým známým způsobem a skutečně se mi pokouší mé promočené oblečení stahovat, naše červené tričko i neprakticky úzké džíny. Nakonec se mu to daří, takže s naučenou zručností může rozepnout podprsenku. Stojím jako stejná socha a nechávám se odstrojovat. Trvá to poměrně dlouho, jelikož každou odhalenou část kůže okamžitě zasypává polibky. Teprve s intenzitou našeho kontaktu pochopím, jak moc jsem mu chyběla. Jak moc jsme se potřebovali. Jak se potřebujeme. Nedočkavě ho k sobě přitahuji a on mi až příliš ochotně vyhoví.
 


Komentáře

1 Zoey* Zoey* | Web | 5. května 2014 v 5:18 | Reagovat

Jéé, jsem šla včera spinkat v 9 :/ ale děkuji :* bohužel už nestíhám teď ráno si to přečist :/ takže mám odreagování v podobě - "těším se na další kapitolu" :*

2 Kubi Kubi | Web | 5. května 2014 v 10:52 | Reagovat

Jéé... už jsou zase spolu, to je skvělé, takové sprchovací usmíření, to je skvělé xD Vždy to tak dobře rozepíšeš, do každého detailu a to to pak dělá ještě úžasnější xD

3 Avy Avy | Web | 5. května 2014 v 15:13 | Reagovat

Jůů Andy, moc děkuju za odkazy na tvé články o oblíbených cvičících videích, moc se mi líbí, že o každém i píšeš, co se v něm děje a tak :) Rozklikala jsem si je a jsem nadšená,hned se mi chce cvičit víc :) dřív jsem cvičívala Jillian, ale asi jsem vážně poseroutka, protože i ta půlhodina v celku mě děsí.. Přitom 3 x desetiminutová, různí videa mi přijdou v pohodě :D asi se nejvíc bojím toho, že v půlce nebudu moct a nedokončím ho.. navíc Jillian už znám zpaměti..tedy, 30 Days.. Hned jsem si videa co doporučuješ a co mě zaujaly dala do záložek :) Zkusím si je stáhnout přímo do pc :) Ještě jednou děkuju, opravdu úžasné tipy! :)

4 Kubi Kubi | Web | 5. května 2014 v 16:15 | Reagovat

Nene, nebyla xD Jaktože jsi tam nebyla ty? xD Jo, ale někdy hold i noví lidé musí přibýt, aby to bylo ještě lepší, co?:) Mě to takhle popsané přijde pěkné a dostačující:)

5 s. s. | Web | 5. května 2014 v 16:32 | Reagovat

Teď si jentak kliknu k sobě, takovej mega komentář od tebe, ale jsem ráda, že tě těším :D Říkala jsem si, že to napíšu, až přečtu tohle, ale je to delší a furt bych ubíhala myšlenkama jinam :D
na Upíří deníky koukám, ale tam je to jako film, žádný představování a vlastně docela primitivní, moc nad tim, abych se zahanbeně přiznala, ani nepřemýšlím, takže když umře nějaká postava je mi jasný, že se zase vrátí. Neviděla jsem sice teď poslední díl, nicméně měla jsem ho v plánu na dnešek, nic není a nebude :DD A vim, že jsem to s tim věkem přehnala, ale tak chtěla jsem tim říst, že jsou od sebe dostatečně daleko :P

6 M. M. | Web | 5. května 2014 v 16:50 | Reagovat

Jojo na Ladronkafestu se určitě vyskytnu taky,takže se můžeme domluvit :D
Já teda neviděla žádný policajty :D
Nějaký hezký kluk by se mi určitě hodil :D :D Víš co by bylo vtipný kdybychom se na čarodkách fakt viděly,ale nevedely by jsme o tom :D :D

7 s. s. | Web | 5. května 2014 v 16:54 | Reagovat

Brouku..nějak nevim, co na to říct a upřímně by mě zajímalo, co to bylo s tou V. Nějak si nedokážu ani tipnout, proč byla v baru nebo u M. Nicméně...tys fakt nečetla 50 odstínů? Obdivovala jsem jejich autorku, že dokázala tak dokonale popsat stav rozpoložení hlavní hrdinky nebo to souznění jejich duší, tu potřebu toho druhého a nebo jejich vzájemnou lásku.. Ale jak tak vidím, jsi na tom stejně, ba dokonce líp. Jsi mladší a dokážeš některé pocity popsat dokonaleji, slovní zásoba a myšlení, celkově děj...fakt je to skvělé. Divím se, že ještě nemáš vydanou knížku :)
A těší mě, že to můžu napsat, ale těším se na další kapitolku ;) :)

8 Kubi Kubi | Web | 5. května 2014 v 17:50 | Reagovat

Koukni na gmail:);)

9 Zoey* Zoey* | Web | 5. května 2014 v 18:28 | Reagovat

Divím se, že se z Vanessy stala docela milá holka :D furt potvora, ale milá :D vážně mi připomínáš 50odstínů :D ty pocity a jak všechno zlé se zlepší sexem :D to jsou ty nadržené holky :) já jsem se nikdy nedala uchlácholit něžnostmi :D

10 M. M. | Web | 5. května 2014 v 21:51 | Reagovat

Nějak pořád nedokážu odhadnout proč to všechno Vanesa dělala.Proč byla v baru a u Míši(to už jsem nějak vůbec nepobrala)
Koukám,že ti všichni tady píšou podobnost s Odstínama,ale ty jsem nečetla takže nemužu posoudit :D
Třeba se s Vanesou nakonec zkamarádí :DNajdou společné téma.
P.S.:Doufám,že sis všimla jak jsem ti okomentovala skoro všechny staré články,co jsem nečetla teda asi až na dvě kapitoly :D

11 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 7. května 2014 v 20:25 | Reagovat

Ty jo, ten závěr byl naprosto dokonal! Ale k začátku - nějak nechápu, co má Vanessa za lubem. Proč by chodila za Míšou? Nejdřív jsem byla pěkně naštvaná, že V. veze Andy za Patrikem, ale ten závěr to vyřešil :D

12 Andie Andie | Web | 11. května 2014 v 20:35 | Reagovat

hlavně, že to dobře dopadlo a konečně si Andy třeba nechá vysvětlit, že to s Míšou bylo vážně nedorozumění :)
jinak od Vanessy bych tohle nečekala, myslela jsem, že A. nenávidí natolik, že by i raději žila s utrápeným bratrem, než s ní :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama