3x04

4. září 2014 v 21:19 | Andee Waiss |  Story of...
Ahojky, jelikož mě už fakt nebaví přidávat deníčky, sto let nebyla kapitola a cpát sem jídelníčky je rozsudkem pro zbytek článku který přestává kohokoli dál zajímat, tak sem prostě zase cpu svou milou Waissovou. Zavzpomínejte tedy u čeho jsme skončily... ano, Andy pojede k soudu. Je možné že vám to aspoň některým cosi připomene, ale tomu se bohužel nevyhnu. No, každopádně si to užijte :-)



Tak ten se už vážně zbláznil. Když na mé falešné jméno čekal na recepci doporučený dopis, nikdy bych nečekala, že mi umožní se s ním setkat. U soudu. Co mi, sakra, může chtít?! Jako první mě pochopitelně ve svém obvyklém pesimismu napadlo, že míní vymáhat všechny prachy co do mě vrazil. Jen ať si poslouží, já nic nemám.
Jenže ono ne. Jak tohle zase zařídil? Prohlížela jsem si papír, který mi měl zajistit opravdovou svobodu, opravdový život. Tohle zaručeně nebude legální. Co si od toho slibuje? Chce mi snad vrátit všechny možnosti normálních dní abych na něj nebyla odkázaná? Chce mě strčit zpět k mamince a do školy aby se mě zbavil? Ne, že bych neměla radost. Jenže... za ty dva měsíce jsem se notně osamostatnila, samozřejmě jeho zásluhou. Dospěla jsem. Ne, že by se mi občas nezastesklo po svém nezodpovědném mládí, kdy za mě všechno obstarávala maminka a já ji mohla kdykoli seřvat jako ten správně nevděčný puberťák, po opravdovém dospívání s normálními starostmi a všemi jistotami, po všech svých věcech. Jen jsem z toho možná vyrostla. Moc jsem si na něj zvykla, abychom se zase setkávali jen na chvíli odpoledne, jak tak mladí randí. Nikdo mě neomezoval.
Znamenal pro mě víc než všechny tyhle normální věci. Jenže teď ho nemám ani na těch pár hodin odpoledne. Teď je tu jen ten protivný pocit, že se snaží si vykupovat vinu, svou nepřítomnost a všechny ty nány co má místo mě.
Tak moc mi chybí...
A půjdu kamkoli, kde ho mám šanci vidět.

Překvapilo mě, jak brzy to mělo být. Copak to zařizoval už dřív? Nemohla jsem se toho dne nicméně dočkat. Upínala jsem se k té vidině setkání až nepředstavitelně moc. Udělala se mnou neskutečné divy. Počítala jsem dny a posléze i hodiny. Přiměla jsem se trochu zkulturnit, celé dny se zaměstnávala zkrášlovacím úsilím abych nemusela myslet na nic jiného, umyla jsem si vlasy a nechala udělat umělé nehty, jelikož ty své jsem měla opět okousané do krve, byť jsem se toho zvyku těžko zbavovala. Věděla jsem, že pozná, že je všechna ta snaha kvůli němu, ale nedokázala si ji zakázat. Vidět mě v tomhle stavu by ho koneckonců nepotěšilo taky. Poprvé jsem tedy použila jeho peníze na něco jiného než své ukrývání v hotelu a to minimum jídla a vyrazila nakupovat.
Nebylo to jednoduché. Odjet za nákupy na druhý konec města už jsem pokládala za samozřejmé a dokonce mě ani nepřekvapovalo, když na mě lidi zírali s lítostí. Fakt jsem musela vypadat. Nákupy mě už taky tolik nebavily, takže jsem jimi strávila nejnutnejší možnou dobu, byť bych si jindy pocit neomezených možností užívala. Co chvíli jsem si uvědomovala, jak postrádám Míšu, neodmyslitelnou součást takových výprav. Musím s ní něco udělat, byť absolutně netuším, jak. Teď jsem měla ale problém i sama se sebou. Například odolat hysterickému záchvatu pláče v oddělení prádla. Chtěla jsem domů, ale nebylo kam, žádný z mých domovů už neexistoval. Čekal mě jen můj neosobní nenáviděný pokoj v hotelu, jehož neútulnost byla večer obohacena několika igelitkami s čímsi, co mělo být formálně sexy. Hadry k soudu.

A pak ten den konečně nastal. A já se netěšila na svou svobodu, ale jen že ho uvidím; nic jiného jsem nevnímala, nic jiného nemělo význam. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat, ke klukovi, který mě miluje, nicméně má desítky jiných aby získal zpět svou nesmrtelnost, jíž ztratil kvůli mně. Mám s ním prostě jednat jako s normálním bývalým? Chce mě koneckoncu znovu strčit na krk mamince a zbavit se mě tak. Nebo byl celej soud jen záminkou ke setkání?
Když jsem ale uviděla jeho auto pod okny, na ničem z toho nezáleželo. Seběhla jsem ty tři patra na svých tenkých podpatcích pořízených přesně pro dnešek a až u recepce se musela zastavit a uklidnit.
"Čeká vás dnes nějaká slavnost, slečno?" zajímá se recepční když mě jednou vidí jinak než utrápenou a neupravenou.
"Tak něco," souhlasím a vycházím.
Ten okamžik, kdy ho znovu spatřuji, po měsíci nicotného odloučení je prostě nepopsatelný. Stát se něco takovýho ve filmu, pravděpodobně by to doprovázela nějaká tklivá hudba. Otevřel mi dveře k sedadlu spolujezdce. Sedám si a když dostatečně dlouho mlčím a neprojevím žádnou činnost, startuje. Páni, tohle je úplně ukázkově trapný! Na tohle jsem se těšila? Nakonec musí ticho vyplnit tóny hudby a já bych nejradši znovu skočila z auta, jen abych se téhle nemožné situace zbavila. Co jsem vlastně čekala? Dokonce ani s hudbou si moc nepomůžeme, když všechna cédecka, jež v autě má přináší i vzpomínky. Toužím tohle ticho prolomit i sebetrapnější otázkou. Na co se ptát? Tak co, kolik holek už kvůli tobě umřelo? No, to zrovna ne.
"Dneska je hezky," oznamuji asi po pěti minutách a oba se tomu sdělení rozesmějeme. To jsme dopadli, řešit počasí.
"Konečně se směješ," chválí mě. "Chybělo mi to. Ty mi chybíš." Přitahuje mě k sobě. Hlava na rameni, tak známý zvyk. Takhle to má být. Ale nemůže.
"Ne, tohle neříkej," žádám ho a odtahuju se, byť mi to působí bolest. Zas malá ukňučená holčička, Waissová? Na co ti je černá krajková halenka, když se chováš jako školačka?!
"Je to tak. Víš to," namítá a možná vážně chce abych tomu věřila. A jak to mám jako brát?! Že odjel na služební cestu, ale až se mi vrátí, idyla bude pokračovat? Škoda, že to neumím. Proč mu to musí tak nenuceně jít? Jasně, on se dny a noci netopí v bolesti a samotě, on nic neztratil, naopak se vrátil k osvedčené nejlepší variantě svého života.
"Díky za hlídacího psa. Zatím účel splňoval," oznámím a neplánovaně to vyzní i jako výčitka. No, divit se mi nemůže.
"Fajn, tak tohle už vážně nejde." Prudce dupne na brzdu a stejně rychle mě i popadne do náručí, rychleji, než dokážu zareagovat mě k sobě tiskne, útočí na moje křečovitě semknuté rty dokud jejich bariéry nepadají a proplétá svůj jazyk s mým. Opět mi rozcuchá pečlivě upravované vlasy... ale vůbec mi to nevadí. "Miluju tě, rozumíš?!"
Mechanicky kývnu. Přivírám oči, vrývám si hluboko do paměti tenhle okamžik. Proč to musí být tak složitý?! Tentokrát jeho dlaň ze svého stehna neodsouvám. "Proč tam vlastně jedeme?"
"Aby ses nemusela celý dny schovávat sama v hotelu a nudit. Protože ti to dlužím." Jak jsem čekala. Aby ulevil špatnýmu svědomí.
"Musíme se soudit? Totiž, nejde to bez toho? Ty lidi nic špatně neudělali, tak je nemusíme za moji blbost trestat," namítám zmateně. Nechci ze sebe udělat skandál. Nechci dokonce ani aby měl někdo problém z mé hysterie, že udělal svoji práci.
"Tak hlavně tohle neříkej u soudu, jasný? Jinak to nejde, zvlášť pri Samově teatrálnosti a hamižnosti. Říkal jsem, že se nebudeš schovávat do konce života. Takhle to už prostě chodí. Neboj, bude to bezpečný ať řekneš cokoli, známe soudce. Divila by ses, kolik všude máme zasvěcených lidí a kolik jich je dokonce jako moje rodina. Můžeš cokoli, Andy. Není to skvělá představa?" mrkal na mě a já si libovala, že jsem se konečně trefila do snesitelného tématu, byť jsem místo rozpaků vůči němu musela čelit své morálce, která tohle odsuzovala.
"A co se teda jakože stalo? Abych věděla, co říkat." Zajímalo by mě, jak tohle mohli vymyslet.
"Objevili tě těsně před smrtí. Museli tě resuscitovat, chvíli to nešlo, takže to vzdali a odešli, ale ty ses probrala. Pak budeš kecat nějaký hysterický nesmysly, klidně se rozbreč, vysvětluj, žes byla v šoku a nevěděla co dělat a pořád byla utlumená těma práškama, ale pak bylo po tom obřadu a tys utekla, protožes logicky nechtěla bejt pohřbená zaživa. Vlastně tam můžeme nakecat cokoli, klidně i zazpívat ukolíbavku, je rozhodnuto předem a druhá strana to přijme, protože i tam máme svý lidi a těm se to taky vyplatí. Jak říkám, formalita," vysvětluje. Skutečně ďábelské. Svět je vlastně mnohem větší zábava než se na první pohled zdá. Tohle jsou ty hry pro velký, svět intrik, moci a sexu.
"Fajn. Když je to taková formalita, nechci vypovídat. Prostě to odmítám. Stačí že se tý blbosti zúčastním. Kdo všechno tam koneckonců bude?"
"Nějak to zařídíme, ale Sam bude naštvanej. Uznej, seš klíčovej účastník sporu. Samozřejmě jsme museli rozeslat pozvánky i lidem jako je tvoje rodina, ale něco mi říká, že nedorazí, takže tam nebude vlastně skoro nikdo," mávne rukou nad takovou samozřejmostí. Mě zas něco říká, že bych ho nikdy neměla naštvat. "Teď se půjdem najíst. Evidentně jsi to ten měsíc pěkně zanedbávala."
A tak se mávnutím kouzelného proutku stává opět tím dvacetiletým klukem co se stará o svou mírně bláznivou bývalku.
 


Komentáře

1 Zoey* Zoey* | Web | 5. září 2014 v 6:51 | Reagovat

Nuda zase začne :/ no, uvidíme jestli máš co závidět :D whisky je drahá :D a jinak mě napadla i vodka, ale nechce se mi za to dávat takovejch peněz :/ taky mě napadl polar nebo jelzin. No a objevila jsem, že budou mít v Lidlu za 99kč Mojito :D co myslíš na mojito ? :D Ono to asi nemusí být úplně mafiánský pití, chlastat se tam bude stejně :D
No, tak já si počkám na spaní na svojí super ČZU :D bydlíme na místě, kde se nesmí parkovat a nechceme mít auto někde jen tak venku. Tak ho máme v garáži, která je 2km od domu (náš barák garáž nevede). není co obdivovat, debilovi to vydrželo asi týden - jestli vůbec.
Teď jsi mi úplně připomněla kamarádku- a je chudák z kluka na nervy, protože je na ní milej a ona to sním chce skoncovat- no, ale ono jí to nejde.
___
Jé Andy nakupuje :D i když musím uznat, že těchto situací by mě to taky nebavilo. Trapnou chvilku ticha i líbací manévr jsem docela čekala :D neumím si představit, že bych měla popisovat tu situací jak utíká z rakve :D Každopádně skvělý díl a těším se na další :D

2 Mary Mary | Web | 5. září 2014 v 13:42 | Reagovat

no uvidim, este to skusim s hladovkou naposledy a ked to nevyjde asi zvolim iny pristup... a pridam asi aj nejaku tu vyzvu alebo co nech to ide lepsie, rada by som sa dokopala chodit behat ale aj ked idem tak ma to dlho nedrzi :/

3 Kubi Kubi | Web | 6. září 2014 v 8:53 | Reagovat

Pripomene? Neco z tveho zivota?:O
Wow, soud, odhaleni Andy se blizi, jsem fakt zvedava, co na to vsichni povi:O
Nevim, jestli je muj P. lepsi, protoze ja asi nejak nic necitim... Napisu o tom dneska;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama